Proč bych měla žít

13. listopadu 2011 v 9:27 | Hanako Hyuuga
PROČ BYCH MĚLA ŽÍT

Jednorázovka,ktrou jsem psala před dlouhou dobou do školy




Jdu po chodníku a koukám se do země.Nikoho neznám a nikdo mně nechce znát.
Nikdo mě nepozdraví.Proč by měli?Když jdu po přechodu a auta mě nevidí.Klidně by mě zajeli. Dřív to ale tokové nebilo. Byla jsem jedna s nejoblíbenějších holek v celém městě. Chodívala jsem na večírky nebo jen tak klábosila s kamarády.
Vše se změnilo, co přišel jeden kluk. Měl havraní vlasy a do stejné barvy i oči. Zamilovala jsem se do něj až po uši, ale on moji lásku neopětoval. Říkal, že jsem otravná. Potom se přestěhoval. Prosila jsem ho ať tady zůstane, ale on se mi vysmál.
A tím to začalo.Začala jsem brát drogy. Nejdřív to byli jen ty lehké a pak to šlo do těch těžších.Skončila jsem jako bezdomovec.Ale je to ještě horší.Musím si najít práci.Abych mohla začít od začátku.Jako poslední jídlo jsem měla zkažený párek ,který byl zahrabaný v popelnici,vedle košile co mám na sobě.Což nebylo dobré,už jen proto,že bylo asi deset pod nulou.Třásla sem se jako rampouch na střeše mrakodrapu.Šla jsem na radnici a tam mi řekli ,že práci mi nedají, proto že smrdím a vypadám odporně.Což mě trochu zarazilo, že nechtějí pomoci člověku v nouzi?Ale co jsem si myslela.To by snad člověka zabylo kdyby mi dali nějaké jídlo a možná nějaké oblečení?Určitě existují organizace,které pomáhají takovým lidem,ale mě zatím nikdo nepomohl.Co bych udělala já kdybych měla peníze a viděla bych někoho v nouzi?Byla jsem tak naivní.Proto jsem se rozhodla skoncovat se životem i když mi bylo jen šestnáct.

Šla jsem k největšímu mostu.Chtěla jsem se oběsit, ale neměla jsem peníze na lano.Tak jsem si řekla ,že prostě skočím.Už jsem se chystala, ale trochu mě zarazilo, že se na mě přišlo podívat skoro celé město.Nelíbilo se mi ,že jsem středem pozornosti.V tom jsem si uvědomila ,že vlastně nechci skočit a přijít o život.Tak jsem začala couvat, ale v tom nějaké auto dostalo smyk a napálilo to do mě.Ucítila jsem šílenou bolest a pomalu jsem ztrácela vědomí.Ještě jsem slyšela, že zavolali záchranku.Omdlela jsem.

Probrala jsem se až v nemocnici na jednotce intenzivní péče.Chvíli jsem se rozhlížela a potom sem si všimla, že v rohu sedí kluk.Byl mi povědomý.Když uviděl, že jsem se probrala tak si nahlas oddechl.Potom jsem ho poznala.Byl to ten kluk ze školy.Podívali jsme si do očí a začali jsme se smát.Chodil za mnou každý den.Povídali jsme si a smáli se.Potom co jsem se uzdravila,tak si mě vzal domů.Byla jsem ráda, že na světě byl někdo kdo na mě nezapomněl a neotočil se ke mně zády i když se před tím otočil.Za což se mi omlouval. Věděl, že za to může on.Už jsme dva roky spolu a jsme šťastný.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Arigato za návštěvuSmějící se