Na tuhle básničku jsem natrefila, když jsem projížděla dokumenty na notebooku.Psala jsem ji, když mi bylo 13 a půl.Nechápu, jak jsem mohla takhle veršovat.Dsen mi to vůbec nejde.
Prosím neodjížděj
Odjíždíš do vzdáleného kraje,
a já stojím u prázdné stáje.
Jsme jak ten bělouš a vraník,
co teď je odvádí támhleten stájník.
Jsou oddělení od sebe,
Jak noc ode dne.
Když jsem hleděl do tvé tváře,
připomínal mi odlesk sluneční záře.
Děkuji za útěchu hezkými slovy,
však už doznívají poslední zvony.
Musím opustit tohle místo,
co vypadá jak sluneční město.
Slza velká jak svatební růže,
kutálí se po dlouhé šňůře.
Ty si tu necháš naše koně,
a já pojedu po staré vodě.
Ty si moje zlatíčko,
skoro jak to sluníčko.
Když tvé rty se usmějou,
mé oči hodně zaplajou.
Já miluji tě strašně moc,
a myslím na tě celou noc.
Já tebe vždycky budu mít,
a nikdy tě nepřestanu chtít.
















