noční návštěvník

11. března 2012 v 9:21 | Hanako Hyuuga
Stihla jsem napsat jednu jednorázovku. Je na pár ItaDei. Můj nejoblíbenější pár. Ta povídka je taková, no taková ňuňu řekla bych. Moc se mi líbí, doufám, že vám se bude líbit taky.


Pohledl na jeho spící tvář. Byla už hluboká noc. Všichni už dávno spali, jenže on nemohl. Už několik týdnů nemůže spát. Téměř každou noc se dívá na tu spící osůbku, zachumlanou do peřiny. Byl tak sladký. Potřeboval se ho dotýkat. Lehce přejel dlaní po jeho tváři. Zachvěl se pod dotekem, ale oči neotevřel.Své doteky vybíral velmi pečlivě. Nechtěl, aby ho tady našel. Nikdo nesmí vědět o jeho citech. Nikdy. Uzavřel je hluboko do sebe. Po tak dlouhé době, co nedával najevo emoce, si všichni myslí, že on žádné emoce ani nemá. Ale opak je pravdou. On vlastní cit, který je v této době už tak vzácný. Svýma černýma očima pohlédl na jeho rty. Jemně narůžovělé, mírně pootevřené rty přímo vyzívali k polibku. Ač se bránil sebe víc, stejně ho touha po této bytosti zase ovládla. Své rty přitiskl na ty jeho. Jemně po nich přejížděl jazykem a užíval si ten silný pocit, který v něm plál. Jemně žužlal a potom vsál spodní ret. Po dosti dlouhé chvíli se pomalu od těch dokonalých rtů oddělil. Téměř zaskučel. Oči mu zářili láskou. Láskou k jednomu člověku, k člověku, co právě leží předním a v klidu oddechuje. Přes tvář se mu mihnul stín. K čemu taková láska, která nemůže být nikdy opětovatelná? Se sklopenou hlavou po několika minutách opustil pokoj.

Slyšel jeho zrychlený dech. Cítil na sobě Jeho upřený pohled. Byl z toho nesvůj, ale nemohl dopustit, aby ,,vetřelec" věděl, že je vzhůru. Pokoušel se svůj zrychlený dech uklidnit natolik, aby osoba stojící před ním, si níčeho nevšimla. Ucítil jeho dech na své tváři. Zachvátila ho panika, jako každou noc, ale i očekávání. Ucítil na svých rtech cizí. Jako Každou noc mu přes záda přejel příjemný mrazík a v břiše se zatřepetalo několik motýlků. Nesnášel ten pocit a zároveň miloval. Chtěl otevřít oči a podívat se, kdo je ten neznámí návštěvník, ale nějak nenašel odvahu. Nemohl si představit, kdo to je. Nikdo mu k tomu neseděl. A ani to vědět radši nechtěl. Polibek skončil a neznámí ho ještě pohladil na rozloučenou a poté opustil pokoj. Až po několika minutách se oči odvážil otevřít.

Vyběhl do pokoje a zamknul za sebou. Zrychleně dýchal tváře rudé až za ušima. Těkal očima po místnosti, jakoby čekal, že tu bude taky. Už několik dní se na něj neustále dívá. Ten jeho upřený pohled. Kdykoliv je na blízku, je nesvůj. Cítí na sobě jeho pohled, vidí ho, cítí ho. Byl si jist, že kdyby dívání se vydávalo nějaký zvuk, jistě by ho i slyšel. Lehnul si na postel a zavřel oči.

Nechápal jeho chování, proč se na něj pořád dívá. A ještě k tomu tak divně. Nakonec usnul.
Přišel ke dveřím k jeho pokoji. Chtěl je, jako každou noc otevřít, ale bylo zamčeno. Nevěděl, co má dělat. Bez svého rituálu nemůže usnout. Asi se na něj neměl tolik dívat. Asi se ho lekl. Bojí se ho. Nevěděl co si počít. Sedl si před dveře a čekal. Jen to, že jeho láska spí za těmito dveřmi, ho uklidňovala. Po nějakém čase ho nakonec předci jen únava dostihla a on se vydal do říše snů.

Neklidně se převaloval v posteli. Nemohl znovu usnout. Potřeboval, aby sem přišel. Potřeboval jeho hebké a měkké rty. Otevřel svá modrá kukadla a rozhlédl se po místnosti. Nikde nikdo. Zamkl, takže se sem nikdo dostat nemohl. Zahřmělo se. Potichu vyjekl. Tohle bylo cítit bouřkou. Už od malička se bál bouřek. Jeho rodiče zahynuli protože do jejich domu uhodil blesk. Deidara v tu dobu ještě nebyl doma. Tehdy se nemohl z úmrtí svých rodičů vzpamatovat. Přehoupl nohy pře postel a malými krůčky došel ke dveřím. Měl namířeno do kuchyně pro trochu vody. Otočil klíčem v zámku a chtěl jimi otevřít, místo toho se však dveře zastavili o něco tvrdého. ,,Jak to, to už ani dveře neposlouchají?" Zaklel. Opřel se do nich větší sílou a dveře se trochu pootevřeli. Nakoukl skrze ně na něco černého choulící se na podlaze. Vyjekl, když uviděl, že se to nadechlo a zase vydechlo. Vysoký zvuk vycházející z jeho hlasivek ležící osobu probudil. Pomalu se protáhl a jeho pohled spočinul na blonďáčkovi. ,,Co tady děláš?!" Vyjekl mladší svým holčičím hláskem. Už z jeho pohledu byl rudý až po kořínky vlasů. Ty jeho oči jej očarovali. Uchvátili ho, nemohl se do nich přestat dívat. Černovlásek se neměl k odpovědi, byl zaneprázdněn tím, aby se na mladšího nevrhl. Byl tak roztomilí, až přehnaně. Na sobě měl dlouhé tričko, které mu sahalo po kolena, spíše na něm vyselo, vlasy měl od převalování v posteli rozcuchané a trčeli do všech stran, okolo očí měl rozmazané linky, které si před spaním neodlíčil, jeho tváře byli rudé a jeho naštvaný výraz spojený s úlekem napomáhal k jeho roztomilosti.,, Proč si tady?" Vyvedl ho z fantazírování deidara. Nevěděl, co má říct, musel rychle vymyslet výmluvu. ,,Jsem náměsíčný." Vypadlo z něj, sám by si za tohle nafackoval. Proč nemohl vymyslet něco normálního. Opět zahřmělo a velmi blízko. Modroočko opět vyjekl a vběhl do postele, schoval se peřinu a svým slzám nechal volný průběh. Začalo hustě pršet. Itachi pomalu přešel k posteli, kde vzlykala jeho láska. Pohladil ho po vláskách a přitáhnul si ho do obětí. Měl zrychlený dech a také se trochu červenal.,, Šššš, to bude dobrý, jsem tu s tebou." Konejšil ho a houpal ho ze strany na stranu. Blonďáček za nějakou dobu přestal plakat, ale pevně se držel Itachiho košile a nehodlal ho pustit. Seděli tam v obětí hodně dlouho, dokud se nebe neuklidnilo a okno opět osvítil měsíc. Deidara už pomalu usínal, bylo mu v Itachiho obětí tak dobře. Itachi se od deidary na chvilku odtáhl. Podíval se do jeho očí. Pomalounku se začal přibližovat k jeho rtům. Touha ho ovládla, touha políbit jeho rty. Blonďáček se vyděsil, když ucítil na svých rtech cizí. Po zádech mu přeběhl mráz. Cítil stejné pocity, jako každou noc. Že by, ne to není možné. Že by to byl Itachi, který ho navštěvuje každou noc a líbá ho svými dokonalými rty. Odstrčil ho od sebe a vyděšeně se na něho kouknul.,, Tak to si ty." Zašeptal.,, Promiň deidí, že jsem ti to neřekl dříve….miluju tě." Vzdechl. Srdce mu vynechalo několik úderů. Rozum mu radil uteč, ale tělo se ani nepohnulo. Klečel tam a po tváři mu klouzali jeho vlastní slzy. ,,Deidaro" Zašeptal starší.,,Neplakej, prosím." Obejmul ho.,, Ani nevíš, jak trpím, když vidím tvé slzy." Zalesklo se mu v očích. Jeho srdce jako by sevřela neviditelná ruka a tím v něm vyvolávala bolest. Mladší jako by ho neslyšel, vzlykal dál, Itachiho k sobě tisknul a on cítil příjemné teplo. Nic neříkal, potřeboval něčí náruč, vyplakat se z toho všeho, co ho v životě potkalo. V hlavě mu míhali vzpomínky jedna za druhou, jedna byla horší než druhá. Od úmrtí rodičů, přes vyhnání z vesnice, po nedobrovolné vstoupení do Akatsuki, kde byl následně rok šikanován. Tělo se mu třáslo neovladatelnými vzlyky. Hlava se mu točila a žaludek měl jak na vodě. Poté přišla vzpomínka na nočního návštěvníka, jak se mu chvělo celé tělo vzrušením a jeho měkké a vlhké rty, které ho přiváděli k šílenství. Jeho vzpomínky skončili větou, kterou mu černovlásek řekl ,,Miluju tě." Pomalu si uvědomil, že on je jediný, který byl na něj docela hodný, i když on se k němu nikdy moc hezky nechoval. Vždycky mu pomohl, když byl v nouzi. Když byl nemocny nebo zraněný, staral se o něho. Uvědomil si, že pro něj Itachi znamená mnohem víc než si doteď připouštěl. Po tom polibku mu rty brní ještě teď, Srdce mu rychle tluče a má pocit, jako by se nemohl ani pořádně nadechnout. Uvědomil si, že on je ten praví, s ním by chtěl strávit zbytek života. Ani si neuvědomil, že přestal brečet. Prudce otevřel oči a zadíval se do těch černých tůněk. Odrážela se v nich láska, něha a lítost. ,,Itachi." Šeptnul, že pochyboval, že to slyšel.,, Ano" Řekl. ,,Já…já…já…tě…" Nedokázal to říct, proto mu vtiskl polibek, trval krátce, ale i to Itachimu stačilo k pochopení. Vzal jeho tvář do dlaní.,, Co ke mně cítíš?" Podíval se mu do očí.,,Já…já…lásku." Šeptnul.,,To jsem chtěl slyšet." Podotkl starší a uvěznil jeho rty ve vlhkém polibku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

byla si tu?

Hai

Komentáře

1 camelia camelia | Web | 12. března 2012 v 16:53 | Reagovat

I'm sorry, bu ti don't like this pair. But, your style is very good. So... XD

2 Taya Uchiha Taya Uchiha | E-mail | Web | 17. března 2012 v 19:53 | Reagovat

!*-*! Pěkný :) :*

3 Hanako Hyuuga Hanako Hyuuga | E-mail | Web | 18. března 2012 v 0:02 | Reagovat

dík

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Arigato za návštěvuSmějící se