You are my Angel 4

25. března 2012 v 19:43 | Hanako Hyuuga |  you are my Angel
Tak jsem se dokopala a napsala další díl. Přiznejte se, kdo byl v sobotu ve stromovce na srazu? No? Já tam byla a bylo to super, škoda, že jsem tak náhle musela odejít. Večer jsem šla na ples a musela jsem se připravit, takže jsem ještě o docela dost přišla. No, tady je dílek a přeji hezký počteníčko.:-)


,, Ahoj všichni, večeře je na stole." Vykoukl zpoza rohu Itachi.,, Ahoj brácha, kdy si přišel, neslyšel jsem tě." Otočil se na něho Sasuke.,, To víš, jsem neviditelný a neslyšitelný." Usmál se na něho.,, Tak...já u-už půjdu." Špitnul nejmenší.,, A proč tak narychlo? Nechceš s námi povečeřet?" Itachi se stále usmíval. Světlovlásek se pousmál, ale poté, co se podíval na Sasukeho, mu úsměv ze rtů zmizel.,, Ne j-já už vážně musím." Rychlím krokem přešel ke dveřím a obul si svoje bílé tenisky.,, Počkej a nechceš odvést, auto mám hned tady venku." Přistoupil k němu blíž. Rázně zavrtěl hlavou a zabouchnul za sebou dveře.,, Co sním je?" Otočil se zpátky na Sasukeho.,, Nevím, takhle se chová pořád.",,Aha a proč byl tady?",, Naruto volal, že si zlomil nohu. Prej, že spadl ze schodů a tak mi Kakashi našel náhradního parťáka.",,Aha a jak se jmenuje?" Hořil zvědavostí, jak se ten kluk jmenuje.,, Nevím, zapomněl jsem se ho zeptat." Začal do sebe cpát večeři.,,No neříkej, že s někým děláš projekt a nezeptáš se ho na jméno." Zakroutil nevěřícně hlavou Itachi. Sasuke mu na to nic neodpověděl, protože v tu chvíli se domů vrátila Sakura. Přišla se přivítat nejdřív se Sasukem a to žhavím polibkem a potom Itachiho na uvítanou pozdravila. Sedla si ke stolu a začali jíst. Itachimu nezbylo nic jiného, než se taky pustit do večeře.

Itachi šel zrovna ze školy do práce, když uslyšel křik. Rozběhl se za hlasem do tmavé uličky. Viděl jen stíny několika lidí. Čtyři odtamtud utekli a poslední se svezl na zem. Černovlásek k němu přiběhl. Byl to ten blonďatý kluk. Setkání sním by pro něj bylo štěstím, ale ne za těhlech okolností. Klečel na zmrzlé zemi. Bundu měl roztrhanou, vlasy rozcuchané. Kolem oka se mu rýsoval pěkný monokl. Své bílé kalhoty měl celé špinavé a od krve. Z pusy a z kolene mu kapala krev.,, Co se ti stalo." Kleknul si k němu.,, Kdo ti to udělal?" Vyptával se a hodnotil škody. Po chvíli vytáhl mobil s úmyslem zavolat sanitku.,,Ne…prosím." Chytil ho blonďáček za ruku.,, Ale..si zraněný, musíš do nemocnice." Nedal se odbýt.,,Ne…prosím, cokoliv jen…ne …nemocni…"Upadl do bezvědomí. Itachi začal propadat panice. Nevěděl, co si počít. V náručí měl zraněného cizího kluka, který nechtěl do nemocnice a je v bezvědomí. V tu chvíli zapomněl, že šel do práce, popadl ho do náruče a utíkal k autu. Překvapilo ho jak byl lehký, ani ta nejhubenější dívka by nebyla lehčí, tím si byl jist.

Položil ho na jeho postel a došel pro vodu, hadřík, obvazy a dezinfekci. Teď se mu vážně hodilo čtrnáct dní na táboře, když mu bylo patnáct. Sundal z něho jeho, teď už bývalou bundu dále bledě modrý svetr. A bílí nátělník. Zděsil se, když uviděl velké podlitiny na břiše. Doběhl pro mastičku na škrábance, podlitiny a další drobná zranění. Krouživými pohyby vmasíroval mast do kůže a dále pak obvázal. Pokračoval rankami a podlitinami i na rukách a nohách. Byl strašně vyhublí, skoro samá kost a kůže. Taky byl strašně malý a roztomilý. Dech trošku zrychlený. Pootevřená ústa. To všechno přispívalo k jeho roztomilosti. Obvázal mu rozbité koleno a ve skříni našel svoje nejmenší tričko a kraťasy. Opatrně ho převléknul a kartáčem na vlasy začal opečovávat jeho dlouhé, blonďaté vlasy. Když skončil se svoji prací, chtěl odejít, ale něco mu v tom bránilo. Nemohl se přestat dívat na tu roztomilou a sladkou postavičku na posteli. Něčím ho ten chlapec přitahoval, sám nevědě čím, ale pro tuhle chvíli mu to bylo jedno. Přisunul si židli k posteli a zadíval se na něj. Byl tak nádherný, mohl by ho sledovat věčně. Nevěděl proč, ale nechtělo se mu od něho. Tady se cítil volný, jakoby nebyl na tomto světě nýbrž na nějaké vymyšlené planetě. Kde rostou stromy ze vzduchu, ptáci létají ve vodě a ryby plavou na suchu.

,,Itachi, čí sou to boty?" Ozvalo se z předsíně. Itachi se chtě nechtě musel zvednout a odejít od toho stvoření pryč. Doběhl dolů a uviděl přicházet Sasukeho s něčíma botami v ruce.,, Kdo tady je?" Vyptával se dál.,, Jen…kamarád." Nevěděl, proč mu neřekl pravdu. Prostě mu to nepřišlo vhodné mu říkat, že vzal do domu jeho spolužáka, které ho našel na zemi.,, Aha a hele prosim tě, Sakura je zas u Hinaty a Deidara volal, že je nemocný." Zahlásil a zmizel ve nahoru do svého pokoje. Tak on se jmenuje Deidara. Konečně zná jeho jméno. Neuvěřitelně krásné jméno. Nikdy takové neslyšel. Takové skoro až mytické. Itachimu to přišlo divný, proč, kdyby byl nemocný, co by dělal venku, neměl by doma ležet a zotavovat se a navíc, nepřišlo mu, že by měl teplotu. Se zamyšlením se vydal nazpět do svého pokoje.

Bodnutí v břiše ho probudilo ze snu. Byl ve svém bývalém městě. Kamarádi, které měl ho vítali na zpět. Smál se, už zase se upřímně usmíval. Jeho kamarádi se také usmívali a obejmu-li ho. Stáli tam a objímali se. Ucítil slzu jak stéká po jeho tváři. Potom další a další. Příjemně ho štípali na kůži. Byli to slzy štěstí. Promnul si oči a pomalu je otevřel. Zalekl se, když nebyl ve své posteli ani v pokoji. Opatrně se zvednul přičemž se mu ozvalo zranění na břiše. Syknul a chytl se za něj, když mu tělem projela neskutečná bolest, na kterou si za tu dobu, co je na nové škole ještě nezvykl. Z očí mu vytrysklo několik slziček. Chtěl udělat krok, ale jakmile přenesl váhu na levou nohu. Podlomila se mu, musel se opřít o zábradlí postele. Všiml si, že koleno má ovázané. S menšími potížemi se dostal ke dveřím. Zrovna, když chtěl otevřít dveře, otevřeli se sami. Za nimi stál Itachi s vyděšeným výrazem. Blonďáček o krok ucouvnul, ale jeho noha ho zas zradila. Spadl Itachimu přímo do náruče.,, Jsem rád, že si vzhůru, ale měl bys ležet a odpočívat." Mile se usmál černovlásek. Ruce obtočil kolem jeho pasu. Cítil se zas tak volný. Jako kdyby létal. Všechny starosti, jakoby odešli jinam. Zavřel oči a vychutnával si ten úžasný pocit. Opravdu měl pocit jako by létal. Cítil, jak se jeho nohy odlepili od země. Nechtěl ten okamžik přerušit. Skoro ani nedýchal. Netušil, že takový pocit bude někdy cítit. Srdce mu rychle bylo a nohy mu brněli. Vdechoval osobitou vůni toho chlapce. Voněl po jahodách a ostružinách. Jeho pot mu dodával ještě intenzivnější vůni. Motala se mu z toho hlava. Cítil jeho přerývaví dech a jeho rychle bijící srdce. Po nekonečně dlouhé chvíli otevřel oči. Jeho nohy se vrátili zase na zem. Ten pocit byl tak živí. Přísahal by, že vyděl jak se jejich nohy snášeli dolů. Nevěděl, co si má myslet. Zdálo se mu to, nebo ne? Byl to snad jen pocit? Že by všechno bylo tím klukem. Klukem, které ho právě tiskne ve svém obětí a on vypadá skoro jako mrtví? Tím klukem, které ho ani nezná a objímá ho? Nechtěl by ho už náhodou pustit?,, Promiň" Dostal ze sebe a raději ho pustil. Mladší zavrávoral, ale ustál to. Vypadal vážně zbožně. Vlasy měl rozlítané po hlavě, jak spal. Tričko, co mu Itachi oblékl, mu plandalo a zakrývalo mu skoro celé šortky. Byl strašně roztomilí.Své velké azurově modré oči měl sklopené k zemi. V obličeji rudý a celý se třásl. On se ho bál. Bál se ho, asi jak po něm vyjel.,,Promiň, já…omlouvám se." Podíval se mu do očí, kde se značil strach. Pomalu k němu přešel a podepřel ho. Pomohl se mu dostat do postele. Nic neřekl. Jen tiše vyčkával, co se bude dít. Itachi vzal mast, kterou předtím mazal deidarovi břicho. Odhrnul z něho tričko a zadíval se na už menší podlitinu. Deidara si skoro okamžitě stáhnul tričko zpátky.,, Neboj, je to jen mast, neublížím ti." Počkal až si rudý chlapec vyhrne tričko. Pousmál se, když se podíval do jeho kouzelné tvářičky plné studu. Teď by si ji přál pohladit. Přejíždět po jeho heboučké kůži a vychutnat si každičký milimetr. Opatrně začal mastí přejíždět po jeho plochém bříšku. Sem tam zaslechl bolestivý sykot jeho návštěvníka. Když měl hotovo, stáhnul blonďáčkovi tričko zpět a mastičku uložil do šuplíku v nočním stolku.,, Teď spi, potřebuješ si odpočinout." Nařídil a lehce ho pohladil po jeho sametových vlasech. Menší se při doteku jemně zachvěl a tváře mu opět zrůžověli. Itachi se usmál a odešel z pokoje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

byla si tu?

Hai

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Arigato za návštěvuSmějící se