close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Svět za 50 let

3. května 2012 v 15:24 | Hanako Hyuuga |  Ostatní jednorázovky
Čauky, tohle jsem psala do školy na občanku. Je to celkem krátké a takové, jak bych to řekla, trochu zamotané, řekla bych, protože jsem profesora nechtěla zatěžovat nějakými jmény. Můžete si domyslet, kdo v té povídce je. Hezké počtení.


Ostrá bolest do hlavy jej donutí otevřít oči. Chvilku slepě mžourá než si uvědomí, že je tu úplná tma. Nahmatá stěnu pomocí, které se postaví na nohy. Marně šmátrá před sebou, jestli nenarazí na nějaký předmět, který by mu určil, kde je. Po několika minutách zmateného rozhazování rukou dopředu a dozadu, uvidí malé světýlko, které se přibližuje. Pokusí se jít mu naproti a až tehdy pozná, že je to malá lucerna. Tu lucernu nese nějaký člověk. Po bližším prozkoumání mladá žena, Oblečená ve květované Yukatě a tmavými vlasy přišpendlenými do drdolu. Projde kolem a ani se na něho nepodívá. Kráčí po cestě dál. Uvidí další světýlka. Všichni to jsou lidé, kteří v noci se vracejí z práce nebo do ní jdou. Žádné pouliční lampy ani neonová světla.,, Promiň tě, ale kde to jsem?"Zeptá se dalšího kolem jdoucího. Postarší muž s dlouhým vousem taktéž oblečený do tradičního japonského kroje.,, Nepraštil jsi se do hlavy chlapče, jsi přece v Tokiu." Usměje se stařík a odhalí své křivé, žluté zuby.,,Ale, kde jsou všechna světla a lidé, rachejtle a barvy?" Zmateně se kolem sebe rozhlédne.,, Haha, to tu nebylo už nejméně dvacet let chlapče, kde žiješ?! Pojď za mnou." Podrbe si vous a rozejde se po cestě dál. Chlapec chvíli stojí, bez jediného pohybu než mu dojde, že by měl stařečka následovat.

Došli do malého domu na rohu jedné ulice. Stařík zachrastí klíčky, odemkne a pozve tmavovláska dál. První místnost byla dokola osvětlená svíčkami. Stěny byli oprýskané, boty poházené všude kolem, bylo tu nejméně deset párů bot. V této malounké místnůstce se nacházeli dvě postele. Povlečené do modrého prostěradla na kterýmž byla deka a malý polštářek. Chlapec polknul a popošel do další místnosti. Byla o něco větší než ta předešlá, ale úplně stejně osvícená. U stěn se nacházelo dalších pět postelí úplně stejně zařízených. Na jedné z postelích si hrály dvě děti. Kluk a dívka, velmi prostě oblečeni. Chlapec s uhlově černými vlasy ve kterých měl jeden zrzavý proužek, se na něj podíval. Nejprve podezíravě, ale po menším prozkoumání se na něj usmál.,,Haló všichni, máme tu hosta." Zavolal na celý dům. Z jedněch dveří okamžitě vyběhlo dalších sedm postav. Mladá žena, která ho předtím míjela. Dva o trochu starší než on asi sedmnáctiletí kluci, o trochu mladší dívka, starší paní, která držela v rukou spící miminko a starý pán, asi ve stejném věku jako ten muž, co ho sem přivedl.,,dobrý ve…večer." Vykoktal překvapeně. Tolik lidí v jednom bytě, to přece nemůže být pravda, deset lidí, na to by potřebovali vilu.,,Co tu chceš." Vyjel na něj kluk z červeným melírem.,, Klid sasori, potuloval se sám ve městě, tak jsem ho sem vzal."
" Tak tohle je naše rodina…Nejsme geneticky příbuzní, ale žijeme tu spolu. Minimální počet lidí do jednoho domu je jak víš deset." Vysvětlila starší žena. Děti a dědečkové už šli spát a ostatní sed nějak pokoušeli zabavit.,,No vlastně ne."Podrbal se na hlavě mladý muž.,, Ty to nevíš?! A jak se vůbec jmenuješ?" Zeptala se a změřila si ho pohledem.,,to taky nevím." Sklopil hlavu.,, Víš ty vůbec něco?" Uchechtla se a napila se vody. Mladší prudce zavrtěl hlavou.,,Proč se tu nesvítí? Proč je tu tolik lidí? Proč tu nemáte televizi, ledničku, počítač a další věci?" Zeptal se.,,Není to moc otázek a ne jednou?! Žijeme v roce 2067. Všechno to začalo, kdy nastal jedno denní výpadek proudu ve třicátým čtvrtým. Už nepodařilo elektřinu nahodit, tak jsme se museli vrátit ke svíčkám a lucernám." Upila ze skleničky.,,Proč je na jeden dům tolik lidí?" Ptal se dál.,, V roce 2020 nás jako populace lidí bylo už přes osm miliard. Zrovna tady v Japonsku, v Indii a Číně je to asi nejhorší. Zkrátka nemáme dostatek prostoru, ale neboj, je zavedeno proti opatření…Ale teď už bys měl jít spát, nebo zítra nebudeš odpočinutý a nebudeš mít, co jíst."Pousmála se na něj žena a odešla do ložnice. Tmavovláskovi nezbylo nic jiného než si lehnout na gauč a pokusit se usnout.

,,Vstávej, no tak, vzbuď se." Zatřásl s ním někdo. Pomalu rozlepil oči, aby se mohl vůbec zorientovat. Nejprve si pomyslel:jak se sem dostal, až později, když už se jeho mysl probrala ze spánku, si vzpomněl, že jsem včera přišel.,,No tak, jdeme do práce." Popoháněli ho kluci.,,Co, kam?"Nevědě, co se děje.Chlapci jen protočili očima, popadli ho v podpaží a hnali se k východu. Venku bylo neobvykle rušno. Nedalo se téměř ani vyjít z domu. Celé město se hemžilo lidmi. Bylo to jako obrovské mraveniště. Všude lidi. Trvalo jim dobrou půl hodinu než se dostali na druhou stranu ulice a další hodinu, než se ocitli na obrovském rýžovém poli.,,Co….to, tak tady se pracuje?!"Nemohl uvěřit svým očím. Ani na konec nebylo možné dohlédnout.,,Rychle vezmi koš a do práce!" Zavelel rudovlásek. Vzal si tedy jeden velký slaměný koš na záda a vyrazil na plantáže.

Skončili pozdě večer. Slunce už zapadalo a oni stáli frontu na jídlo.,,Jak dlouho ještě." Postěžoval si nejmladší.,,Ještě tak hodinku, možná dvě." Zažertoval Jeden.,,Proč tak dlouho?" Vyptával se dál, ale nikdo mu neodpověděl. Nakonec se přeci jenom dočkali, ale nebylo vlastně proč tam stát, dostali jen jeden malý pytlíček rýže na osobu. Když si přitom pomyslel, že doma na ně čekají další hladové krky, bylo mu do breku. Tělo udřené na kost. Sotva se hýbal. Nechápal jak to všichni mohou vydržet, kdy přitom pomyslel na téměř mikroskopický sáček v jeho ruce. Když nad tím přemýšlel, byl si skoro jist, že když ráno vycházeli, měl na sobě své hodinky, ale teď byli fuč.,,Neviděli jste moje hodinky?" Zeptal se u večeře, jejíž obsah se srovnával jídlu v koncentračních táborech za druhé světové.,,Co jsou to hodinky?" Ozvala se malá holčička.,,Taková strašně drahá věc, tu nepotřebuješ znát." Zareagovala paní.,,Víš jistě, že jsi je měl?",,Samozřejmě, že vím, měl jsem je ještě na cestě do práce." Osopil se na ní.,,Klídek mladej, to ti je jenom ukradli."Odpověděl jeden ze straších kluků.,,Jak jenom, vždyť to je krádež!!"Vyjel na něj.,,Jestli je budeš chtít zpátky, tak zítra taky nějaké šlohni."Odpověděl s klidem.,,To jako nemyslíte vážně. Vždyť je to šílené." Namítl.,,Ale to tady takhle dělá každý." Podotkla dívka.
Ostrá bolest do hlavy jej donutí otevřít oči. Oslepí ho ostré světlo. Počká až si jeho oči přivyknou., pomalu vstane a rozhlédne se po okolí. Z okna vidí pestře osvětlené ulici. Chodníky zaplňují lidé, na silnici jezdili auta, motorky a autobusy. Hlasitá hudba přehlušuje troubení vozů a pokřikování veškeré populace lidí v okolí. Neonová světla září na kilometry daleko. Je v Tokiu v roce 2012. Svět se ještě měnit nezačal, ale ten osudný den se blíží. Dokáže to někdo změnit? Dokáže někdo být ten vyvolený, který zachrání svět od neustálého ničení planety? Bude někdo na to dost silný? Co, když jsi to třeba ty. Leností nic nedokážeš, chytni svůj osud do vlastních rukou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

byla si tu?

Hai

Komentáře

1 Camelia Camelia | Web | 3. května 2012 v 15:53 | Reagovat

Hezké
a až bolestivě pravdivě...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Arigato za návštěvuSmějící se