Ahojky, konečně jsem se dostala na internet. Celý týden v domě nešel a já z toho šílela. I teď blbne. Doufám, že už se nějak konečně spraví. Protože znáte to, když ve škole po vás chtějí něco poslat, ale vy nemůžete a oni si potom myslí, že se vymlouváte.Doufám, že kdo byl na Animefestu si to užil, já tm nakonec nebyla, měla jsem tréninky a tak jsem nemohla z města. Tak užijte si další díl povídky.

Vešel do třídy, která patřila jeho bratrovi. Ovšem, jeho tam nenašel. Nebyl tam nikdo, krom dvou studentů, kteří si četli nějakou odbornou literaturu. Moc to mu nevěnoval pozornost. Koutkem oka projel ještě jednou celou třídu, než se rozhodl vycouvat. Procházel kolem úklidové komory, když uslyšel tichý vzlykot a chvílemi i popotahování. Zarazil se. Bylo mu to povědomé, ale přesto si nemohl vzpomenout. Pomalu se přiblížil ke dveřím. Ruku položil na kliku, která pod její tíhou klesla. Dveře se se skřípáním otevřeli. Byla to malá místnůstka se spoustou mycích prostředků, košťat, mopů a dalších věcí, které jsou k úklidu potřeba. Místnost nebyla až na jednu malinkou žárovku, která vysela ze stropu, osvětlená. Pod jednou z poliček, na které byli všelijaké utěrky, se krčil Deidara. Otřásal se vzlyky, zarudlé oči probodávali zem, Jeho pravá ruka podpírala tu levou, která se krčila v nepřirozeném úhlu. Na jeho tváři byli nové, čerstvé škrábance, které zářili do tmy. Itachiho píchlo u srdce. Jak může někdo něco takového udělat. Vždyť on působí tak nevině, tohle předci nejde. Přistoupil k němu s úmyslem ho utěšit, ale jakmile se ho ba i jen dotknul, mladší se ještě více roztřásl. Itachi se povzdechnul.,, Deidí, kdo ti to udělal?" Zašeptal sklíčeně. Blonďáček mu ovšem neodpověděl. Přitáhl si kolena, co nejblíže k tělu. Pohupoval se dopředu a do zadu. Itachiho zabolelo v hrudi. Sám nevěděl, co to znamená, ale jedno věděl jistě, nemůže tady Deidaru jen tak nechat.
Seděl u postele potažené bílým povlečením na které ležel modroočko. Levou ruku měl zandanou v sádře, větší ranky měl ovázané a ty menší zalepené náplastí. Jeho tvář i přes to, že spal byla poznačená strachem a bolestí. Černovlásek se pohodlněji usadil na živli a povzdechl si.
,,Deidí, musím tě odvést do nemocnice." Naléhal starší zatím, co podpíral mladšího, aby neupadl.,, Ne…prosím." Popotáhl mladší.,, Si zraněný, potřebuješ doktora." Nedal se odbýt Itachi.,,Ale…",,Žádné ale, prostě do nemocnice tě dostanu." Řekl nekompromisně starší a začal světlovláska postrkovat k východu.
Bylo to opravdu těžké přesvědčit ho, aby se nechal ošetřit, naštěstí v autě usnul, takže ho tam dostat byla hračka. Nechápal, jak někdo může mít takovou hrůzu z doktorů a nemocnic, vždyť vlastně nedělají nic špatného. Podíval se na nástěnné hodiny. Ručička ukazovala šest hodin odpoledne. V tu dobu končí návštěvy. Povzdechnul si. Nechtělo se mu pryč, nějak si na toho blonďáčka zvykl.
Domů se dostal něco málo po sedmé večer. Odložil si koženou bundu na věšák, boty uklidil do botníku a odšoural se nahoru do pokoje. Dnes neměl na jídlo ani pomyšlení. Jediné, co mu vrtalo hlavou bylo to, kdo tomu chudáčkovi zlomil na dvakrát ruku. Na to by potřeboval člověk ohromné množství síly.
Další den po škole byl se Sasorim venku. Seděli na lavičce a probírali pro Itachiho velmi záživnou věc a to jak je hrozné, kolik zaplatíte za cigarety. Itachi jen poslušně přikyvoval a snažil se moc nedýchat, neboť by dostal do plic nějaký ten nikotin.,, Hele Itachi, co říkáš na to, kdybychom nasprejovali něco na zeď." Sasori zašlápl filtr do země.,, To myslíš vážně, co když nás někdo uvidí?!" Itachi z toho nápadu nebyl zrovna dvakrát nadšený, ale po nějakém čase ho Sasori předci jenom přesvědčil. Rudovlásek vytáhl ze své školní tašky několik sprejů a šlo se na to. Zatím co Itachi sprejoval především malé věci někde v rohu, aby to nebylo tolik vidět, tak Sasori maloval celoplošně.
Později odpoledne se chtěl jít podívat na Deidaru, ale sestřičky v nemocnici mu řekli, že zmizel. Byl z toho špatný, chtěl ho najít, prohledal celý park, nákupní centrum a i ve škole byl, ale nebylo po něm nikde ani stopy. Ztrápeně došel domů. Zběžně pozdravil Sasukeho se Sakurou, kteří se dívali na televizi a sám si lehnul do postele. Přemýšlel o svým zkaženým životem.
,,Sasuke, nevím jestli přišel Deidara do školy?" Vyslýchal Itachi svého mladšího brášku.,, Pro bych to měl vědět?" Naštvaně se na něj kouknul.,,Ježiš, promiň, že se ptám, je, že jsi sním měl ten referát."Snažil se obhájit starší.,,Ne nebyl, není ve škole už tři dny."Odpověděl lhostejně a upil ze svého hrnečku.,, Tak…díky." Poděkoval a ztratil se u sebe v pokoji. Popadl telefon a spěšně vytočil číslo.,, Konožská nemocnice, prosím." Ozval se ze sluchátka ženský hlásek.,,Dobrý den, jsem Uchiha Itachi a před třemi dny jsem k vám donesl chlapce, jmenoval se Deidara, ale poté náhle zmizel, nemáte o něm nějaké zprávy?" Zeptal se Itachi doufajíc, že se něco dozví.,,Je mi líto, ale žádného chlapce s takovým to jménem jsme v blízké době nepřijali. Jste si jistý, že jste ho odnášel zrovna k nám?"Zeptala se sestřička. Itachi najednou nevěděl, co říct. Co se stalo, že ho ani nemocnice nemá napsaného?,,Eh…děkuji, asi jsem se vážně spletl. Nashledanou." Položil mobil na stůl. Promnul si oči a zadíval se na poličku. Seděl tam stále plyšový orel. Stále nenašel toho, komu by patřil a asi nenajde. Vůbec se nesnaží, čeká snad, že by mu jeho majitel spadl do klína. Nebo spíše ho nikomu nechtěl vrátit. Zvykl si na ten jeho korálkový pohled do všech stran pokoje. Na to, že když se vzbudí, má ho před očima.
Po té, co se Deidara ztratil, měl Itachi ze života peklo. Všichni si ho dobírali ještě více než předtím, dokonce se ho pár kluků snažilo zmlátit. Jediné štěstí bylo, že jako malý chodil na aikido. Sasuke se pohádal se Sakurou, která se poté odstěhovala zpátky k rodičům. Zhoršili se mu známky, i když se učil více než, kdy předtím.
,,Uchiho!" Probudilo ho ze snění. Rozespale zvedl hlavu z lavice a podíval se do očí rozzuřenému učiteli. Vypadal jako, když spolknul žábu. Hnědé vlasy stažené v culíku byli naježenější než jindy. Oči se mu změnili ve dvě úzké linky, nakrčil nos a pusu vyšpulil jakoby chtěl dostat pusu. Nechápal to, vždycky, když chtěl Iruka vypadat naštvaně, vypadal spíše jako kotě, kterému šlápli na ocásek. V obličeji je ten to mladý učitel velmi hezký, ale jeho nevkus je až ohromující. ,,Ano" Zívl.,, Myslím, že už to přeháníš." Zkřížil ruce na prsou.,,Co tím myslíte?" Promnul si oči.,,Co se to s tebou děje, změnil si se. Dříve jsi byl pilný, nikdy jsi na hodinách nespal, vždy poslouchal, co se děje?" Zpražil ho pohledem. Černovlásek sklonil hlavu. Jestli to tak půjde dál, neodmaturuje. Iruka si povzdechnul a pokračoval v látce. Itachi stočil pohled vedle sebe. Prázdné místo v lavici. Sasori se tu už dlouho neukázal. Nic o něm nevěděl. Dělal si, co chtěl, někdy se neukázal i tři dny, ale dva týdny, to už je moc. Začínal se o něho strachovat. Jeho jediný kamarád. Šla na něj únava. Poslední dny toho moc nenaspal. Ještě nějakou chvíli se snažil udržet své oči otevřené, ale nakonec ho spánek přeci jen dostihl.
















