Ahojky, zase jsem tu dlouho nebyla, moc mě to mrzí, vždycky si říkám, napíšu něco, ale jakmile zapnu počítač, tak skončím u anime na celý zbytek dne. Napsala jsem povídku na parting Hikaru x Kaoru z anime Ouran high school host club. doufám, že se vám bude povídka líbit.
Byl naštvaný. Rychlím krokem odcházel ze školy. Tváře měl rudé vztekem. Co si o sobě myslí. Zaťal ruce v pěst. Nic už není jako dřív. Zrychlil krok a vyšel ze školy. Pořádně nevnímal okolí. Jen šel a přemýšlel, přemýšlel o svém zničeném životě. Ani si neuvědomil, že se ocitl uprostřed silnice, kde zrovna jelo auto. Vyděšeně se otočil. Poslední co viděl, byli dvě velká kulatá světla.
Šel a mlátil do všeho, co našel. Věděl, že to, co udělal nebylo správné. Kaoru se na něj zlobil oprávněně. Ostatní ho chtěli vzít sebou, ale on nechtěl, když byli na párty naposledy, opil se už po prvním panáku. Složil hlavu do dlaní. Nebude to řešit, Kaoru mu určitě odpustí. Sbalil si věci a vyrazil za svýma spolužáky.
Zazvonil mu mobil.,, Prosím?"Zařval do mobilu, ve chvíli, kdy si ho přiložil k uchu. Párty byla v plném proudu. Všude duněla hudba, svítila barevná světla, spousta lidí a jídla s pitím kolem.,,Hikaru"Ozvalo se z telefonu.,,Ano mami.",,Kde jsi?",,Co, neslyším tě, Jsem na párty."Vysvětloval Hikaru a přitom do mobilu řval čím dál víc.,,Hikaru, pojď hned domů, Kaoru je v nemocnici."Ta věta se do něj zabodla jako šíp. Mobil mu vypadl z ruky. Jeho tělo se třáslo.,,Hikaru…Hikaru!!!"Volala jej jeho matka, ale Hikaru jí neslyšel. V hlavě mu duněla její slova. ,,Kaoru" Vydechl potichu. Trvalo mu hodnou chvíli než se sehnul pro mobil.,,Kde je?"Zeptal. V jeho hlase bylo znát čiré zoufalství.,,V nemocnici na kraji města."Vydechla a zavěsila. Hikaru nečekal ani chvíli. Vyběhl z veliké vily a nasměroval si to na kraj města. Běžel, co mu nohy stačili. Srdce mu bilo neskutečně rychle. Čelo měl orosené potem. Vstoupal v něm adrenalin. Kaoru, snad jsi v pořádku.
Palčivá bolest po celém těle. Ruce měl v křeči. Chtěl vykřiknout , ale hlasivky mu to neumožňovali. Jeho pusa byla jak vyprahlá poušť. Nemohl se pohnout, nemohl nic. V hrudi jako by mu plápolal oheň. Přál si ji rozdrásat vlastníma rukama. V hlavě mu znělo brzdící auto. Prosím, už dost! Křičel v duchu. Po chvíli, která mu připadala jako věčnost, Vše utichlo. Jen tichounké pípání. Bolest se stávala čím dál horší a nesnesitelnější. Uslyšel hlasy. Nerozpoznal, co říkají, ale věděl, že jsou blízko. Hlasy se zdáli čím dál srozumitelnější. Byli tu tři osoby. Jeden hlas poznal, Hikaru.,, Hikaru" Vykřikl, ale výkřik se zdál jako šepot. Hlasy utichli, jen pípání přístroje nepřestávalo vykonávat svou práci.,, Hikaru!" Vykřikl znovu. Prudce otevřel oči. Celá místnost byla rozmazaná. Opravdu tu stáli tři osoby. Vpravo Hikaru podle zrzavé skvrny. Obraz před ním se mu začal zaostřovat až dokázal rozeznat zbylé dvě osoby. Ta nalevo, žena, jeho matka a vedle Hikara muž v bílém plášti, doktor.,, Kaoru!" Vykřikl Hikaru a vrhnul se dvojčeti kolem krku.,, Jak se cítíš?" Odstrčila Hikara od Kaora jejich máma. Kaoru se nemohl vzpamatovat, nevěděl, kde se nachází, proč tu je, ani co se stalo. Jediné, co vnímal, byla šílená bolest hlavy.,, Pane Hitachiin, můžete mi prosím odpovědět na pár otázek." Ujal se slova doktor.
,,Tak jsme doma." Usmál se Hikaru a vyběhl schody k velkým dveřím od jejich vily. Otevřel dveře a vešel dovnitř.,, Hikaru…nemohl bys mi pomoct?" Zavolal na něj Kaoru. Starší se zmateně otočil, no jasně, zase. Zase zapomněl. S brbláním došel zpátky ke svému mladšímu bratrovi. Popadl jeho vozík a pomohl mu do schodů. Už ho to začíná štvát, celý den se o něj musí starat. Kvůli nehodě má Kaoru vážně poškozenou míchu, není téměř žádná šance, aby mohl opět chodit. Od té doby se o něj musí Hikaru starat, mít ho stále na očích, nosit ho tam, kam chce. Byl z toho značně otrávený, nemohl jít někam s kamarády nebo jen tak sám, na host klub už také nemá čas, jelikož už tam Kaoru nechodí.
Bolí to, bolí to, když se na mě tahle dívá. Věděl jsem už delší dobu jak ho moje přítomnost dohání k šílenství. Nejdřív jsem si myslel, že si na to zvykne, že možná pochopí v jaké je situaci. Není mi to příjemné, já se neprosil o to, abych byl upoután na vozíčku, je mi to také nepříjemný. Nemůžu chodit, nemůžu sportovat. Do školy už ani nechci chodit, všude mi to připomíná, že už zřejmě nikdy chodit nebudu, mám sice zaplacenou tu nejlepší léčbu, ale i to má velmi malou šanci. Každý den se cítím hůř a hůř, myslím si, že za chvilku se nervově zhroutím. Nechci Hikara moc omezovat, vidím na něm, že ho to nadmíru rozčiluje.
,,Já ti říkám, starat se o něj je jako se starat o starce. Nedojde si sám ani na záchod. No chápeš to, řekl jsem mámě, že se o něj nechci starat, ještě tenhle týden se přestěhuju do jiného pokoje….Ne prosím tě, je mu to bude úplně šumák, když, stejně jeho život je už teď zničený. On už může jen, přežívat…Jo, tak se uvidíme zítra po škole, čau." Ukončil hovor a zahodil mobil někam na postel. Jo, moc se na to těší. Nebude přeci do konce života dělat chůvu, ne.
Kaoru si otřel slzy z očí. To ho až tak moc nenávidí. Nenávidí ho tak moc, že ho chce vymazat ze svého života. Z úst se mu vydral vzlyk. A to si slíbili, že spolu zůstanou navždy. Už to psychicky nezvládá. Dojel do koupelny, zamkl se a vzal do ruky žiletku.
Šel po ulici, ruce v kapse, na uších sluchátka. Pohled zabodnutý do země. Nic ho netížilo, připadal si tak volný. Dělal si, co chce a nikdo mu v tom nebránil. Na rtech se mu rozlil úsměv, život po jakým toužil se mu splnil. Šel dál, na konci ulice však zůstal stát jako přikovaný. Úsměv mu z tváře zmizel. Před ním se rozprostíralo hřiště. Tam jako malý chodívali spolu. Sedávali na jedné z laviček. Bývali nerozlučná dvojka. Už tehdy mu splašeně bylo srdce. Jeho tělo se chvělo vždy, když se ho byť jen dotkl. Měl ještě jeden důvod, proč ho už nikdy nechtěl vidět, strašně ho bolelo, když ho viděl, jak se díval na ostatní se smutkem v očích. Nemohl se na to déle dívat. Povzdechnul si, jak teď chtěl být obejmut. Chtěl být ujištěn, že všechno bude dobré, že vše bude v pořádku…Musel ho vidět, musel za ním, jinak se jeho srdce zblázní.
,,Kaoru…Kaoru!" Otevřel dveře pokoje, tady nebyl, ale byl si jist, že ho tu nechal.,, Kaoru!!" Pokusil se otevřít dveře koupelny, ale byli zamčené.,, Kaoru, otevři ty dveře…no tak, otevři je!!!" Vřískal Hikaru a pokoušel se dveře vyrazit.,, Kaoru!!" Zakřičel a vyrazil dveře z pantů. Vběhl do koupelny a to, co viděl, mu vyrazilo dech. Krev. Všude byla krev. Vozík byl pohozený v rohu místnosti. Na zemi ležel jeho milovaný bráška, celý od krve. Kousek od něj byla žiletka.,, Kaoru!" Zatřásl s ním.,, Hi..karu." Vzdechnul. Špatně se mu dýchalo.,, Kaoru, co sis sakra myslel, proč ses chtěl proboha zabít, víš jak by mi bylo! Proč seš tak sobecký." Zařval a sevřel ho v náručí.,, To…ti si přeci…taky." Pousmál se.,,Kaoru, já tě zabiju!" Vykřikl Hikaru.,, Rozmysli…co vlastně…chceš." Odpověděl mladší vysíleně. Hikaru se k němu sklonil.,, Chci tebe." Přitiskl svoje rty na rty druhého. Srdce mu vynechalo úder, tak takhle se cítíte, když líbáte milovanou osobu.,, Kaoru, byl jsem debil, že jsem říkal, že mě tvá přítomnost otravuje…potřebuju tě." Hlesl do polibku.,, Miluju tě!",,Hikaru" Zašeptal mladší.,, Ano?",,Bolí to…když mi takhle…sedíš na…nohách." Řekl téměř neslyšně.
















