Ahojky, to jsem zase já, kdo jiný by to taky byl, že...jsem blbá!! Dávám sem další povídky na pár Hikaru x Kaoru, jak tyhle dva zbožňuju. Dneska jsem byla na Aminých závodech na její jízdárně, prostě ty, co tam jezdí soutěžili. Žádné oficiální, ale skončila 1. v parkuru a třetí v drezůře. Doufám, že budeš mít takový úspěch i na větších závodech a gratuluju. A tady je zmiňovaná povídka.
Vstal z postele. Otřel si cestičky slz na tvářích. Proč se to muselo stát. Došel do koupelny a propláchnul si obličej ledovou vodou. Jeho oči byli od neustálého pláče napuchlé a zarudlé. Už tolikrát pro něj uronil slzu. Už tolikrát si přál, aby to skončilo. Aby byli zase spolu. Dvojčata, bráchové a pro něj i něco víc. Proč se to muselo takhle zvrtnout. Vzal si ze skříně tmavě zelenou bundu s kapucí. Stejnou jako měl on. Obul si boty a vyrazil do opuštěných, večerních ulic.
Byl zrovna u jeho dobrého kamaráda. Smáli se a pošťuchovali. Bylo mu výborně, ale stejně měl pocit, že mu něco chybí. Nemohl však přijít na to, co. Nechal to plavat, teď se předci dobře baví, tak si to nebude kazit.
Sedl si na lavičku v parku a zadíval se na oblohu. Měsíc nádherně zářil a hvězdy zrovna tak. Najednou si všiml jedné, co padala dolů. Zavřel oči vyslovil své přání.,, Přeji si, abychom byli zase spolu." Zašeptal a poté oči opět otevřel. Vzdychl a podíval se na špičky bot. Tak moc by ho chtěl zpět. Tak moc, že by se z toho zbláznil. Toužil s ním dělat kravinky, pošťuchovat se, hrát si na zakázanou lásku, která pro něj nebyla jen pouhá hra. Do očí ho začali tlačit slzy. Ne, začal si je utírat, řekl si, že nebude brečet. Řekl si to tolikrát a přesto tu teď opět brečí.
Zrovna šel domů, když uviděl padající hvězdu. Každý člověk by si něco přál, ale on je pokroutil hlavou, nikdy na tyhle věci moc nevěřil. Jak si někdo může myslet, že si něco přeje, když padá hvězda a ono se mu to splní, považoval to za hloupost. Raději přidal, aby byl, co nejdříve doma. Už tak měl velké zpoždění. Když probíhal parkem, jen okrajově zahlédl kluka, jak sedí na lavičce se sklopenou hlavou. Doběhl domů, zul si boty a svižným krokem došel do pokoje jeho o pár minut mladšího bráchy. Dříve měli pokoj dohromady, ale pak se pohádali a každý se odstěhoval do jiného pokoje. I když se usmířili už to nikdy nebylo jako dříve. Kaoru ho prosil, aby se vrátil do večeře a on mu to slíbil. Ale zapomněl na čas. Bylo půl desáté, když vyběhl od kamaráda. Věděl, že se Kaoru bojí, když je v domě sám a proto běžel, co mu nohy stačili. Otevřel jeho pokoj a rozhlédl se po něm. Nikde nikdo. Přišlo mu to divné. Třeba bude v koupelně. Doběhl do koupelny.,,Kaoru?" Otevřel dveře, opět nic. Třeba bude v kuchyni.,,Kaoru? Jsi tu?" Jediné, co tam bylo navíc byli dva talíře s hotovou večeří. On už jedl, Kaoru musí mít hlad. Postupně prohledal celý dům, ale Kaoru nebyl k nalezení. Hikaru se začal hodně o Brášku bát. Podíval se do skříně. Neměl tu bundu, takže šel ven. Tak pozdě v noci. Když je teď venku strašná zima, co když nastydne, co když se mu něco stane.
Byl unavený a byla mu zima, měl strašný hlad, ale nechtěl se vrátit domů. Byl by tam sám a on se bál. Když se to tak vezme, tak se bál všude, kde nebyl Hikaru. Ve svém novém pokoji se cítil asi nejhůř. Připomínalo mu to, že už nejsou jako předtím nerozlučná dvojka, která dělá všechno společně. Začali se mu klížit oči. Nechtěl usnout, protože kdyby usnul, tak by tady asi zemřel. Ale po pár minutách ztratil o sobě přehled. Spadl hlavou na lavičku a už se nezvedl.
Prohledal všechny místa, kde by mohl být. U Tamakiho, Haruhi a ostatních, ale nikde nebyl. Ve škole taky ne, v obchoďáku ne, prohledal snad úplně všechny místa, kde by mohl být, kluci se nabídli a taky hledali, ale nikdo ho nenašel. Hikaru byl ztracený, chtěl, aby se Kaoru vrátil a všechno bylo jako dřív. Jako dřív, opravdu chce vše. Jistě že. Stýskalo se mu po jejich společných chvílích, pokoji a dalších věcech. Poté hádce se bál, aby Kaoru nějak nenaštval nebo neurazil, tak se stáhnul. Přestal se s ním bavit. Teď toho litoval. Chtěl ho zpátky. Chybělo mu to jak červenal, když si hráli na zakázanou lásku, jak stydliví byl, několikrát si říkal jestli to hraje nebo ne. Bylo to tak přesvědčivé. Že by…to ne, že by to Kaoru nehrál a myslel to doopravdy, že by ho měl rád víc jak bratra. A on se mu vyhýbal, je to blbec . Hlupák, který kašle a city ostatních. A o to víc, kašle na city své nejbližší osoby. Doběhl do parku, poslední místo, kde ještě nebyl. Probíhal uličky mezi stromy, u fontány byl, ale nikde ho neviděl. Podíval se na oblohu. Padá hvězda. Zavřel oči.,, Přeji si, aby se Kaoru našel a abychom byli už napořád spolu." Zašeptal. Otevřel oči a rozhlédl se. Ještě neprohledal východní stranu. Ani si nevšiml, že po jeho tváři kloužou jeho slzy. Nikdy moc nebrečel, vždycky plakal spíše jen Kaoru, on byl ten roztomilejší typ. Zastavil se, vzpomněl si na jednu věc. Když běžel domů někdo seděl na lavičce vedle jabloně. Že by byl, že by byl on. Rozběhl se sprintem k místu, kde byla poslední šance, že by mohl být. Byl tam, viděl ho už z dálky. Čím byl blíže, tím víc se mu svíralo srdce. Ležel tam na lavičce, určitě je promrzlí až na kost. Odhrnul mu vlasy z tváře. Těžce oddechoval. Šáhnul mu na čelo. Úplně hoří. Vzal ho do náruče. Jeho tělo je celé ztuhlé. Musí mu být strašná zima. Rozběhl se co nejrychleji domů.
Položil své identické dvojče do jejich společné postele ve společném pokoji. Zachumlal ho do peřiny a doběhl pro obklad. Přiložil mu ho na čelo a chytil ho za ruku.,, Kaoru…mrzí mě to. Nechtěl jsem, nechtěl jsem, aby se stalo tohle." Vzlykl. Po tvářích se mu valili potoky slz. Uvědomil si jaký byl sobec. Jaký byl pako.,,Kaoru" Vydechl. Otřel si slzy a lehl si vedle něho. Měl už toho za celí den plné zuby. Chtěl jenom jedno, aby se Kaoru probudil a všecko si vyříkali.
Ráno se Hikaru probudil. Přistihl se jak Kaoru tiskne v náručí. Chtěl se oddálit, ale mladší mu to neumožnil. Pevně svíral lem jeho trička, které si předešlí den neobtěžoval sundat. Hikaru ho nechtěl probudit, takže ho pořád svíral v náručí. Co zjistil, že mu je to více než příjemné. Vychutnával si ten pocit, které ovládalo jeho tělo. Srdce mu příjemně rychle bilo. Tělo se mu třáslo a u vnitř cítil příjemné mravenčení. Začal si uvědomovat, že svého bratra má rád víc než jen obyčejného sourozence. On…on ho miluje. Přitáhl si ho k sobě ještě blíž. Cítit jeho tělo natisknuté na své byl pocit k nezaplacení. Ani nepostřehl, kdy se Kaoru probudil. Zamžoural očima. Okamžitě zčervenal, když si uvědomil, kdo ho objímá.,,Hikaru." Řekl tichým roztomilým hláskem.,, Už je to dobré Kaoru, jsem u tebe a už tě neopustím.",,Hikaru",,Miluju tě… Kaoru."

















To se ti moc povedlo :) Já sem se tím taky nakazila a napsala sem si do mobilu jednu povídku,ale není tak hezká jako ty tvoje povídky. Jo a Junjou Romantica je úžasnej seriál a Usagi je skvělej. :)