Tak jsem zas tady, doufám, že se všichni máte, tuhle povídku jsem psala jako slohovku do školy, teda chtěla bych vidět výraz učitelky, když to čte, si určitě myslí, že jsem nějakej úchyl nebo co. Nediv te se, že je to trochu divný, ale měli jsme ten příběh omezenej o spoustu věcí.
Běžel po schodech. Zrychleně dýchal. Srdce mu splašeně bilo v hrudi. Jeho zrzavé vlásky, dlouhé po ramena, mu nezkrotně vlály při jeho zběsilém vybíhání těch kamenných, rozpraskaných schůdků. Konečně před sebou uviděl nádraží. Budova byla rozlehlá, na hnědo natřená s velkými ručičkovými hodinami, které ukazovali za pět minut půlnoc. Mladík se zelenkavýma očima neomylně zamířil k oné budově. Zatlačil na velké kovové dveře, které se ze zavrzáním otevřeli. Vběhl do prostorné haly. Proběhl mezi lavičkami, které byli uskupeny kolem obrovské kašny plné ledově studené vody. Na druhém konci haly byli nástupiště. Všechna byla prázdná až na jedno. Stál tam poslední vlak, který dnes v noci jel. Byl připraven k odjezdu, průvodčí zapískal na svou červenou píšťalku, což značilo ,,Vyjíždíme". Chlapec byl už skoro u vlaku, stihne to, stihne. Ucítil tupou ránu do boku a ocitl se na zemi. Bolestí se mu na chvíli zatmělo před očima, když je opět otevřel, jeho vlak byl pryč. Na místo něj byl na nástupišti, naproti němu taktéž na zemi mladý kluk. Rukou si prohrábl své dlouhé černé vlasy, které měl ledabyle svázané do drdolu, který vypadal, že za chvilku povolí svůj stisk a pustí vlasy na svobodu. Podíval se na mizející vlak a zaklel, kdyby se mu ten klučina nepřipletl do cesty, ještě by ho stihnul. Vstal a promnul si bolavé zápěstí. Očima si prohlédl zrzavého chlapce na zemi. Natáhnul k němu ruku a pokusil se o vlídný úsměv. Poté, co mu zrzek podal ruku ho vyhoupl na nohy. Hodiny na nádraží ukazovali dvanáct hodin v noci. V nedalekém kostelu se rozduněl zvon. Jednou, dvakrát, třikrát až do dvanácti. ,, Promiň." Šeptnul ustrašeně zelenoočko a pohlédl do země. Vůbec se mu tahle situace nelíbila. Toho kluka zná, pozoruje ho už nějakou chvíli. Zaujal ho na první pohled. Už když přišel na školu, kde na něj poprvé narazil, se mu líbil, ale před nějakou dobou si uvědomil, že k němu cítí něco víc. Na sucho polknul a podíval se do jeho tajemných, tmavě hnědých očí.,, Já jsem do tebe vrazil, nemusíš se omlouvat. Jsem Mamoru." Představil se. Hlas měl jako anděl. Jeho tělo bylo jako kdyby ho stvořil bůh. Rukou setřásl pár smítek na svém dlouhém, černém kabátu, který měl ozdoben hrstkou řetězů, placek a provazů. Zrzek se nervózně otřásl. Takhle blízko vedle něj ještě nikdy nebyl, celé jeho tělo se chvělo. ,,Já…vím. J…jsem…Nobu." Zašeptal. Hlas ho zradil, nebyl schopen mluvit normálně. Podíval se na špičky bot. ,, Nobu, to je hezké jméno, ale jak to, že znáš to mé." Zeptal se nechápavě. Nobu polknul, Mamoru vypadal tak sladce, tak dokonale. ,,No…ze…ze školy." Zašeptal a tváře mu získali nachový nádech. Mamoru se usmál, byl tak roztomilý. ,,Nechceš si sednout, vypadá to, že tu budeme docela dlouho čekat." Rozněžněle se usmál a vyrazil k lavičkám. Nobu se na něj podíval vystrašenýma očkama, sám ovšem neudělal ani jeden krok. Vyjekl, když světla na nádraží zhasla a nastala úplná tma. ,,Mamoru." Kniknul a přikrčil se, když si uvědomil, že budova způsobuje ozvěnu.,, Tady jsem." Ozvalo se ze tmy, ale Nobu nemohl určit odkud. Jeho záchranou byl náhlý kousek světla, který se linul ze zapalovače v Mamoruho ruce. Pomalu se přiblížil k jeho lásce. Černovlásek si zrovna zapálil cigaretu, seděl na lavičce co nejblíže kašně a trpělivě vyčkával až se k němu Nobu připojí. ,,Chceš taky?" Zeptal se ve chvíli, kdy si zrzek sedl a poukázal na cigaretu. Nobu rázně zavrtěl hlavou.,, Jsem nekuřák." Zašeptal. Neměl rád, když někdo kouřil, zvedal se mu žaludek jen z toho pomyšlení, že by tu hnusnou tyčinku strčil do pusy. Podíval se na černovláska, který snově přivíral oči vždy, když si z cigarety popotáhnul. Vypadal přitom tak kouzelně, jako nějaký princ. Nobuova mysl se rozjela na plné obrátky, představoval si jak asi Mamoru vypadá ve sprše , jak na jeho dokonalé tělo padají kapičky teplé vody, ten snový výraz. Nobu se pousmál, tohle se mu stávalo celkem běžně, měl hodně bujnou fantazii. ,,Nač myslíš?" zeptal se tmavovlásek, když uviděl jeho pohled upřený do dálky. ,,Eh, co? Na…nic, na nic…důležitého." Zadíval se na jeho rty. Jakou asi mají chuť?! ,,Nad čím to pořád dumáš?" Přiblížil se k němu Mamoru. Podíval se mu do očí a prsty jemně přejel po tváři. Nobu zavřel oči, bylo to tak příjemné. Ucítil na svých rtech cizí. Vykulil oči, Mamoru si ho přivinul do objetí, něžně laskal jeho spodní ret, užíval si jeho nádherně sladké rty. ,,Nobu…jsem tak rád." Pošeptal do polibku, chytil mladšího za zátylek, zaklonil mu hlavu a tím prohloubil jejich polibek. Po několika minutách se od sebe oddělili. Vynutil si přístup do jeho úst. Mladší slastně zasténal, když se jejich jazyky o sebe otřely. O tomhle snil už dlouho. Po chvilce se od sebe museli ,kvůli nedostatku vzduchu, oddělit. Nobu unaveně zazíval.,, Myslel jsem, že…že...",,Ššš" Přiložil mu Mamoru prst na rty a následně mladšího políbil na nos, na čelo a v neposlední řadě na rty. Nobu se pousmál, ale už se mu klížila očka a tak si položil hlavu na rameno druhého a za chvilku už spokojeně spal.
Probudil ho jemný náraz, pomalu rozevřel své zelenkavé oči a ručkou jako kočka si je protřel. Nacházel se ve vlaku. Zmateně se posadil a rozhlédl se kolem sebe.,,Krásné ráno." Usmál se na něj Mamoru. ,,Kde to…jsme?" Zašeptal a začal si protahovat ztuhlé svaly. ,,Jsme ve vlaku." Usmál se. Byl to zvláštní pocit se pořád usmívat, nebyl na to zvyklý, většinu času se spíše mračil, ale na tohle kotě se nemohl neusmívat. ,,Kolik je hodin?" Zeptal se mladší a uvelebil se v náručí staršího. ,,Sedm hodin." Odpověděl a pohladil Nobua po tvářičce a pošeptal mu do ouška:,, co tahle snídaně?."
















