close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Věž

20. ledna 2013 v 12:21 | Hanako Hyuuga
Ahoj, jsem opravdu hrozná já vím, ale neměla jsem čas ani chuť něco psát, poslední dobou mám pocit, že všechno, co dělám je špatně. Napsala jsem kraťoučkou povídku, je divná, jako všechno, oc napíšu, jinak, připravuju novou kopitolovku, už má začátek, tak tady v nejbližších dnech očekávejte první díl. Zatím se s vámi loučím:-)


Proč, proč vždycky se zře jenom na mě. Oni musejí pořád řvát jen na mě. Copak jim vadí, že nic neumím, že jsem hloupí. Jsem takový jaký jsem. Chci toho příliš, když si přeji konečně žít. Bez nějakých omezení a nesmyslných pravidel. Chci jít za svým snem.

Tak běž.

To se ti lehko řekne, ty máš svobodu, nikdo tě nepeskuje a nezakazuje ti to, co bys chtěl. Chodíš si s kým chceš a kam chceš, jim je to jedno. Oni mě hlídají.Ať dělám cokoliv, připadám si, že mě pořád někdo sleduje. Jsou to oni, vím to.

Pomohu ti, utečeš se mnou. Utečeme někam, kde nás nenajdou.

Hezká představa, ale oni mě najdou ať jsem kdekoliv, někdy si říkám, jestli v sobě nemám čip, který určuje polohu. Utéct už jsem zkoušel, ale vždy bez výsledně. Nemám nikoho, všichni kamarádi už semnou nechtějí nic mít. Také se jich bojí, bojí se jich, že by je mohl potkat stejný osud jako mě.

Nejsi sám, věř, nebo ne, ale máš mě, já tě neopustím, tak mi řekni, kdy tě mám vyzvednout?

Výš to jistě, že chceš celý zbytek života strávit zrovna semnou? Nejsem takový jaký si myslíš. Neumím se o sebe postarat, celý život jsem trávil za těmito zdi, nemám ani tušení, jak to chodí ve skutečném světě.

Vím to, neříká se mi to hladce, ale něco k tobě cítím, myslím že je to láska. Postarám se o tebe, budeš u mě šťastnýJ Vyzvednu tě, o půlnoci budu stát před věží, buď připraven, s láskou tvůj černovlásek.

Rozbalil dopis, napsaný jeho rukou a musel se usmát. Podíval se na holubici, která netrpělivě čekala na psaní, aby ho mohla odeslat. ,,Děkuju holoubku, ale už tě potřebovat nebudu." Vzal ho do rukou a vypustil oknem na svobodu. Pohodil svými předlouhými blond vlasy a zadíval se na oblohu. Slunce už pomalu zapadalo. Přešel k posteli a odhrnul polštář. Pod ním leželo spoustu dopisů, které byly právě od něj. Otevřel malou truhličku a naskládal do ní ony dopisy. Dnes konečně uteče.

Uslyšel letmé zabouchání na okno. Přiběhl k němu a otevřel. Naklonil se dolů a usmál se. Dole pod věží opravdu čekal. Jeho černé dlouhé vlasy poletovali v větru. Zatajil dech, takhle krásného si ho ani nepředstavoval. Jeho uhlově černé oči, které se na něj dívali. Nemohl se na něj vynadívat. Přivázal na šíp tlustý provaz a vystřelil. Šíp se zabodl do trámu asi metr nad blonďáčka. Modroočko si stoupnul na rám okna, aby mohl šíp uvolnit. Poté přehodil provaz přes trám a shodil ho dolů. Černovlásek ho chytil a přivázal si ho kolem pasu. Jediným kývnutím, mu dal svolení k sešplhu. Lezl, co jen mohl. V půlce se musel zastavit, aby nabral dech. Podíval se nahoru a strnul v pohybu. U okna stáli oni. Smáli se na něj s výrazy šílenců. Blonďáček se nezmohl k pohybu. Vzali provaz a začali ho táhnou k sobě. Zachránce dole pod věží se začal odlepovat ze země. Namířil na ně lukem a vystřelil. Netrefil se, znovu a znovu se pokoušel zabít ty bytosti, kteří si dovolili to křehké stvoření mučit a nechávat ve věži. Blonďáček se nedokázal pohnout. Našli ho, přistihli, už jim neuteče, oni ho potrestají, už znova nechce. Z očí se mu začali kutálet slzy. Podíval se na černovláska, který zápasil s tím, aby zůstal na zemi. ,,Neboj se, jen šplhej. Věř mi." Zavolal na něj. Jeho hlas jej probral jako něco z hůry nebes. Bylo v něm slyšet odhodlání a starost. Chlapec na provaze se začal spouštět dolů. Přes slzy skoro neviděl a v hlavě jediné přání, být dole se svým zachráncem. Stvoření ve věži se zasmáli a vydali se za ním. Lezli rychleji než on. Pokusil se zrychlit, ale své unavené tělo nemohl přinutit k rychlejšímu tempu. Černovlásek vzal nůž a začal řezat provaz na který byl ukotven. ,,Skoč!" Zakřičel předtím než se mu povedlo rozříznou provaz. Blonďák zakřičel, jak najednou padal, v hlavě se mu promítali všechny vzpomínky, od těch spatných přes ty nejhorší až k jeho dopisování se záhadným mužem. Přestal padat. Ani to nebolelo. Pomalu otevřel oči. Díval se přímo do těch černých tůněk. Zachránce si ho přivinul do obětí. ,,Vidíš, dokázal si to. Jsi venku." Zašeptal a pomalu ho postavil do orosené trávy. Byl asi o hlavu menší. Jeho blonďaté vlasy olizovali trávu, až tak je měl dlouhé. Podíval se nahoru a musel se zasmát. Jeho pronásledovatelé tvořili lidský žebřík, aby nespadli. ,,děkuju." Špitl. Otočil se na černovláska. ,,Jsem Deidara." Zašeptal a sklopil pohled k zemi. ,,Já Itachi." Vzal jeho tváře do dlaní a donutil ho zvednou pohled. ,,Jsi tak nádherný." Usmál se. Menší zčervenal a pokusil se dívat jinam než do jeho očí. Pohled mu padnul na jeho rty. Najednou jakoby chtěl dohnat všechny ty roky bez lásky. Vysoukal se na špičky až se jejich rty skoro dotýkali, ale může, nebude to neslušné. Zarazil se. Itachi se usmál a sám spojil rty v polibku. ,,Tak roztomilí." Zasmál se Itachi, když polibek skončil. Deidarovi tváře získali ještě nachovější barvu než doposud. ,,Pojď, půjdeme domů." Zašeptal Itachi a oba v ruku v ruce se vydali do jejich společného domova.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Arigato za návštěvuSmějící se