
Tak tu máme 16 díl, víte, že to původně měla být jednorázovka... no nějak se to zvrtlo, ale to nic, to se spraví, že. Tak, doufám, že si užijete tenhle díl. Jdu si asi pustit nějaké písničky od Block B :P jak já je miluju :D no, já padám, tak směle do čtení :3
,,Tak jak ti je?" Zeptal se Daichi Michia a dal mu na čelo studený obklad. ,,Už je to lepší." Pousmál se Michio a pořádně se zavrtal do peřiny. ,,Vidíš, já jsem ti říkal, aby si zůstal v posteli." Pokáral ho a sedl si na židličku vedle jeho postele. ,,Bude to dobrý, zítra si ten test napíšu." ,,Ne, nechci, aby ti bylo ještě hůř." Protestoval. ,,Ale já ho musím napsat, když ho nenapíšu, tak budu muset zase dělat opravné zkoušky, víš, jak mě to ubíjí, víš jak se potom cítím, když tam sedím a jsem tam úplně sám." Zoufale se na Daichiho podíval, v očích se mu třpytili slzičky jak od horečky, tak zoufalstvím. Daichi si povzdechl, chápal Michia, ale přece si kvůli škole nemůže takhle podkopávat zdraví… nebo alespoň tu část, co má. ,,Dobře." Svolil nakonec. ,,Ale půjdeš tam jen na test a potom si půjdeš zase lehnout, je to jasný." Michio přikývnul. ,,Mimo to, dneska jsem potkal toho tvého Ryua." Přešel ke skříni a vytáhl z ní deku. ,,Vážně, kde?" Michiovi se i před značnou slabost rozzářila očka a zvídavě se podíval na svého brášku. ,,Na chodbě, srazili jsme se, když jsme šli pozdě na hodinu… A potom ještě na po škole, je to docela fain kluk, ale celou dobu si myslel, že já jsem ty." Zasmál se Daichi a přikryl Michia ještě jednou dekou. ,,Fakt, on si mě pamatuje." Zavýskal nemocný blonďáček a ruce si položil na horečkou zrudlé tváře. ,,Co ti říkal?" Vyjekl. ,,Nic moc, nejdřív se mi omluvil, že do mě vrazil a na po škole jsem si musel sednou vedle něho, ptal se mě, jak se mám." Objasnil Daichi. ,,Nic víc?" Smutně se zarazil ležící. ,,Potom jsem si nandal sluchátka." Pokrčil rameny. ,,Ty sis s ním nepovídal, ty sis nasadil sluchátka… Vždyť si myslí, že jsem to byl já, už se semnou nebude bavit!" Vykřikl Michio a snažil se uklidnit své splašeně bušící srdce. ,,No tak promiň, ale víš, že nemám rád, když si nás pletou a tak jsem na něj neměl náladu… Neboj, určitě se s tebou bavit nepřestane, můžeš mu přece říct, že jsem to byl já a né ty a všechno bude v pořádku, ne." Usmál se Daichi. ,,Ale…ale, co když tomu nebude věřit." Vyšiloval. ,,Jen klid, bude to dobré." Uklidňoval ho. Michio zazíval. ,,Běž spát, ať si na zítra odpočatý." Usmál se Daichi. ,,Budeš spát se mnou?" Zašeptal nevině Michio a zamrkal řasy. Daichi se usměje, odkryje peřinu a vklouzne pod ní. Už spolu takhle spali několikrát, vždycky, když bylo někomu smutno, nebo měl nějaký problém, uměli se podpořit už jen tím, že leželi vedle sebe, dodávali si síly na další den, nebo jen otužovali jejich bratrský vztah, byli přece dvojčata, polovina celku. ,,Dobrou noc." Zašeptal Michio než zavřel svá očka. ,,Dobrou."
,,Kai, jak si to mohl udělat? Copak si mě nemiloval? To vše, co jsem pro teb, pro nás vytrpěl bylo k ničemu? Proč Kai, proč?" Naléhal na něj vyšší černovlásek v očích slzy. Stáli na mostě, dívali se na sebe. Kai ze sebe nemohl vydat ani hlásku, díval se na svého bratra, jak trpí a nemohl s tím nic udělat. I když chtěl křičet, že to není pravda, že ho miluje, jakoby mu něco bránilo otevřít pusu, i když chtěl běžet za ním a utěšit ho, nemohl se pohnout. ,,Jsi krutý Kai, krutý, já, miloval jsem tě, ale teď…je konec." Vzlykl Isao a vrhnul se k zábradlí. Kai ho tak moc chtěl zastavit, ale nemohl přijmout tělo k pohybu. ,,Jen se dívej, jak tvojí vinou umírá." Zašeptal mu jakýsi hlas u ucha, za ním se náhle objevil Ryu, držel ho v téměř mučivém sevření, že se nemohl hýbat, dlaní mu zabraňoval v křičení Isaova jména. ,,Jen se dívej jak umírá." Šeptal mu dál do ucha se zlověstným úsměvem. ,,Nic ho nezachrání, je to tvá vina." Zasmál se.
Kai prudce otevřel oči. Zrychleně dýchal. Srdce mu splašeně bilo v hrudi. Klid, byl to jen sen. Opakoval si v duchu. Spěšně se podíval na Ryua, jestli jej nevzbudil. Ten jenom něco zabručel a spal dál. Tiše si oddechl, Opatrně se dostal z jeho sevření, natáhl na sebe světle šedou mikinu a odskákal k berlím na druhé straně pokoje. Tam také ležela ortéza, trochu neobratně si jí nasadil a vypadal se s berlemi v rukou z pokoje.
Došel do knihovny, která byla jako jediná v noci otevřená, přesně pro tyhle případy. Byla to poměrně velká místnost, se spoustou regálů plných knih. Uprostřed byli umístěny dlouhé stoly s židlemi. Na stolech stály lampičky osvětlujíc prostor okolo stolů pro studenty, kteří dennodenně četli. Teď tu však nikdo nebyl, bylo moc brzo, aby se sem šel někdo učit. Kai tiše prošel knihovnu ke druhým dveřím, které vedli na balkón s výhledem na les. Kai přešel k kovovému zábradlí, otřel berle a podíval se na krajinu kolem. Chodíval sem často, právě, když ho něco trápilo, jako třeba ten sen. Nemohl se zbavit pocitu vinny. Cítil v srdci obrovský zmatek, miluje Isaa nebo Ryua, to byla otázka, která jej sužovala nejvíc. Tiše si povzdechl, nevěděl, co má dělat, v takové situaci jakživ nebyl, rozhodnout se pro jednoho nebo pro druhého. Podíval se na temnou, noční oblohu, jako kdyby byla odpověď tam. Nic, žádná odpověď, jen zářící měsíc obklopen spoustou hvězd. Zahlédl na obloze pohyb, byla to padající hvězda. Zavřel oči pronesl v duchu své přání, poté oči znovu otevřel. V jeho očích se značilo odhodlání, ale i těžko potlačovaná nejistota. V duchu doufal, že se jeho přání splní, ale také to nevěděl jistě, komu za život se splnilo jeho tajné přání, že. Kdyby se jen mohl rozhodnout, ale bojovali v něm dvě protichůdné síly, která ani jedna nebyla dost silná, aby porazila tu druhou. Vždycky měla navrch jedna a když už si myslela, že vyhraje, druhá jí zase smetla na startovní čáru, únavný boj a žádný vítěz. Kai si povzdychl, ještě chvíli se koukal do dáli, než se rozhodl se vrátit zpět do postele a ještě alespoň nějakou tu hodinu pospat. Navíc, už mu pomalu začínala být zima a než dojde zpět do pokoje, to taky zabere nějaký čas.















