close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Jako v Manze díl 17

9. října 2013 v 12:02 | Hanako Hyuuga |  Jako v Manze
Mám tu další díl povídky, tak se to bude zase trochu zamotávat, doufám, že mě neukamenujete, nebo něco podobného, docela ráda bych to totiž ještě dopsala. Doufám, že se bude líbit :3


,,Hej, Michio, počkej." Zavolal na jmenovaného rudovlásek s rukou napřaženou ve vzduchu a s úsměvem na rtech. Přiběhl k blonďáčkovi a dal mu ruku kolem ramen. ,,Jak se máš, dlouho jsme se neviděli, naposled po škole." Zasmál se Ryu nepouštějíc Michiova ramena. Michio pod jeho dotekem zrudl. ,,Eh…má…máš pravdu…nějak, jsem…jsem měl málo času a mám... mám se dobře" Zakoktal s pohledem upřeným na podlahu. ,,Tak to je dobře, tenhle týden je náročný, samé testy a zkoušení, těším se až to přestane." Zasměje se. ,,J…jo máš pravdu." Tiše přitaká blonďáček a nesměle se na něj podívá. ,,Tak se měj, jdu ještě do knihovny." Zamává mu a už je pryč. Blonďáček se roztřeseně nadechne. On se ho dotknul! Měl jeho ruku kolem ramen! Zrudl a neubránil se šťastnému úsměvu. Bere ho jako kamaráda, už není cizí, může si s ním povídat kdykoli se mu zlíbí. Šťastně vyjekne a lehce si poskočí do kroku.

Ryu vejde do knihovny a posadí se ke stolu uprostřed místnosti. Vyndá si z ruksaku učebnici chemie a znuděně jí otevře na straně, kde skončil. ,, Zdravím." Ozval se za ním znuděný hlas. Pootočil hlavu a střetl se s tmavohnědým pohledem blondýna s modrým proužkem ve vlasech sklánějící se nad ním. ,,Michio?!" Zašeptal tak, že to druhý chlapec nemohl slyšet. ,,Jak se dneska vede, už aby ty testy byli za námi, co." Přisedl si k němu a hodil tašku na stůl. ,,Jo…jde to, ty zkoušky jsou krutý." Odpověděl zaraženě Ryu, měl za to, že Michio šel směrem ke koleji, ale asi se spletl. ,,Co se šprtáš?" Nakoukl mu do učebnice plavovlásek.

Podívali si spolu celkem dlouho. Dobře si rozuměli. Ryu byl překvapen Michiovou výmluvností, měl ho za takového stydlivku, ale on byl otevřený, vtipný, někdy až moc sarkastický, viděl na něm, když se mu téma konverzace líbilo, či jestli by po něm nechtěl něco hodit. Občas se smíli tak hlasitě, že je musela přijít seřvat knihovnice. Byla to starší paní s šedivými vlasy svázanými v drdolu. Měla pohled jak dravá šelma číhající na svou oběť. Propalovala je pohledem skrz tlusté dioptrické brýle posazené u kořene nosu zajištěné provázkem kolem krku, když náhodou spadli, nebo aby si je mohla sundat a přitom je mohla mít stále u sebe. Měla pronikavý hlas jako, když seberete banán rozzuřené opici. V některých případech nekřičela spíš pištěla, že byla slyšet i na chodbu a to by měli být ty zdi odzvučeny. Podupávala přitom nohou ve staromódních, lakovaných, černých střevících do rytmu svého jeku. Praštila je přes hlavu knížkou, kterou měla po ruce a odkráčela k sobě za stůl, kde usedla jako tygr připraven se pustit za kořistí a ulovit jí. Později odpoledne se rozloučili a oba se vydali do svého pokoje.

Ryu přemýšlel o Michiovi, dneska si s ním hezky popovídal, byl to skvěle strávený čas v knihovně. Došel do pokoje, kde si myslel, že bude jeho přítel, ten tam však nebyl. Pokrčil rameny, tak bude někde venku. Otevřel okno a zahleděl se z okna. Venku bylo příjemné teple spoustu studentů se rozhodli strávit čas venku a zelenkavé trávě. Kaie našel celkem rychle. Seděl na lavičce pohledem upřený do lesa. Vedle něj seděl další chlapec se kterým se bavil. Ve chvíli, kdy se chlapec otočil poznal v něm Michia. Teď byl totálně zmatený, když se loučili s Michiem před kolejí asi před třemi minutami, jak dokázal být najednou venku s Kaiem, to je snad kouzelník. Uniklo mu něco?! Vyklonil se z okna ještě víc. Kai s Michiem se zrovna něčemu smáli. Vážně to byl Michio, držel v ruce foťák a pohazoval s ním ze strany na stranu. Kai měl za uchem posazenou tužku, na klíně měl blog, který byl i přes dálku vidět, že je pokreslený. Zaraženě zavřel okno a natáhnul se na postel. Nevšimnul si tak, jak se k nim blíží další blonďáček.
,,Michio, měl bys jít na pokoj, nebo budeš nemocný." Zavolal na něj Daichi. ,,Už jdu." Zavolal nazpět. ,,Kai, to je moje dvojče Daichi, Daichi, to je můj kamarád Kai." Představil je, když k nim Daichi došel. ,,Těší mě, jsem Kai." Usmál se černovlásek a lehce se uklonil. ,,Daichi, taky mě těší." Oplatil pozdrav. ,,Michio, začíná se smrákat, brzo bude zima, pojď ať nenastydneš." Jemně se usmál. ,,Vy vypadáte úplně stejně." Vykřikl s úžasem Kai a vyvalil na ně svá očka. Daichi se zasmál. ,, Vídíš." Ukázal na svůj proužek ve vlasech. ,,Takhle nás poznáš." Pomohl Michiovi na nohy. ,,Tak ahoj." Zavolali na něj sborově a odešli do budovy. Kai si dobalil věci a vydal se do koutů lesa, už se mohl na tu nohu postavit lépe než, před týdnem. Chodil téměř normálně chvilkami sice kulhal, ale už měl v noze větší jistotu. Vydal se do hlouby lesa. Les se po chvíli pomořil do temnoty, osvětlovali ho pouze hvězdy, které začali vycházet na obloze. Bylo čím dál těžší se prodírat hustými změti stromů a keřů. Co chvíli se přesvědčoval, jestli jde dobře, les byl čím dál tím hustší a temnější. Kai cítil jak se mu chlad zařezává do kůže. Nohama zakopával o kmeny stromů, které kvůli malé viditelnosti nebyli vidět. Po další asi půl hodině les skončil, nahradila ho rozlehlá planina na jejíž konec se nedalo dohlédnout. Kai se zastavil a chvíli se zasněně koukal před sebe. Viděl nádhernou oblohu plnou jasných hvězd obklopující velký, zářící měsíc. Kai si sedl na vlhkou trávu, vytáhl z tašky čelovku a nainstaloval si jí na čelo, poté vytáhnul skicák a tučku a začal s malováním. Maloval asi dvě hodiny, snažil se vystihnout všechny stíny, všechny nejzazší kouty krajiny před ním. Snažil se tužkou vystihnout každou nerovnost měsíce a každý jeho bod, stín či jas. Hvězd se snažil namalovat tolik, kolik jich bylo doopravdy. Byl unešený tou krásou jenž z oblohy vyzařovala.

Odložil tužku a podíval se na výtvor, měsíc s hvězdami poseté po obloze. V dolní polovině obrázku byli střechy domů a budov, které byli kolem něho. Svítili ne neskutečné dálky pokoušeli se stát lepšími než ti, co jsou na obloze. Škoda, že se jim to nikdy nepovede. Pomyslel si a napřímil se. Nepříjemně mu luplo v zádech, proseděl několik hodin téměř bez hnutí plně zabrán do své práce, celé jeho tělo bylo rozbolavěné, ale mysl byla čistá jako právě napadaný sníh. Zhoupl se o parapet a přistál, ze střechy, ve svém pokoji. Záhy na to mu v kapse zavibroval mobil. ,,Haló." Zvedl mobil. ,,Našel jsem ho."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ten jehož jméno se nikdy nedozvíš (začíná na A a končí na i) Ten jehož jméno se nikdy nedozvíš (začíná na A a končí na i) | E-mail | Web | 9. října 2013 v 22:47 | Reagovat

Jeee až teď jsem se podívala na tu fotku...tvoji fotku... Ty Super Junioři na nehtech... Poslední, co zbyl... Ryeowook... xD... Už mi je musíš udělat... Kyuhyune! Sungmine! Eunhyuku! Donghae! Siwone! DRŽTE SE!!! xD jinak ten dil je dobrý, ale už asi 5 dílu to nechápu... xD

2 Hanako Hyuuga Hanako Hyuuga | Web | 10. října 2013 v 11:52 | Reagovat

díky :D , Ten jehož jméno se nikdy nedozvíš (začíná na A a končí na i) :D :D ty nehty ti udělám až budu mít čas...jestli povídku nechápeš, tak ti jí osobě vysvětlím :D :D

3 Kuro Kumiko Kuro Kumiko | 14. října 2013 v 23:28 | Reagovat

Tenhle díl byl super :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Arigato za návštěvuSmějící se