
Já jsem se s tím psaním nějak rozjela, když si pomyslím, jak to vypadalo v červenci, nebo v srpnu. Tenhle díl je spíše pro utřídění myslenek, jak vašich, tak i Michia, Daichiho, Ryua, Kaie a Isaa, i když, Isao, je vždycky takovej nad věcí, ten nad věcmi moc nepřemýšlí, prostě je dělá, to samé Ryu, Chudáci ostatní :3 Doufám, že se bude líbit.
Michio přiběhl do pokoje, kde se svezl na podlahu. Nemohl uvěřit, co se právě stalo, Ryu… on ho políbil, on ho přitahuje. Další vzlyk zazní do ticha pokoje, když si uvědomil, že jej přitahuje jen proto, že si myslí, že on a Daichi je jedna osoba. To vysvětlovalo, proč byl dneska Daichi tak divný, Ryu ho musel také políbit. Přitáhnul si kolena k bradě a objal je rukama. Proč se cítí tak na dne, zná Daichiho tajemství, Kaiovo, že miluje i někoho jiného než Ryua a Ryuovo, že Kaie podvádí a dokonce nevědomky se dvěma najednou. Zavzlykal. Nemohl tomu uvěřit, proč on.
Ryu stál na místě jako přimražený, nechápal, co se teď stalo. Nechápal Michia, nevypadalo to, že by se mu to nelíbilo. Tak proč potom utekl?! Měl tušit, že když to byl zrovna ten Michio, který byl stydliví, že uteče, ale i tak. Včera byl z toho zmatený a zaskočený, to chápal, že se jej pokoušel odstrčil, ale dnes… mohl čekat, že jej políbí zas. Ale, vypadal ještě bezradněji než včera. Se divil, že to s ním tady neseklo. Ale musel uznat, že ten jeho vytřeštěný pohled vypadal nádherně roztomile a sexy zároveň. Povzdechl si. Nechápal, jak s ním může zamávat takový malý chlapec. Pokroutil hlavou, bude na něj muset jít pomaleji.
,,Kai!" Zavolala na něj profesorka. ,,Děje se něco Jamada sensei?" Nechápavě se na ní otočil celým tělem. ,, Nic vážného jen, že máš telefon." Odpověděla a rozešla se směrem kabinet, kde pravděpodobně onen telefon byl ani se neotočila jestli jí Kai následuje, byla zvyklá, že studenti jí poslouchali na slovo. Totéž platilo i pro Kaie, který jí jako věrný pejsek následoval až do zmíněné místnosti. Posadila se za svůj pracovní stůl a do ruky mu vrazila sluchátko. ,,Haló." Zavolal tiše do sluchátka. ,,Ahoj Kai, jak se máš?" Ozvalo se nazpět. ,,Isao?" ,,Jo, to jsem já, teda… dalo mi zabrat, než jsem našel číslo k tobě do školy." Zasmál se. ,, Tak, jak se má moje zlatíčko?" Kai jako na povel zrudnul a otočil se k profesorce zády, jelikož se na něj začala nechápavě dívat skrze noviny, které zrovna četla. ,,M…mám se dobře, děkuju… ale, proč mi tak najednou voláš?" Stále nechápal mladší černovlásek. Slyšel jak se Isao na druhém konci zasmál. ,,Copak ti nemůžu zavolat, jen tak?" Na chvíli se odmlčel. ,,Máš pravdu… chtěl jsem se tě zeptat, jestli by tě ze školy nepustili a nešli jsme se projít, jen ty a já, co říkáš?" Kai smutně sklopil hlavu. ,,Myslím, že to nepůjde… Škola dává vycházku jen jednou za týden a já jsem byl venku včera." Téměř zafňukal. Chvilku bylo ticho. ,,Tak já přijdu za tebou, jaké máš okno?" ,,Cože… no třetí parto páté z leva, proč?" Nechápal. ,,To nic, uvidíme se večer, pa." Z telefonu se začalo ozývat přerušované pípání. Kai zmateně vrátil telefon profesorce, která si jej měřila nedůvěřivým pohledem. Poděkoval a vyšel z kabinetu. Mělo to ,,uvidíme se večer" znamenat, že sem dnes večer přijde?! Kai se nepatrně usmál. Isao je vážně úžasný. Kai se se šťastnými myšlenkami pomalu odebral do pokoje, kde se natáhl na postel. Dneska uvidí Isaa! Otevřel šuplík a vytáhl z něj starou, zaprášenou knížku a vytáhl z ní na několikrát přeložený papír. Odložil knížku na noční stolek a rozbalil papír. Byl to Isaův portrét z doby předtím, než se dali dohromady. Bylo to asi rok předtím. Tehdy si Isao řekl, že si obarví vlasy na zrzavo. Pamatuje si, když s tím přišel domů, jak mu máma strašně vynadala, co si to dovolil proti jejímu rozhodnutí. Kaiovy se zrzavý Isao líbil, ale mnohem více mu to sluší s jeho normální barvou vlasů, ale tehdy chtěl asi Isao nějakou změnu, nebo co.
,,Michio, co se stalo?!" Vyjekl Daichi, když vešel do pokoje. Viděl tam Michia v klubíčku na zemi vzlykajícího a šeptajícího neidentifikovatelná slova. ,,Michio." Přiběhl k němu. ,,Co se ti stalo?!" Pohladil ho lehce po tváři. ,,Ryu." Zavzlykal Michio a zabořil hlavu do Daichiho trička. Daichi stiskl ruku v pěst, co mu zase ten neřád udělal. ,,Co ti udělal?" Zeptal se tiše. Michio však zavrtěl hlavou. ,,No tak Michio, když mi to neřekneš, nebudu ti moct pomoct." Lehce ho pohladil po vláskách. Michio tiše vzlyknul. ,,On…on mě políbil." Zašeptal jakoby se bál, že je to nezákonné. Daichimu zmrzl úsměv na rtech a okamžitě si vybavil včerejší polibek, nad kterým tak usilovně přemýšlel už několik hodin. ,,On tě…" Nedokázal to vyslovit, jak byl zaskočený Michiovými slovy. Michio jen přikývnul a uslzeně se na brášku podíval. ,,A…líbilo se ti to, nebo ne?" Zeptal se Daichi aniž by věděl, jakou otázku právě vypustil z úst. Michio se zarazil. Pro samý pláč ani nestihl uvažovat nad touhle otázkou. Je pravda, že se mu polibek líbil a to hodně, Ryu byl jeho platonická láska, už od první chvíle, co jej viděl. Ten polibek byl ve všech směrech dokonalí. Michio maličko přikývnul. Daichi nevěděl, co má na to říct, věděl on Michiovi, že má Ryua rád a to hodně rád, nemohl mu teď říct, že on to s ním asi ani nemyslí vážně. Měl by teď brášku uklidnit a říct, že to bude dobré, ale nějak mu ty slova nešli přes pusu. ,,Vidíš, třeba tě má rád." Vyřkl nakonec. Michio smutně zavrtěl hlavou. ,,Tebe políbil taky…" Zašeptal. Daichi vytřeštil oči, nechápal jak na to přišel, když to nikdo nevěděl. ,,Kdo…" Nedořekl větu. ,,Ryu…p…přišel se mi omluvit…za…za to a potom…m…mě políbil." Vysoukal ze sebe ztěžka Michio smutně se dívajíc na druhého. Daichi se a něj omluvně zadíval. ,,Michio já…promiň, pokoušel jsem se ho odstrčit, ale on byl prostě silnější, nechtěl jsem…vím, jak je pro tebe důležitý." ,,Já…vím, že si a…asi nechtěl… ale řekni, žádné lži..." Michio se zhluboka nadechl. ,,Líbilo se ti to?" Daichi překvapeně hleděl do Michiových očí. ,,Jo." Odpověděl stroze a výstižně. Michio bolestivě zavřel oči. Ta slova jej ranila, i když je tak trochu čekal, ale slyšet je z Daichiových úst jej zabolelo. ,, On…nemá rád ani jednoho." Podíval se do bratrových očí. ,,Myslí si, že jsme jeden, líbí se mu naše měnění povahy… bez druhého nejsme pro něj nic." Smutně se usmál a Daichi mu smutný úsměv oplatil. Zavládlo dlouhé ticho, oba z bratrů se uzavřeli do svých myšlenek a hledali východisko z téhle situace. ,,Co budeme dělat?" Protnul ticho po chvíli Michio. Daichi se na něj spiklenecky usmál a na hlavě mu vyčněli neviditelné růžky. ,,Měl bych jeden nápad."















