
Tak to tu máme... poslední díl povídky Jako v Manze... Upřímě, povídka se mi psala moc dobře a bavila mě, měla jsem asi nejvíce ráda Michia, ale nejlépe se mi psalo asi za Ryua, protože tam jsem si mohla psát vlastně cokoliv :3 Doufám, že se vám povídka líbila. :3
Počet stránek ve Wordu: 36
Počet dílů: 24
Počet slov: 26 086
Pohladil spícího černovláska po vláskách. ,,Už je všechno v pořádku." Zašeptal spíše pro sebe a vlezl si k Kaiovi pod peřinu. Stulil si menšího do náruče a políbil jej na čelo. Byl to neskutečně krásný a nostalgický pocit, cítit jeho tělo na tom svém. Bylo to, jakoby jejich odloučení neexistovalo, jakoby to byl všechno jenom sen, ze kterého se právě probudili. Lehce hladil brášku po hlavičce naslouchajíc přitom jeho pravidelné nádechy. O tomhle okamžiku snil po celou dobu jejich odloučení. ,,Miluju tě." Zašeptal a zavřel oči.
Ryu šel sklíčeně po chodbě. Včerejší noc strávil na ošetřovně a vychovatelka nebyla zrovna nadšená, když za ní přišel v jednu v noci, že potřebuje ošetřit. Byl celý rozlámaný a pomlácený, pod levým okem se mu vybarvil překrásný monokl a roztržené rty mu na kráse moc nepřidávali. ,,Jistě…chápu, ale…tak dobře, ale dávejte na sebe pozor."Uslyšel telefonovat vychovatelku. ,,Co se děle paní profesorko?" Chtěl zjistit, co se děje, jelikož vypadala dosti utrápeně. Profesorka se na něj usmála. ,,Nic…jen, jednoho studenta v noci odvezli do nemocnice a jeho bratr tam odjel s ním a nechce se bez něj vrátit do školy, musela jsem mu povolit, aby tam mohl zůstat." Postěžovala si a pohodila svými prošedivělými vlasy. Ryu pokýval hlavou, že rozumí. ,,Nemáte to s náma lehké." Usmál se rudovlásek. ,,No to mi povídej, s nimi se pořád jenom trápím, oni to jsou totiž dvojčata a ten jeden je pořád nemocný a druhý se odmítá od něj vzdalovat a tak zameškávají školu." Pokračovala. Ryu se zarazil, opravdu teď řekla, že jsou to dvojčata.,, Ehm…promiňte, ale nemyslíte Michia a Daichiho?" Musel se zeptat. ,,Jsou, mám s nimi opravdové starosti." Povzdychla a vydala se do kabinetu. ,,Chudák Michio." Zaslechl ještě. Zůstal na chodbě stát jako přimražený. Právě mu řekla, že Michio a Daichi jsou v nemocnici a jeden je nemocný. Pocítil obrovskou touhu běžet do nemocnice a ujistit se, že je Michio v pořádku. Nohy se mu samovolně rozeběhli ven ze školy.
Kaie probudilo jemné šimrání ve vlasech. Unaveně otevřel oči, pootočil hlavu a setkal se spící tváří svého brášky, který měl hlavu zabořenou v jeho vlasech. Šťastně přivřel oči, jak dlouho o tom snil, probudit se vedle něho, cítit jeho dech ve vlasech. Byl neskutečně šťastný, byl by všechno dal za tuhle chvíli, kdyby za ním nepřišla jako seslaná z nebe. Lehce jej pohladil po tváři. Jak dlouho usínal s nadějí, že jednou bude moct usínat se svou láskou. Z očí mu začali vytékat slzy štěstí. Jak dlouho na to čekal. ,,Copak se děje?" Pohladil ho právě probouzející se černovlásek. Kai zavrtěl hlavou. ,,J…jsem jen…jen šťastný." Zafňuká a schová si hlavu do jeho ramen. ,,Ale no tak." Zasměje se Isao a sevřel ho v náručí. ,,Si moje malé trdlo." Usmál se starší, vzal Kaiovu tvář do dlaní a donutil ho se na něj podívat. Palci mu setřel slzy z tváře a nežne ho políbil. ,,Jsem rád, že jsem tady s tebou."
Udýchaně doběhl do nemocnice, co na tom, že nikomu neřekl, že odchází a že ho asi budou shánět, tohle bylo důležitější. ,,Dobrý den, hledám Michia." Vybalil na sestru takovým tónem až se lekla. ,,A vy jste?" Začala hledat v databázi. Ryu se zarazil, kdo že je?! No, po včerejšku si není jistí, jesli je ještě vůbec alespoň kamarád. Neví, co Michio cítí a neví to ani on, jen má pocit, že by běžel přes celou zemi, kdyby byl jeden z nich v nebezpečí, šel by do samotného pekla je zachránit a sevřít v náruči. Co na tom, že ho podvedli, ale to, co cítí není nenávist. ,,Já… jsem jeho přítel."
Sestřička ho zavedla před pokoj, kde ho opustila. Snažil se zkrotit své splašeně bijící srdce. Nohy se mu třásli a dlaně potili, očima těkal po dveřích ve snaze z nich něco vyčíst, i když nebylo co. Natáhl roztřesenou ruku ke klice. Nabral vzduch do plic a otevřel. Vešel do místnosti s bílými stěnami, které přerušovali pouze dveře a okno naproti dveřím. Na pravé straně byli skříně s dubového dřeva natřené bílou barvou a umyvadlo, které vypadalo, že si už ledasčím prošlo. Na druhé straně byli dvě postele. Ta dál ode dveří byla prázdná, ustlaná jak se patří. Na druhé byl v přikrývkách zabalení drobný blonďáček s rudými tvářičkami a zrychleným, těžkým dechem. Na židličce vedle něj seděl druhý světlovlásek dívající se smutně na bratra a držíc jej za ruku. Při vrznutí dveří stočil pohled na Ryua, pohled byl plný bolesti. ,,Co tady děláš?!" Zašeptal se Daichi ostře až se Ryu roztřásl. ,,Copak si mu už neublížil dost?!" Pokoušel se mluvit klidně, ale ta skutečnost, že kvůli němu Michio spal na zemi s pláčem a chytil zápal plic. Ryu na prázdno otevřel pusu, nevěděl, co by měl říct. ,,Já…musel jsem se ujistit, že je v pořádku." Zašeptal byť, kdyby mluvil o trošku víc nahlas, hlas by jej zradil. Blondýn si ho změřil pohledem. ,,Hlavně, že včera ses přesvědčoval nemusel!" Štěknul na něj. Ryu se nechápavě podíval. ,, Nechápeš, kvůli včerejšku byl Michio špatný a tak ti to šel večer všechno vysvětlit, ale když tam byl, stalo se, že viděl tebe jak si užíváš s Kaiem, který podle všeho nechtěl. Michio nebyl schopen dojít zpátky do pokoje a vyčerpán pláčem usnul někde na půlce cesty… To ty si zavinil, že je nemocný." Daichi nevědomky stisknul Michiovu ruku o něco víc. ,,Ale… vždyť se s toho dostane." Pokoušel se zmírnit svou vinnu, která už tak byla dost velká. ,,Copak to nechápeš, má špatnou obranyschopnost, jeho dostane i obyčejný kašel na týden do postele a teď…bojí…bojím se, že…že to…" Spustili se mu slzy z očí, tolik si přál, aby byl silný, ale vidět svého brášku, tak jako před pěti lety, kdy mu málem umřel, bylo bolestivé a on už tu tíhu neunesl. Ryu se díval na hroutícího se blonďáčka. To, co právě řekl bylo to nejhorší, co mu kdy někdo řekl vždyť, Micho může umřít. Spěšně rozmrkal slzy, které jej štípali v očích, musí být silný, ho ochránit, oba dva. Dvěma kroky byl u Daichiho a svíral ho v náručí. ,,Je mi to tolik líto." Zašeptal a přitisknul si ho k sobě, co nejvíc to šlo. Vnímal jak se blonďáček celý třese a vzlyká. Kapky slz máčeli jeho mikinu, avšak jemu to bylo jedno, jediné, co bylo důležité, aby tohle malé uklidnil a to druhé malé se uzdravilo, na ničem jiném mu nezáleželo. Daichi jej sevřel, téměř jej drtil v objetí. ,,Už vám nikdy neublížím, slibuju." Šeptal mu do ouška a hladil jej po zádech v uklidňujících pohybech. ,,Už nikdy."
O tři roky později
,,Tak já jdu." Zavolal do bytu malý černovlásek zatím, co si obouval boty. ,,Hlavně buď opatrný." Obtočili se kolem něj něčí paže a stáhli jej do objetí. ,,Neboj, budu opatrný jako vždycky." Zasmál se Kai a natiskl se na vyššího černovláska. ,,Toho se právě bojím." Usmál se na menšího. Kai uraženě nafouknul tvářičky. Isao se zasmál a cvrnknul ho do nosu. ,,Hej! Jsi zlí, odcházím!" Hrál naštvaného. ,,Ale prosím tě…" Vzal Kaiovu tvář do dlaní a něžně jej políbil. Kai přivřel oči a polibek opětoval. ,,Ale…já…už vážně… musím jít." Šeptal mezi polibky, které rozechvívali celé jeho tělo. ,,Ještě chvilku…" Vydechl Isao a netlačil ho na zeď.
Do třídy doběhl málem pozdě, on toho Isaa uškrtí, copak musí každý den celou cestu do školy běžet. ,,Kai, tady." Zamává na něj rudovlásek. ,,Ahoj Ryu." Usměje se a přisedne si k němu. ,,Zase jen taktak." Zasměje se vyšší. ,, Za to já nemůžu, ale Isao mě vždycky zdrží." Poškrábá se na hlavě a začne vytahovat desky s poznámkami. ,, Znám to." Poplácá ho po rameni. ,,Jak se vlastně máš?" Zeptá se Kai. ,,No, mám se dobře, kluci sice občas trochu vyvádí se školou, ale jinak je to skvělí život." Zaklepe na lavici. ,,Oni jsou vlastně na tý doktorský, nebo co, že." Ryu mu přikývne. ,,Tak to jo, ještě, že my jsme si vybrali lehčí, co." ,,Jo, zlatá naše škola." Oba se rozesmějí.
,,Jsem doma!" Zakřičí do bytu a skopne ze sebe boty. Najednou ho málem povalí dvě drobná těla, která mají někdy páry až moc. ,,Vítej zpět." Vykřiknou jednohlasně. Ryu se usměje a sevře je v náručí. ,,Tak jak jste se měli?" Zeptá se a vede je do obýváku, kde se všichni složí před televizí na pohovku. ,,Mohlo to být lepší, kdyby si byl s náma." Zabručí Michio a natáhne se pro polibek, který je mu víc jak ochotně oplacen. ,,Já chci taky!" Vykřikne Daichi a už se natahuje k Ryuvé tváři. Ryu se odtáhne od Michiových rtů a natiskne se na ti Daichiho. ,,Vy jste jenom moji." Řekne, když se oba nasytí polibků. ,, Miluju vás." Odpovědí je mu jednohlasné.,,Já tebe taky."
The END
















Sladký :))