close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

debtor

28. listopadu 2013 v 23:38 | Hanako Hyuuga |  Ostatní jednorázovky
Napsala jsem další povídku na pár JRen, jako, líbí se mi a to je dost, co říct, protože mně se nelíbí moc nic. Chtěla bych jí věnovat Rall (Rachel) protože je to její oblíbený pairing a doufám, že se jí bude líbit a ostatním samozdřejmě taky. :3 (Teda, za ten název se omlouvám, ale nic lepšího mě nenapadlo...)


Hlasitý řev se ozýval celou budovou. Rozléhal se po rozpadlých chodbách, dlouho nepoužívaných místností a do zahrady obklopující tento ztrouchnivělí dům. Bolestiví řev symbolizující utrpení a zoufalství by ne jednomu přivodilo noční můry, ovšem pro několik osob se můra stala skutečností.

"Prosím, neubližujte mu!" Zoufale zakřičel postarší muž klečící z posledních sil na kolenou, držen mužem v černé kápy za prošedivělé vlasy. Tvář měl zesinalou strachem, oči měl zarudlé od slzy, které se už ani nesnažil zakrýt. Ruce měl svěšené podél těla, jakoby už je neměl sílu zvednout a pokusit se o útěk. Jeho zoufalí pohled se upínal na skupinu lidí před sebou. Čtyři muži v kápy drželi mladičkého chlapce za ruce a s potěšením ho kopali a mlátili kam se jim zlíbilo. Tahali ho za jeho světlé vlásky potřísněné krví. Vysmívali se mu, vysmívali se oběma. Blonďáček se samou bolestí kroutil a tiše vzlykal. Tiše prosil, aby ho nechali, ale odpovědí mu bylo další kopnutí do břicha. Skrčil se a vykašlal trochu krve, která se vsakovala do jeho světlého oblečení a tvořila na zemi kaluže. "Prosím, vezměte si místo něho třeba mě!" Zaprosil znovu starší muž. "Ale, ale, tady by někdo něco chtěl, ale panáčku, to by si předtím taky musel včas platit." Kopnul do drobného chlapce jeden muž v kápy. "Prosím, dejte mi šanci, všechno splatím." Prosil zoufale. Muž v kápy se zamyslel, přešel k muži a podíval se mu do zoufale prosících očí. "Víš panáčku, to už si sliboval minule… A čeho si dosáhl?! Ničeho." Zasmál se a luskl prsty. Ostatní pustili chlapce a ten s tupou ránou přistál na zemi. Neměl sílu na to vstát. Dávil se svou krví neschopen se nadechnout. Ruce a hony téměř necítil a před očima měl tmu. "Ale, abych ti ukázal, že jsme hodní… Dáme ti poslední možnost." Vycenil na něho zuby. "Máš týden ani o den navíc, ale jestli je nepřineseš, tak svého syna už nikdy neuvidíš." Pronese záhrobním hlasem a nechá muže vyvést z budovy pryč. Poté se otočí na chlapce ležícího ve vlastní krvi. "Zavřete ho někam a hlídejte ho." Přikáže ostatním a odejde z místnosti.

Chlapce zavřeli do nějaké malé místnosti bez oken. Nebylo tam zhola nic jen dva kýble, jeden prázdný a druhý z vodou. Chlapec byl tak vyčerpaní, že se nedokázal pohnout. Jeho tělem se proháněli bolestivé křeče. Tiše vzlykal oči upíral někam do dáli. Zdálo se mu to dlouho, jakoby bolest neměla skončit. Otevřeli se dveře. "Ježiši!" Uslyšel za sebou vyděšení hlas. Neznal ho, ten hlas nepatři nikomu z těch, kteří ho mučili. Slyšel jak někdo pokládá něco plechového na zem. "Si v pořádku, slyšíš mě?" Zatřásl s ním, ale blonďatý chlapec neměl sílu reagovat, byl moc vysílený bolestí a pláčem. "Neboj, bude to dobré." Mluvil na něj a pomalu ho začal zvedat z promrzlé podlahy. Zdálo se mu to, nebo v hlase cítí starost a touhu pomoct?! Chtěl otevřít oči a podívat se, kdo se mu snaží pomoct, ale byl slabí i trochu nadzvednout víčko. Neznámí ho přenesl ke kýblu z vodou a pomalu ho začal zbavovat oblečení. Byl si vědom toho, jaká je tu zima, ale musel blonďáčkovi očistit rány než se zanítí. Napůl omráčený chlapec sebou nechal manipulovat jako s panenkou. Vše mu bylo jedno, jediné co si přál bylo, aby ta bolest odstoupila. Nechal se svléknout do spodního prádla a omývat se studenou vodou. Pálilo ho to a studilo zároveň, chtěl křičet, aby toho druhý nechal, ale nenašel v sobě žádnou sílu k odporu. "Neboj, brzy to bude dobré." Uklidňoval ho jakoby věděl na co chlapec myslí. Potom, co mu rány omyl vodou, sáhl po obvazech na tácu, který sem přinesl. Když slyšel křik a řev, věděl, že bude někdo zraněný a bylo na něm, aby ho našel a ošetřil, dělal to pokaždé, ale ještě nikdy nenašel někoho tak mladého a křehkého. Vždycky to byli businessmani okolo padesátky a ne drobný chlapec ne starší než on. Když ho viděl ležet bezvládného na zemi, zraněného a tak mladého, dostal vztek. Jak někdo může ublížit takovému nevinnému stvoření. CO udělalo tak špatného, že si toho zasloužilo? Ovázal mu rány a některé zalepil. Teď už by to mělo být v pořádku. Podíval se do jeho bledého obličejíku. Přímo panenkovsky krásný. Přerývavě dýchal. Byla mu zima, která ačkoli pomáhala jeho tělu zmírnit bolest nebyla příjemná. "Z…zima." Dostal ze sebe slabě. "Neboj, brzo budeš v teple." Usměje se na něj zachránce a přetáhne mu přes hlavu jeho dlouhý černý svetr. "Dostanu tě někam, kde je teplo." Odhrne mu vlasy z obličeje a setká se s nádhernými únavou poznačenými oči, které se téměř hled zase schovají pod záclonou dlouhých, černý řas. Opatrně ho vzal do náruče a vydal se ke dveřím. Neměl by ho odsuď odnášet, bude mít z toho velké problémy, ale. Podíval se na anděla spícího v jeho náruči. Nemůže ho tady nechat jim napospas, nedokázal by to.

Opatrně vyšel na rozpadlou chodbu a když zjistil, že nikdo není nablízku, vydal se jí do svého pokoje. Položil ho na postel a přikryl ho peřinou až po bradu. Poté přešel ke krbu a zapálil jej. Po chvíli se pokojem začalo rozlévat příjemné teplo. "Zima." Uslyšel tiše z postele. "Je ti pořád zima?" Podivil se, v pokoji bylo asi dvaadvacet stupňů a on byl přikrytý dekou, oblečen do černého svetru. "Zima."Zakňoural a začal chňapat ručkama kolem sebe. Po chvíli narazil na hnědovlasého chlapce sklánějící se nad ním a stáhl ho k sobě. "Co?!" Vyjekl tiše. A pokusil se z jeho sevření vyprostit, avšak blonďáček ho držel pevně. "Pust!" Zašeptal rozzlobeně. Podíval se na jeho spánkem uvolněnou tvář. "Ty…spíš?!" Nevěřil vlastním očím. Ten maličký spí. Tiše si povzdechl a vlezl si k němu pápeřinu. Blonďáček se ve spánku usmál. Hnědovlásek s úsměvem zavrtěl hlavou. Nechápal své pocity. Chtěl by toho malého v náručí ochraňovat a starat se o něj a toho zná si půl hodiny. Ale už za tu dobu si je jistý, že jeho život už nikdy nebude jako dřív. A něco mu říká, že za to bude moct tohle koťátko v jeho náručí.

Blonďatý chlapec se vzbudil něco kolem třetí odpoledne. Všechno jej bolelo a byla mu strašná zima. Pomaličku otevřel oči a setkal se s pohledem usmívající ho se hnědovláska ležícího vedle něj, objímajícího kolem pasu. Vyděšeně vytřeštil oči a vyletěl z postele do rohu místnosti. Nohy jej však zradili a on se odporoučel k zemi. "V klidu." Napomenul ho druhý, když mu pomáhal zpět do postele. "ještě si ublížíš." Usmál se na něj. Blonďáček na něj vyděšeně hleděl. Nechápal ho, chtěl mu pomoct nebo ne?! "Kdo jsi?" Zeptal se hnědovlasý a přiložil do krbu. Čekal, že mu druhý odpoví, ale to se nestalo. "Nechci ti ublížit, ale pomoct." Usmál se na něho a sednul si do křesla vedle postele. Blonďáček pozoroval své obvázané ruce, jak se chvěli. Nedokázal pořádně přemýšlet natož pak odpovědět. To bude na dlouho. Pomyslel si chlapec v křesle. "Já jsem Jonghyun, ale můžeš mi říkat JR."

Jonghyun se o blonďáčka staral opravdu svědomitě, snažil se, aby mu nic nechybělo a byl spokojený. Za tu dobu, co spolu strávili v takřka tiché domácnosti, protože blonďatý chlapec ze sebe nevypravil jediné slovo a vždycky mluvil jenom JR, začal mu drobný chlapec přirůstat k srdci. Každou minutu každého dne se ten pocit, že ho potřebuje mít stále nablízku začal prohlubovat a zarýval se Jonghyunovi přímo do srdce. Byl vyděšený z citů, které se k druhému chlapci probudili a dostávali se čím dám víc na povrch. Chtěl ho držet v náručí, líbat a hladit po vlasech. Nejšťastnější byl, když seděl v křesle a blonďáčka měl posazeného na klíně opírajícího se hlavou o jeho hruď. Připadal si jako nejšťastnější člověk na světě. Zrovna jej hladil po vlasech, když uslyšel tiché zašeptání. "Jsem Minki." Bylo to tak tiché, že to téměř nezaregistroval. Po tváři se mu rozlil šťastný úsměv. Tak přece se dočkal. "Krásné jméno." Zašeptal mu do ouška. Minki roztřeseně vydechl a podíval se mu do očí. "Zítra…" Zašeptal sklesle. "Zítra? Zítra co?" Nechápal JR a přitáhl si ho k sobě ještě blíž. "Zítra končí lhůta, zítra mě zabijí." Zašeptal zničeně. Jonghyun se na něj zděšeně podíval. To není pravda, nemůžou ho zabít, když… "Neboj se, nějak to vymyslíme, nikomu tě nedám." Zašeptal mu do ouška a pohladil ho po tváři. Minki spokojeně přivřel oči a opřel se tváří proti jeho ruce, aby zintenzivnil dotyk. Podívali si navzájem do očí. Nemuseli si nic říkat, jejich pocity byli čitelné z jejich očích, vyzařovala z nich láska, která se stihla zrodit za tichých chvil strávených spolu. Minki JRovi obtočil ruce kolem krku a spojil jejich rty v polibku. Jonghyun zavřel oči a polibek opětoval. Za pas si ho přitáhl k sobě, co nejblíže. "Hyuniee…" Zašeptal Minki do polibku a prsty se prodíral Jongyhuovými vlasy. "Minki." Zašeptal JR, zaklonil Minkiho hlavu, aby tak prohloubil polibek. Blonďatý chlapec tiše vrněl a oplácel Jonghyunovi polibky. Jonghyun vzal Minkiho do náruče a položil ho na postel nepřestávaje ho líbal. Rukou hladil bledé bříško, vyhublé bříško a tričko vyhrnoval čím dál víc nahoru. Sklonil se k jeho bradavce a začal ji dráždit jazykem, díky čemuž se blonďáček celí napjal a slastně vydechl. Jonghyun mu přetáhl tričko přes hlavu a odhodil do kouta. Sklonil se k jeho oušku. "Miluju tě." Vyznal se ze svých citů. Minki slastně zasténal a propnul se proti ruce, která dráždila jeho bradavku. Jonghyun ho začal líbat na klíčních kostech a pokračoval dolů po jeho dokonalém tělíčku. Pověnoval se jedné a následně i druhé bradavce. Poslouchal blonďáčkovi tiché steny, které byli pro jeho uši rajskou hudbou. Sjel polibky až k pupíku, do kterého vjel jazykem, což vyvolalo hlasitější sten jeho jména. Polibky se dostal až k poklopci jeho kalhot. Zručně ho rozepnul a stáhl mu kalhoty s trenkami. Minki se zadrhnul, rukama sjel k svému nabuzenému vzrušení s úmyslem se skrýt. Jonghyun ho chytil za ruce a políbil ho do každé dlaně. Blonďáček si rukama zakryl tvář, aby nebyla vidět zrůžovělá studem. Jonghyun se naklonil k jeho oušku. "Jsi nádherný." Zašeptal a následně ouško olízl. Minki se roztřeseně nadechl a podíval se na Jonghyuna, který se k němu sklonil a něžně ho políbil. Rukou zabloudil k blonďáčkovýmu údu a začal ho pomalu honit. Minki zaryl nehty do prostěradla a hlasitě vydechl vzdych z plic. "Hyuniee." Zavzdychal a pánví lehce přirážel proti Jonghyunově ruce pro zvýšení tempa. JR zatím druhou rukou pohladil Minkiho vstupní otvor a začal do něj vstupovat prvním prstem. Minki se nepříjemně ošil, nebilo to vůbec příjemné. "Hyuniee, bolí to." Zakňučel nesouhlasně. "Ššš, bude to dobré, uvidíš." Líbnul ho na tvář a zrychlil pohyby rukou. Po chvíli se blonďáček uvolnil a JR přidal další dva prsty. Minki se prohnul v zádech a s hlasitým výkřikem vyvrcholil do JRovy ruky. Jonghyun už nemohl dál čekat. Vytáhl prsty s Minkiho nitra a sám se zbavil oblečení. Nadzvedl Minkiho, aby se dostal mezi jeho nohy. Nasměroval svůj vzrušením tepající úd k Minkiho otvůrku a začal do něho pomalu pronikat. Jakmile to blonďáček postřehnul stáhl se. "To bolí." Vzlyknul a obejmul hnědovláska kolem krku a zoufale ho políbil. "To bude dobré, uvidíš, jen se uvolni." Poradil mu a přestal s pohybem. Odpovídal na jeho polibky. Když vycítil, že se druhý trochu uvolnil, začal znovu z pohybem a nepřestal, dokud v něm nebyl až po kořen. Palcem setřel slzy, které stihli vytéct z Minkiho očí a něžně jej políbil. Chvilku setrval s pohybem a láskal blonďáčkův hrudník. Minki brzy zapomněl na bolest a poddal se těm dotykům a začal lehce sténat. Jonghyun začal přirážet do toho drobného těla pod sebou. Díval se jak Minki zaklání hlavu, jak sténá jeho jméno, na jeho oči zalité touhou. Když ucítil, že se blíží k vrcholu, uchopil blonďáčkův znovu vzrušený penis a začal jej zpracovávat v rytmu přírazů. Netrvalo dlouho a oba vyvrcholili. Celí udýchaní se svalili na postel. Jonghyun přes ně přehodil deku a přitáhnul si blonďáčka do náruče. "Miluju tě." Řekl po druhé a políbil jej. Minki zavřel oči, byl unavený a chtěl spát, než však se odebral do jiné dimenze zašeptal: "Já tebe taky."

Postarší muž klečel na kolenou se zoufalým výrazem. "Prosím, dejte mi ještě šanci." Zaprosil zoufale. "Panáčku, panáčku, ale vždyť jsem ti už jich dal několik, musíš být potrestaný." Zavrtěl hlavou muž v kápy. "Prosím, cokoliv, jen ne mého syna." Zaprosil muž se strachem v očích. "A co bys nám místo něho chtěl nabídnout?" Zeptal se muž pobaveně. "Nic kromě jeho nemáš, tak co bys mi chtěl dát." Zasmál se. "Prosím, zabijte mě, prosím!" Vykřiknul muž téměř v mdlobách. "Ale, to bys potom nebyl potrestaný." Zavrtěl nesmlouvavě hlavou. "Přiveďte ho, ať tatíček vidí, co se stane, když nebude držet dohodu." Rozkázal a po chvíli se otevřeli dveře a v nich se objevil muž v kápy. "Nebyl tam pane." Zahlásil. "Jak to, že tam nebyl?!" Zeptal se udiveně. Muž přešel ke svému pánovi a podal mu lístek. Velitel ho otevřel a četl.

Milí otče,
Vím co si myslíš, ale nemohu jinak. Nemohl bych žít bez toho, abych vidět jeho blonďaté vlásky a jeho úsměv. Nemohl bych usnout bez toho, abych ho objímal a hlídal proti zlým snům. Nemohl bych dál žít, kdybych ho neměl. Doufám, že mi jednou odpustíš, ale do té doby jsem s Minkim uprchl. Doufám, že se nebudeš zlobit, když ti řeknu, že ho miluju a nechci ho ztratit. Nezlob se dlouho.
S láskou tvůj Jonghyun.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

byla si tu?

Hai

Komentáře

1 Raell Raell | 1. prosince 2013 v 13:52 | Reagovat

Hmm, co napsat...?! Tak asi za 1. chybí ti ve zkratce mé přezdívky "e". Za 2. Povídka se mi docela líbila a četla jsem jí už v pátek :-D :-P. A za 3. Napiš další!

2 Hanako Hyuuga Hanako Hyuuga | Web | 1. prosince 2013 v 20:15 | Reagovat

Za prvé... Sorry, za druhé :D a za třetí: Až mě něco napadne :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Arigato za návštěvuSmějící se