close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

The Last Note díl 1.

9. listopadu 2013 v 17:29 | Hanako Hyuuga |  The Last Note
Mám tu pro vás první díl povídky, doufám, že se vám bude líbit. Nic víc k tomu nemám, jsem poslední dobou nějak znavená a vyčerpá mě úplně všechno... No nic, padám. :3


Čau, jmenuju se Surata Daisuke. Nebudu vás tady zatěžovat s tím, kdo jsem, nebo co jsem. Můžete si mě představit jako dvacetiletého chlapa s tmavě modrými vlasy s piercingama na téměř všude po obličeji. Nechci vám tady vyprávět o sobě, ale vlastně trochu jo, ale hlavně vám budu vyprávět o jedné kapele. O její cestě se dostat na vrchol, dámy a pánové… představuji vám kapelu The Last Note!

,,Další." Zavolal manažer a vyhodil tak dalšího zklamaného chlapce. Seděl jsem na castingu do kapely na sedačce v čekací místnosti s dalšími kluky, kteří vypadali těsně před zhroucením. Povzdechl jsem si a podíval se na své papíry v rukou. Nebyl jsem vystresovaný dokud jsem neviděl ty vyjukané výrazy ostatních lidí kolem, jako by se jim měl zhroutit svět, kdyby je nevybrali. ,,Další." Vykoukla asistentka ze dveří. ,,Číslo 109." Kluk v modré košili naproti mně nervózně vyjeknul a pomalu se odšoural do zkušebny. Teď bych si vážně zapálil, ale tady se bohužel kouřit nesmí. Podíval jsem na své číslo na černém saku proděravělého různými cvočky a řetězy. Moje práce. Dveře se otevřeli a kluk s číslem 109 s brekem vyběhl pryč. ,,Číslo 110." Usmála se na mě slečna a já vstal, prokřupl jsem si prsty a vešel jsem dovnitř. Stoupnul jsem si doprostřed. ,,Jsem Surata Daisuke, Dvacet let." Uklonil jsem se. ,,Těší nás, tak, co nám zazpíváš?" Odbil mě ledabyle manažer, který seděl naproti mně za stolem spolu ještě se dvěma lidmi. ,,Zazpívám písničku How to take it od DOPS." Postavil jsem se k mikrofonu, bože, ať už to mám za sebou. Začal jsem zpívat. Nechci se vychloubat, ale vím, že zpívám opravdu dobře, tak mě ani nepřekvapilo, když manažerovi poklesla pusa o několik milimetrů. Jsem borec. Dozpíval jsem a čekal jsem až řeknou, že mě berou. ,,Děkujeme, ozveme se vám." Cože!! Já snad špatně slyšel, nebo co. ,,Co prosím?!" Dělal jsem nechápavého. "Jak ozveme se vám, nemáte teď říct, výborné bereme vás?!" Manažer poklepal o desku stolu. "Nejste nějaký sebejistý?! Neřekl jsem ne, jen, že vám dáme vědět, pokud jste si nevšiml venku čeká další stovka jiných možná i lepších než vy." Zpražil mě pohledem. Naprázdno jsem otevřel pusu. "Takže si myslíte, že tam venku najdete někoho lepšího než jsem já?!" Vykřikl jsem rozčíleně. Ten chlap mě vážně vytáčel do nepříčetnosti. "Vážně se mi nelíbí váš přístup, prosím, odejděte a my se vám ozveme, hezký den!"Usmál se na mě takovým umělým úsměvem, že se mi z něho zvedal kufr. ,,Nashle." Zaprskal jsem a vyšel jsem z místnosti. ,,Další." Zaslechl jsem ještě předtím než jsem úplně odešel.

Kopnul jsem do koše na prádlo, že se převrátil a obsah se vysypal na zem. "Copak se stalo zlatíčko? Jak ti šel konkurz." Usmála se na mě máma. " Chápeš to, řekli, že se ozvou!" Vyjekl jsem rozčíleně a rozešel se do kuchyně pro něco k pití. " Ale to je přeci dobře, ne." Následovala mě do zmiňované místnosti. " To vůbec není dobře! Měli mi říct bereme vás, tady máte smlouvu!" Vyklopil jsem do sebe obsah skleničky. "Ale oni si musejí vyslechnout i zbytek, je to jejich práce. Uvidíš, určitě tě vezmou." Poplácala mě po rameni, ale já jí její ruku setřásl. Abyste věděli nemám rád, když na mě někdo sahá. Mamka vyndala z trouby náramně vonící čokoládový dort. " Upekla jsem to pro tebe." Podala mi tu velkou kalorickou bombu. Abyste věděli, nemám žádné problémy z nadváhou, spíš naopak, potřeboval bych pár kilo nabrat. "Dík mami." Řekl jsem, už značně uklidněný a šel jsem si sednou ke stolu, abych se mohl pustit do té mňamky.

Uběhli asi tři dny a já začínal být čím dál tím frustrovanější. Nikdo mi nezavolal, ani můj kamarád Goro. Máma mi pořád říká, že zavolají, ale mě už dochází trpělivost, to prostě nemůžou udělal jeden blbej telefonát! Čtvrtý den jsem se fatk nasr*l a vydal jsem se do té společnosti. Ta společnost se jmenuje Beauty nechápu jakej kr*tén mohl svou společnost pojmenovat takhle, no zkrátka jsem tam přišel. "Dobrý den přejete si?" Usmál se na mě recepční. Určitě je teplej! "Jdu za panem Jasurou." Vyprskl jsem a založil ruce na prsou. "A vy jste?" Pořád se usmíval. Já mu snad jednu vlepím. "Surata Daisuke." "Promiňte, ale nejste na seznamu, prosím, domluvte si schůzku a poté se dostavte." Co to?! "No promiňte?! Víte, kdo já sem!" Vyjekl jsem na něj. "Ne pane, to nemám ponětí." Já mu ten úsměv z té tváře smažu. Prudce jsem do něj strčil až spadl na zem. Padavka. Rázným krokem jsem se vydal hledat toho chlapa.

Našel jsem ho ve čtvrtém patře. Zrovna si podával ruku s nějakým klukem, který se usmíval jako pako. "Tak tedy domluveno, v pondělí je první zkouška, hlídej si hlasivky." Usmál se na něj manažer. Cože?! To pako dostalo moje místo! "Pane Jasuro!" Zavřeštěl jsem, že se mě všichni lekli. "Co to má znamenat?!"Vlítnul jsem na něj. Manažer se nervózně ošil. "V…Víš, No… my jsme nakonec přijali tady Shoua, chápej…" Pokoušel se mi to vysvětlit a já cítil jak víc a víc rudnu. "Jak jste to mohli udělat, sami víte, že jsem byl nejlepší, pak nechápu proč jste mě nepřijali!!" Řval jsem na něho a Shou začal couvat. "No ono jde spíš… no, o to tvé chování…" Pokoušel se to zamluvit, ale já mu to nedaruju. " Moje chování… Moje chování!" Křičel jsem tak hlasitě, že kvůli mně zavolali ochranku. Byl to takovej vysokej a svalnatej chlap, kterýho jsem sejmul jednou dobře mířenou ranou do zubů. Otočil jsem se na Shoua, který vypadal, že se brzo rozbrečí. Podíval jsem se mu do očí. "Baf." Chlapec vyjekl, pustil svojí smlouvu a s brekem utekl pryč. S úšklebkem jsem sebral papíry ze země. Ti idioti, ještě to neměli podepsaný. Vytáhl jsem propisku a rychle jsem to podčmárnul. " Tak, kdy můžu nastoupit?" Řekl jsem vítězně a mile jsem na manažera zamrkal řasy. Hraně samozřejmě. Nesnáším ty roztomilé typy lidí, kteří si myslí, že jim všechno projde jen kvůli tomu, že se chovaj jako holky. Manažer si povzdechl a předal mi papíry týkající se zkoušek a tak dále. "Vítej v kapele." Mávnul rukou a odešel někam do háje. Jo, neříkal jsem to, jsem prostě borec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Arigato za návštěvuSmějící se