
Druhý díl je na světě, Daisuke se setká s ostatními členy kapely, snad se nepozabijej :)Strašně se nudím, nevím, co mám s tím dělat, mám pocit, jako kdybych prožívala strašně stereotipní život. No, snad to bude lepší, užijte si dílek. :3
Kdybych věděl předtím jací idioti budou v kapele, tak bych se tam nikdy nepřihlásil. V pondělí jsem přišel na první zkoušku jak mi bylo řečeno. Jako, vážně jsem se těšil. DOKONCE jsem si vzal i moje ponožky pro štěstí. Byli to obyčejné ponožky, ale dneska jsem je upgraidoval na ponožky pro štěstí tím, že jsem jim na rub namaloval Smajlíka… (stejně nebyl vidět). No, zkušebna se nacházela asi v osmém patře takového obrovského domu, kdo to kdy viděl, aby dávali zkušebnu až nahoru?! Naštěstí tam byl výtah. Přešel jsem k němu a zmáčkl tlačítko na přivolání. Zkejsnul jsem tam asi deset minut než mi vrátný přišel říct, že se výtah porouchal. Bezva deset minut mého života vprd*li. Musel jsem se vláčet po schodech až do toho desátého patra! Samozřejmě, že jsem přišel pozdě. Funěl jsem jak idiot a páchl jsem potem, že by z toho i holuby padali. Pokusil jsem si upravit už značně zplihlé vlasy než jsem zaklepal na dveře. Ani jsem nečekal na dále a rovnou vešel. Byla to místnost asi tak velká jako náš obývák, abyste pochopili, jsme trošku zazobaní, ale to nic neznamená, jasný! No, ve zkušebně bylo celkem pět lidí, semnou šest. Jeden byl manažer, který zrovna hučel něco do telefonu a očividně mě ani neregistroval. Nejblíže ode mě stál docela vysoký kluk, tipl bych ho tak na dvaadvacet, víc ne, s velkými křížovými náušnicemi a rudě natřenou pusou, kterou zrovna žužlal tyčku od zmrzliny. Vlasy měl podobně jako já až na to, že byli zářivě rudé. V očích měl asi nějaké čočky, protože jsem viděl místo panenek jenom bělmo. Už od pohledu se mi nelíbil, věděl jsem, že to bude debil. Druhý kluk seděl na židli vedle toho ichtyla. Byl oblečený do černého, emo. Dlouhé černé vlasy, ztracená existence. Tiše seděl a něco si vybrnkával na bas kytaře. Kousek za ichtylem a emákem seděl na takovém malém křesílku blonďatej kluk, prosím jen ať není jako ti přátelští, energičtí týpci. Jakmile mě zmerčil s úsměvem vyskočil z křesla. "Ahoj." Zakřičel a přiběhl ke mně. Já jsem prosil!! " Jsem Gatari Sachio, těší mě." Zářivě se usmál a já myslel, že oslepnu. "Daisuke." Pronesl jsem s nulovým zájmem. Vypadalo to, že ho to odradilo, protože se vrátil do křesla a začal si dolaďovat struny. Díky tomu jsem se mohl podívat na posledního člena téhle skvadry. Seděl za bicími s vytřeštěným pohledem…Děcko, co se všeho bojí. Měl černé vlasy dlouhé takové jaké je vždycky mají ti přiteplení chlapy v anime. Bože! Byl oblečený do růžového svetru! To ho obléká máma?! Uchechtl jsem se. Bože, jak já to s nimi mám jako vydržet?! Manažer konečně dotelefonoval. "Tak, konečně si tady, myslel jsem, že nepřijdeš." Povzdechl si, asi doufal, že to zabalím, nebo co. " Ne, jen tu máte rozbitý výtahy!" Uraženě jsem na něj prsknul. Manažer zjevně nevěděl, co má na to říct neboť se otočil k ostatním. " Tak všichni, tohle je váš poslední člen Surata Daisuke. Daisuke tohle…" Ukázal na ichtyla. "…Je Nikki Niboru, je hlavní kytara." Dobře, ale mě absolutně nezajímá jak se jmenuje, jen ať hraje. " Tohle…"je emák, chápu. "… je Mizujama Kioshi, pak tu máme…" "Už jsme se seznámili." Skočil mu do řeči to střevo, jak se jmenuje… Už jsem to zapomněl…Něco od S… nepotřebuju to vědět. "No a tohle je bubeník, Furi Suzu." Představil mi to mimino vzadu. " Čau všichni." Znuděně jsem se na ně podíval, už abych mohl jít domu se vyspat, moc jsem toho nenaspal. " Tak, viděl bych to, že všichni něco málo zahrajete a potom doladíme detaily, tak začne třeba Sachio." Jasuro ( Tak se jmenuje manažer) se otočil k tomu blonďákovi, který se jen usmál. Já věděl, že to jméno je od S…Jo Daisuke, jsi prostě king! Tak, Sachio si vzal do ruky kytaru. Moc se v kytarách nevyznám, taky jsem na ní nikdy nehrál, připadalo mi to pod mou úroveň. Jediné, co jsem o nich mohl říct bylo, jestli líbí barva, či ne. Sachio měl kytaru strašnou. Byla černá se svítivými žlutými pruhy jako čmelák, teda asi to měli být blesky, podle toho jak jsou zahnuté, ale pro mě je to prostě čmelák. Nehrál špatně, teda nikdo z nich, ale na mě neměli, postupně se vystřídali všichni, teda s tím miminem byl problém v tom, že se styděl. Říkám vám, že jestli se neuklidní, tak ho prohodím oknem. Nakonec přeci jenom zahrál, čmelák ho celou dobu povzbuzoval. Potom jsem samozřejmě zpíval já, takže jsem zase zaválel a všichni se mohli klouzat. "Teda, ty máš nádherný hlas senpai." Vykřikl nadšeně a skočil mi okolo krku. Jako, co to je?! Shodil jsem ho ze sebe. Jak si může dovolit mi tykat, oslovovat mě senpai a skákat na mě?! To snad není možné! " Nedotýkej se mě." Řekl jsem ledově, ale musel jsem se přemáhat, abych mu jednu nevrazil. " Ale senpai?!" Vykřikl ublíženě. Prudce jsem vydechnul, jestli mi ještě jednou řekne senpai, tak ho uškrtím. Všichni jsme si sedli ke stolu na kraji místnosti. Já jsem si samozřejmě přisunul to křeslo na kterém předtím seděl čmelák a pohodlně jsem se do něj usadil. " Takže, myslím si, že budete dobrá kapela." Začal manažer a Nibori se uchechtl. "To je asi jasný, ne. Jinak bysme tu nebyli." Nadřazeně si všechny prohlédl. No jako, tu větu jsem chtěl říct já! " Né, že mě budete nějak omezovat, vy lemry." Pokračoval sebejistě. Tohle už je moc. "Hele, můžeš mi přestat brát věty z pusy?!" Vyjel jsem na něj. Zpražil mě arogantním pohledem. "Je to snad moje chyba, že mluvím rychleji než ty?!" Se*e mě ten tón hlasu. " Běž někam, tohle sou moje hlášky!" Zaječel jsem a prudce vstal ze židle. " Buď v klidu senpai." Usmál se na mě Sachio. Dostal jsem tik do oka. " Naříkej mi senpai." Vyjel jsem na něj. " Ale senpai." Už jsem to nevydržel zakřičel jsem jako nějakej magor a vrhnul jsem se na čmeláka s úmyslem ho zabít. Slyšel jsem to mimino vedle něj vyděšeně vykřiknout. "Daisuke přestaň!" Křičel manažer. "Senpai." Chraptěl Sachio, když jsem ho škrtil. " Neříkej mi tak." Zlostí jsem ani neviděl. Najednou mě cosi velkého zvedlo do výšky a zatřáslo semnou. Byl to Kioshi. Nikdo mi neřekl, že je velkej jako hora! " Pust mě!" Zavřískal jsem. Suzu si zatím kleknul k Sachiovi a tiše se ujišťoval, jestli je v pořádku. "Ještě než se tu pozabíjíte, chtěl jsem vám říct, že od zítřka se stěhujete do společného domu a budete tam spolu bydlet." Dořekl manažer. "Cože?!" Vykřikli jsme já a Nibori. "To jako všichni?!" Vyjekl jsem zděšeně. "Senpai, to bude super, budeme spolu spát v pokoji." Zasmál se Sachio vstávajíc ze země. Jsem mrtvej! Tohle nepřežiju, to ne! Mami!!
















Fakt super povídka :3