
Aaaaaa... Je tu třetí díl téhle povídky, doufám, že se bude líbit. Dneska mi konečně schválili pololetní práci a tak jsem, i přesto, jak jsem unavená, šťastná... jen se těším až si vlezu do postele, protože si myslím, že každou chvíli někde usnu a probudím se až ráno... to by mě asi boleli záda, rači bych tu postel :) a to jsem si původně chtěla pustit nějaký film, ale myslím si, že bych usnula už po pěti minutách, i kdyby to byl sebe lepší film... Dejte se do čtení :3
Tak se stalo, že jsem se musel sbalit a vypadnout z domu, abych mohl příštích několik let bydlet se čtyřma retardama. Nevěděl jsem jestli to vůbec přežiju, Plánoval jsem zalézt do pokoje a už nevylézt! Jenom na zkoušky budu muset chodit, bože za co?! Jako, možná, že to trochu přeháním, ale kdybyste to viděli jako já, tak byste taky byli proti. Chápejte, doma mám všechno, od velké plazmové televize po teplá tři jídla denně. Tady to bude katastrofa, jak mám vydržet s lidma, které nesnáším už od pohledu?! Zazvonil mi mobil. No super, manažer. "Halo?!" Řekl jsem naštvaně do sluchátka. " Daisuke, kde si, už tu dávno máš být, všichni čekají jenom na tebe!" Uslyšel jsem jeho mírně rozladěný podtón hlasu. " Vždyť jsme měli sraz až ve tři?!" Vyjekl jsem nechápavě. "A je tři čtvrtě na pět!" Rozčiloval se. Hups! Poškrábal jsem se na hlavě. " To už je tolik… Haha…dobře…ano…ano, za chvilku jsem tam…Naschle." Zavěsil jsem a bouchl hlavou do skříně. Jako, tohle je voprus!
Dojel jsem tam za půl hodiny, musel jsem si půjčit mámino auto. Už před domem na mě čekali. Sachio s Niborim leželi rozvalení na trávníku. Suzu seděl sklíčeně na kufru a kopal do kamínku. Já jsem vám říkal, že je divnej. Kde je ten čtvrtej?! Rozhlídl jsem se. Stál opřený o zeď domu a pokuřoval přitom cigaretu. Zajel jsem ke krajnici a vystoupil z auta. "Tak, jsem tady." Opáčil jsem a pohodil vlasy. "Konečně jsi tady!" Vykřikl manažer, který se zrovna vynořil zpoza nějakého rohu. "Sorry, ztratil jsem pojem o čase." Prohodil jsem a vyndal jsem z auta kufr. Moc věcí jsem si sebou nevzal, stejně jsem nepočítal, že bych se tady měl nějak zdržovat. "Čekáme tady už dvě hodiny a ty sem přijedeš a řekneš sorry a myslíš si, že je to v pohodě?!" Zakřičel na něj Niboru a vyskočil na nohy. "Omluvil jsem se a nemusíš tady na mě křičet." Ječel jsem na něj. Mezi tím ze země vyskočil Sachio a vrhnul se mi do náruče. "Daisuke senpai!" "Už jsem ti říkal, abys na mě nešahal!" Zavřeštěl jsem a odstrčil ho od sebe. Uraženě nafouknul tváře. "Tak, jdeme dovnitř." Zavelel manažer a otevřel dveře domu.
Vypadal strašně. Šedivé oloupané zdi, starý oprýskaný nábytek, támhle to na zemi je krisa?! No to ať mě vomejou! Celej dům byl prolezlej pavučinama a velkými pavouky. Vždycky, když jsme na nějakého viděli, Suzu se s tichým výkřikem schoval za Kioshim. Jestli bude řvát kvůli každému pavoukovi, tak mu ho asi omlátím o hlavu, takhle se nechová dvacetiletej člověk, teda…vypadá tak na patnáct, ale takové děcko by sem nedali… i když on je horší než děti v mateřské školce. "Můžeš přestat ječet!" Procedil jsem mezi zuby a zpražil ho nepěkným pohledem, když se chodbou prohnal trošku větší osminohá příšera. "Je to jen pavouk, nic ti neudělá, ve skutečnosti se tě bojí víc jak ty." Uklidňoval ho Sachio s tím jeho dementským úsměvem. "Tak…" Otočil se na nás manažer. "Já vás tu nechám, zatím se tu zabydlete a poznejte jeden druhého, očekávám vás na zkoušce, která proběhne v pátek, ještě vám napíši přesný čas." Ohlásil a už ho nebylo. No bezva, nechal mě tu s těmi idioty! Stáli jsme v dlouhé chodbě, kde byli čtyři dveře. Jedny napravo vedli do koupelny a ostatní byli od pokojů. "Tak se tu mějte loseři, já se jdu zabydlet!" Zamával jsem jím a vykročil směr pokoj, který sem si už v duchu zabral. "Hej, ty sám v pokoji spát nebudeš, já budu spát sám." Vyprskl Nibori a vrhl se ke dveřím. ůTo teda ne!" Prskl jsem a chytil ho za vlasy, aby nemohl dál. "Ty parchante, pusť mě!" Řval jak pavián pokusil se mi vykroutit. "Nepustím!" Křičel jsem a on mi zatím začal kopat do nohou. "Řeklo jsem pusť mě, t jeden grázle!" "Jakej grazl, to si vypiješ ty retarde!" "Debile!" "Ty blbče všech blbců, ten pokoj je můj!" Nadávali jsme na sebe a začali se mlítit. Strhla se obří válka mezi mnou a jím, při které jsme se docela zmlátili. Řvali jsme na sebe nadávky a nakonec nám tam vlezl Kioshi. Sachio odešel do jednoho pokoje pro dva a Suzu nás pořád ustrašeně pozoroval. Dal jsem Niborimu ještě jednou pěstí a zvadl jsem se z něho. No bezva, tak teď můžu bejt na pokoji buď se čmelákem nebo s miminem, s Ichtylem nebudu, to by sem ho musel zabít a udělat si z něj rohožku. "Chrápeš?" Zeptal se Nibori Suzua, který malinko zavrtěl hlavou, že ne. "Tak bezva, spím s tebou!" Vyjekl a odtáhnul ho do posledního volného pokoje. Já nechci spát se čmelákem! Mami pomoc!
Nakonec jsem teda začal vybalovat tu trochu věci, kterou jsem měl. Potom jsem si vzal bílou křídu, neptejte se, kde jsem jí vzal, prostě jsem jí našel v kufru… No a udělal jsem na plesnivím koberci čáru ve prostřed pokoje, která protínala dveře přesně v polovině. " Než se začneš ptát…" Začal jsem, když jsem viděl, že se mě chystá zeptat. "Přes tu čáru nikdo nesmí, takže já budu na téhle půlce a ty zas támhle na té." Ukázal jsem na jeho půlku. "Ale senpai!" Vyjekl. "Přestaň mi tak říkat." Zakřičel jsem a natáhl se na postel, která se pode mnou nebezpečně zhoupla. Mám pocit, že jsem viděl další krysu. Povzdechl jsem si, proč se tohle nepředvídal?! Tohle vypadá jako ta telenovela na kterou koukala moje ex než jsem jí prohodil tu televizi oknem… Řekněme, že potom jsme se už neviděli. Ona zřejmě nebyla nadšená, že jsem jí nenechal dokoukat na tu debilitu říkající si seriál. Vždyť to mělo sledovanost 0,001% a to jen proto, že se na ní dívala ona. Nebojte, mám důkaz. Několik dnů poté, co jsem jí tu televizi "rozbil" tak ten program stáhli a začali dávat nějakou střílečku. Teda, né že by to bylo o mnoho lepší, ale aspoň se to mu mohlo nazývat pravím jménem. Z vedlejšího pokoje se ozval jekot. To asi Suzu viděl dalšího pavouka… Ježiši, chci dobů, chci za mámou! Prosím ať se probudím a budu sólový zpěvák někde v New Yorku! Prosím, přece jsem nebyl až tak zlej, nebo jo?!
















Opravdu super povídka :)