
Tak po kratší pauze je tu další díl povídky. No nebyl čas psát, přes konzert a Aminy narozky jsem nemohla psát. Tož mi připomíná, vše nej AMI!! (sice je měla už 21.11. , ale mně to vůbec nevadí, protože jí už přeji po třetí...) Tak, tady povídka, snad se bude líbit. :3
Když jsme dojeli ke mně domů, tak mě máma seřvala za to, že jsem si vypůjčil auto bez dovolení a že jsem si domů přivedl dva úplně cizí kluky. Samozřejmě, že když je viděla, tak se začala tvářit jak andílek. Jak já tohle přetvařování nesnáším! "Mamí, tohle jsou kluci z kapely, jak mě tam vzali, Niboru a Keishi. Kluci, tohle je moje matka." Znuděně jsem mávnul rukou. Máma mě prudce odstrčila a chytla kluky do medvědího objetí. "Já jsem Kumiko, pojďte, uvařím vám horkou čokoládu." Usmála se a vtáhla je do dveří. Jenom já jsem zůstal jako kre* én před dveřmi. Co na tom, že je venku docela zima a máma mi přibouchla dveře před nosem. Zaklepal jsem na dveře a čekal, až se mi máma uráčí otevřít dveře. Stál jsem tam asi pět minut, protože máma zatím dělala horkou čokoládu. Otevřela mi s nevinným úsměvem a zase odběhla za Nickem a Keishim. Abyste věděli, moje máma je rozvedená. Nikdy se nemohla rozhodnout jakého chlapa si vybrat, a tak to taky zůstalo. Jako, abych jí nekřivdil, je to úžasná máma, jde si s ní povídat o všem… teda, nechtějte vědět, jak reagovala, když jsem za ní ve třinácti přišel a začal jsem povídat o… ehm… změnách. To bylo strašný, věřte mi, nechtějte to zažít.
Máma vyzvídala kluky a já jsem mezitím zmizel v pokoji, kde jsem se snažil připravit něco, na čem by se dalo spát. Našel jsem jednu matraci, kterou jsem dal vedle mé postele. Musel jsem kvůli tomu odsunout velkou skříň táhnoucí se po celé jedné stěně. Málem jsem přitom shodil svojí sbírku trofejí ze střední. Víte, já jsem byl výborný karatista… Ale to už je minulost. Teď žiju vyloženě pro hudbu. Ale karate mi taky šlo, vyhrál jsem několik pohárů a medailí a měl jsem slušně našlápnuto na mistrák. Potom mě to však nějak přestalo bavit a já jsem hledal vlohy pro něco jiného. Až jsem skončil u zpívání a stal se ze mě mistr. Nahlas jsem se zasmál a poposunul skříň někam mezi postel a dveře do koupelny, které byli naproti ní. Po chvilce se objevili Keishi a Niboru. "Máš fajn mámu." Pokýval Nick a sedl si na postel. "Kdyby byla o pár let mladší, tak bych si nechal říct." "Úchyle." Dal jsem mu pohlavek. "To bolelo!" Vykřikl a hodil po mně polštář, kterému jsem se vyhnul a přistál v Keishiho obličeji. " Prosím, buďte chvíli jako dospělí." Sedl si na židli u pracovního stolu. "Jasně mami." Ušklíbl se Niboru a já se zasmál. "Odvaž se trochu, znám tě pár dní a už teď vím, že je s tebou nuda." Hodil jsem po něm další s mnoha polštářů válející se po posteli. Keishi neodpověděl a na místo toho se podíval z okna. " Jak jsem řekl, jsi nudnej!" Vykřikl jsem a bouchl Niboruho polštářem. Ten mi to okamžitě vrátil. Tak se strhla polštářová bitva, ze které jsem vyšel jako absolutní vítěz. "Jako vítěz si jako první zamlouvám koupelnu!" Křikl jsem a běžel ke dveřím. Než jsem však stačil udělat krok, rozmáznul jsem se na podlaze. " Co to děláš, ty debile!" Vyjeklo jsem. On se jen zasmál a běžel ke koupelně. Chytil jsem mu nohu a natáhnul se taky. "Hele!"Naštvaně se na mě podíval. "To máš za to!" Vypláznul jsem jazyk a rychle jsem se zvedl. Jenom, že on se mě chytil a stáhl mě na sebe. "Nikam nepůjdeš!" Vykřikl a povídal se mi do očí. Už jsem mám řekl, že nosí čočky a víte, jak mě to štve. Dneska měl temně fialové. Slušelo mu to. Chvilku jsme na sebe civěli, ani jeden neschopen pohybu. Určitě to bylo těmi čočkami, ale nedokázal jsem se od jeho očí odtrhnout pohledem. Uslyšel jsem klapnutí dveří, jak Keishi zalezl do koupelny. " Já toho skřeta zabiju!" Zavřeštěl jsem a vymanil jsem se z Nickova sevření. Ten byl ze mě asi tak mimo, že zůstal ležet na zemi bez hnutí. "Dělej, vstávej!" Nařídil jsem mu a ošklivě se na něj podíval. "To je tvoje chyba!" "Co?! Moje?" Nechápavě se na mě zadíval. "Jo, kdyby si mě nechytil, mohl jsem tam být já!" "Jo a to, že ty si mě shodil na zem jako tvoje vinna není?!" "To je, ale já jsem vyhrál!" "No a?!" Zaječel a šťouchl do mě. "Nešťouchej do mě!ů" Naštvaně jsem si sedl na postel. "No tak sorry, no… To je toho, že půjdeš do koupelny druhej." Sedl si vedle mě. Já jsem se od něj odsunul trochu dál. Osobní prostor ti nic neříká?! Nevím, co mi přelítlo přes nos, ale byl jsem nějakej naštvanej, a vynervovanej. Do háje s pocity. "Daisuke?!" Došlo mi, že jsem asi mlčel příliš dlouho. "Promiň, co si říkal?" Otočil jsem se na něho a viděl jeho skleslí pohled. "Promiň." Smutně se pousmál. Asi ho to vážně mrzelo. Povzdechl jsem si. "To já promiň… Budu se muset naučit žít s více lidmi." Usmál jsem se. Chvilku bylo ticho, než se otevřeli dveře z koupelny a vyšel Keishi v pyžamu. "Koupelna je volná." Podíval jsem se na Niboriho a ten zas na mě. "Běž první." Nabídl jsem mu. "Né, ty běž, já počkám." Usmál se. "Ne, to je dobrý, běž ty." Vyšoupl jsem ho z postele a on se musel zvednout. "Já říkám, abys šel ty." Zněl už trochu naštvaně. " A já říkám, abys šel ty!" Vykřikl jsem. "Ne ty běž!" "Ne, ty!" "Nééé, ty!" "Ty!" "Ty a hof, domluvil jsem!" Zakřičel na mě. Zarazil jsem se. "Hof?! Cože?" Divně jsem se zašklebil. Nick zrudl. "T..to nic, takhle jsem vždycky donutil sestru něco udělat." Poškrábal se na hlavě. Ježiši!
Zalezl jsem do koupelny. To jsou mi lidi. Jakoby nestačilo bejt s nimi v jedné místnosti, ale oni na vás musejí mluvit nějakou řečí malejch dětí. Probuďte se, Batolata jaksi už nejsme! Nebo já rozhodně ne. O Suzuovi a Saichim bych si nebyl tak jistej, ale Nicku! Vždyť ty se jedinej chováš trošku normálně, tak si to nekaž nějakými divnými slovy! Zalezl jsem do sprchy a pustil na sebe proud teplé vody. Už jsem se zmínil o tom, že jsem se v našem novém domově ještě nesprchoval, za prvé není kde a za druhé pořád neteče ta voda. Prý jí mají pustit do třech dnů, tak jsem zvědavej.















