
Jako, omlouvám se, že sem vám sem včera nic nedala, ale psala jsem slohovku do školy (Kterou jsem přidám, jakmile ji profesorka opraví :3) Tak sem dílek dávám dneska. Ještě jednou bych chtěla popřát Rachel ke svým narozkám. To je, co, už 18 let nás tu děsí :D ne, jsi dobrá a hezká holka, ale občas mě trochu děsíš :D :D ( ta mě zejtra zabije :0 ) Jako, přála bych si mít tvou vytrvalost ve všech, co děláš, vážně tě obdivuju!! Tak a těď povídka :3
"Tak co, pojedeme?" Znuděně odvrátím oči od časopisu, který žmoulám v ruce. Už je to asi dvě hodiny a oni se pořád s mámou vybavují a vůbec jim nepřijde divné, jak se na ně kouká! To by bylo jasný i slepímu! "Počkej, kluci si dají ještě oběd, že." Usměje se na ně a kluci jen s úsměvem přikývnou. Jste snad idioti?! … Že se vůbec ptám, co. Otočím hlavu zpět do časopisu a přetočím na další stránku. Zůstanu na ní hledět jako debil. Je tak reklama na nějakou kolínskou, to mě nezajímá, ale ten, kdo je tam vyfocený je Keishi?! Sedí tam na bílím křesle, oblečen do černého s voňavkou v ruce. Cože?! "Hej, Keishi, ty si model?!" Vykřiknu na něj a mávám s časákem ve vzduchu. "Něco proti?" Zeptá se znuděně. Naštvaně zamručím. Jak je možný, že on, takovej emák je model a já ne, jsem hezčí než on a taky mám osobnost na rozdíl od toho chlapa "Nic mě nezajímá muž". "Keishi, to si se měl pochlubit, že si tak úspěšný." Zasmála se máma a nandala mu rýži vrchovatější než kdy dala mně. Jako, já chci taky! Přiběhnu k hrnci rýže, abych si taky nandal. V tom hrnci už nic nebylo! Ona to všechno dala Keishimu na talíř! Já se zblázním. Otevřu lednici a vezmu si jogurt.
Odpoledne se mi konečně podaří vykopat kluky od mé pošahané matky a odjeli jsme do dormu. Tam na nás už čekali zbylí dva členové. Jakmile vystoupím z auta, Sachio se na mě nalepí a nechce mě pustit. "Vypadni ode mě a hned!" Zyvřískám a bouchnu ho do hlavy. "Ale senpai!" Zaúpí a neochotně mě pustí. "Kolikrát ti to mám opakovat, neříkej mi senpai!" Vyštěknu na něj a rychlím krokem vejdu do dveří.
Ve vnitř, bordel, zima a neskutečný puch barev, ze kterého se mi chtělo zvracet. Byl to strašnej puch, že by i holubi padali. Musel jsem si zakrejt nos, jak to smrdělo. Sáhnu jsem si na zeď obýváku. "Je to téměř suchý, myslím, že už to barvit nebude." Prohodím a jdu otevřít okno. "Doprdele!" Zakřičím, když mi okno zůstane v ruce vypadlí z rámu. "To tady musíš pořád všechno ničit?!" Rejpne si Nick a založí ruce na prsou. "Jdi do hajzlu!" Zakřičím a vyhodím okno z díry ve zdi. "Zavolal někdo z vás někoho na okna?!" Otočím se na ně naštvaně. "Přijedou zítra kolem poledne." Zahlásí Suzu potichu. Mile se na něj usměju. "Fajn, a teď, půjdeme to tu zařídit!" Zavelím a popadnu jednu z beden a položím jí doprostřed obýváku. Začneme se prodírat krabicemi a skládáme postele, skříně a další věci. "Ty vole, postavil si to blbě!" Zaječím na Niboruho, který se snažil složit gauč. "Tak si to zkus sám, když si tak chytrej!" Křikne na mě zpátky. No sorry, že jsem na něj hnusnej, ale gauč má normálně čtyři nohy a ne pět! To mi připomíná, kde vzal tu pátou nohu?! "Hele, ta patří k židli!" Vyjedu na něj. "Tak si jí strč doprdele!" Zaječí na mě a hodí po mně dřevo představující nohu židle. "Auu, demente, to byla moje hlava!" Zavřeštím a mnu si čelo, kde se začíná tvořit boule. "To máš za to, že na mě křičíš!" Křikne po mně a zkouší přestavět gauč do lepší podoby. Naštvaně si odfrknu a postavím už třetí židli v pořadí, ještě mi jich zbývá dvě. Už máme složený stůl, dvě postele, tři židle a čtyři skříně. Taky nám to zabralo celé odpoledne. "Mám hlad!" Zakřičím přes celý dům. "Nikoho to nezajímá!" Zasměje se Nick. "Debile!" Otituluji ho. "Suzu, udělej něco k jídlu!" Zakřičím znova. Po chvíli přeběhne. "Budu muset jít nakoupit." Zašeptá nesměle. "Tak jdi nakoupit a něco uvař." Musím se kontrolovat, abych na něj neřval, jakej je debil a neschopnej něco udělat sám. Suzu s lehkým úsměvem přikývne a odběhne ven. "To je dítě." Okomentuji jeho chování. "Tak čemu se divíš, viděl si jeho rodinu, se nedivím, že se chová takhle." Zaslechnu od Sachia. "Co s jeho rodinou?" Nechápu. "Moc toho nevím, jek mi včera vyprávěl, že má tátu ve vězení, ale nevím za co…" Pokrčí rameny blonďák. "Navíc jemu jenom sedmnáct, je ještě dítě." Odejde skládat postel. To je pravda, je ještě dítě, ale není o moc mladší než my. Vždyť, Sachiovi je jenom devatenáct a rozhodně se chová normálněji. Vážně se v tom nevyznám. Povzdechnu si a znova se pokusím poskládat židli jak je na obrázku.
"Hotovo." Zakřičím po chvíli, když jsem dokončil pátou židli. "Super, tam běž pomoct Sachiovi." Zabručí Keishi. "Tak to ne, jemu pomáhat nebudu!" Naštvaně zaprotestuji. Podívá se na mě pohledem, při kterém se nechtě ošiju. Je děsivej. Hnuseně se na něj podívám a s remcáním odejdu do pokoje.Vůbec se mi nelíbí, že budu s ním v jedné místnosti, prostě mě vytáčí už jen, když ho vidí. Asi to bude tím jeho úsměvem.
"Jdu ti pomoct." Vejdu dovnitř. Sachio se usměje. "To si hodný senpai." Vykřikne nadšeně. Otráveně se na něj podívám. "Podívej, tvojí postel jsem už dodělal." Zazubí se. "To je super." Ironie ze mě přímo srší. Sednu si na postel a trochu se zhoupnu. Zatím drží. "Je hezká, co?" Usměje se a skočí na ní. "Neskákej na ní, ještě jí rozbiješ!" Zakřičím na něj. Jen se zasměje a začne po ní skákat. Křičím na něj ať toho nechá, ale vůbec neposlouchá! Podjede mu to a zřítí se na mě. Díváme se zpříma do očí. V jeho očích hrají šťastné jiskřičky. Chvilku jen ležíme a díváme se navzájem do očí. "Je večeře!" Ozve se z obýváku. To mě vytrhne z mimóznění a prudce ho ze sebe shodím. "Už se ke mně nepřibližuj." Zavrčím a dojdu ke dveřím. "Senpai, já…" Zašeptá kajícně Sachio a začne se hrabat z postele. "A neskákej na mé posteli!" Dodám chladně ještě a vyjdu z pokoje. Nevím, co mě to napadlo, ale byl jsem z jeho očí úplně okouzlen, nemohl jsem se od nich odtrhnout. Pocit, který se mi svíral tělo jsem vůbec neznal, nebudu vám lhát, ten pocit mě děsil. Proto jsem raději hned odešel, protože kdybych tam zůstal, ten pocit by přetrval.
















Baf! Děkuji za přání, ale čím, že tě to děsím? :-D