
Tak, napsala jsem vám vánoční povídku, nenapadl mě lepší název, doufám, že se bude líbit je na pár JREN... já jsem prostě poslední dobou nějaká zaujatá, ale což... Přeji všem veselé vánoce :3
Netrpělivě se dívá z okna. Ruce má položené na okenním parapetu a jeho zářivě hnědá očka se upírají na ulici. Jeho plavé vlásky jsou zamotané do volného drdolu z niž většina už vypadla a lemují mu téměř dětský obličej. Nohy krčí na křesle vedle okna a tělo vypíná tak, aby viděl. Dívá se na přelidněnou ulici lidí, kteří spěchají domů nebo nakoupit zbylé dárky, které jim chybí. Zem je pokrytá menší vrstvou sněhu. Blonďáček však hledá jednoho člověka. ,,Minki, pojď si vzít cukroví." Osloví jej sestřička, která vejde do společenské místnosti. Jakoby nevěděla,že se Minki od toho okna nehne doté doby, než on vstoupí do dveří. ,,No tak, za chvíli přijde a ty pojď něco sníst." Zkusí to znovu postarší žena s něžným úsměvem zdobící její tvář. ,,Ne." Ozve se neústupně z blondýnkova hrdla. Sestřička v bílém se zasměje a odcupitá k dalšímu človíčkovi, aby ho donutila snít cukroví, které tak dlouho pekla.
Minki sedí nehnutě u okna už od rána. Nemohl se dočkat až přijde, vždycky přijde. Bez něj, to nemohou být vánoce, bez jeho strážného anděla, který se mu vkrádá do každého snu a mučí jej svou nepřítomností. Chodí za ním vždycky jen o vánocích, v jiný den jej nevidí. Jediná možnost ho vidět je dnes. Očkama těkal po ulici a sledoval jestli jej neuvidí. Za nějakou chvíli začne pochybovat, přijde ještě? Nebo už ho nechce vidět. Z úvah ho zvonek a následné otevření dveří. Očka se mu rozšíří nadšením. Rychlostí vstane a vyběhne k předsíni, přitom se málem zabije o dlouhé, volné tepláky jejichž nohavice mu jsou o pár čísel větší. Slyší jeho hlas, jak si povídá s sestřičkou, která mu otevřela. Jeho smích. Neudrží slzičky a ty mu začnou máčet obličej. Je tak rád, že tu je.
Vběhne do předsíně a uvidí ho. Černé zplihlé vlasy a s úsměvem na rtech. Ren na nic nečeká a nemotorně mu skočí do náruče. ,,Hyunie!" Zapiští jako dítko. Černovlásek se zasměje a obejme to třeštidlo. ,,Chyběl jsem ti?" Směje se a drtí to křehké, vyhublé tělíčko v náručí. Je tak rád, že ho zase vidí. Tolik se na něj těšil, že nemohl ani dospat. Chybělo mu to radostné klubíčko zlatavých vlásků. ,,Hm." Přikývne Ren pořád se drže nohama kolem jeho boků. Jonghyun ho lehce pohladí po vláskách. ,,Tak, co budeme dneska dělat?" Zeptá se ho se zájmem. Blonďáček na něj upře svá velká kukadla. ,,To…to máš vymyslet ty." Zašišlá na něj a seskočí z něj. ,,Hm." Zamyslí se Jonghyun, je pravda, že pro něj má přichystaný program, ale ten začne až večer. ,,Co kdybychom si došli někam na oběd?" Něžně se na něj usměje. Ren zamračeně našpulí rty. ,,Ne, chci vidět zlaté prasátko." Umíněně podupne nožkou. ,,Aha, tak to jo." Zasměje se JR a podá Renovi zaprášenou bundičku, kterou mu následně obleče. Uváže mu kolem krku šálu a na hlavu mu posadí čepici. Potom se sehne k jeho nožičkám a natáhne mu sněhule. ,,Tak, můžeme vyrazit?" Usmívá se jako sluníčko. Ren přikývne a jednu ručku si schová do bundičky a druhou chytne tu JRovu. ,,Užijte si to, veselé vánoce." Zamává jim na rozloučenou sestřička a zmizí za zavřenými dveřmi.
Ren nadšeně sleduje děti, které si hrají v parku ve sněhu. Koulují se, staví sněhuláky, dělají andělíčky, nebo stavějí iglú. ,,H…Hyunie… Můžeme…můžeme, postavit… víš sněhuláka?" Podívá se na něj a rozkošně zamrká řasami. JR nemůže spustit z jeho obličejíku oči. Kdyby jen tak Ren věděl, že je tak roztomilí. ,,Tak pojď." Usměje se na něj a táhne ho doprostřed parku, kde tuší volné místo. Minki za ním se jen šťastně usmívá na Každého, který kolem nich projde. Jonghyun najde velký plácek a začne válet kouli po sněhu, aby na ní nabalil další sníh. Zamyšleně se usmívá. Už to je to pět let, co Rena viděl poprvé. Našel ho opuštěného na ulici. Byl promrzlí na kost. Tehdy jej uchvátil ten jeho krásný pobledlí obličejík a jeho očka, která tehdy byla bolestně zoufalá. Postaral se o něj, ale zkolaboval, jeho tělo nevydrželo tak dlouho v zimě a Ren se neobešel bez následků. Má zpomalený mentální růst a poškozenou motoriku. Hrozilo, že už nikdy nebude normální. Naštěstí se začal rychle učit a teď je až na trochu krkolomné pohyby a dětinskost úplně v pořádku. ,,Aaaa." Křik jej vyruší z přemýšlení. Podívá se na Rena a musí se začít smát. Blonďáček je až po krk propadlí ve velké hromadě sněhu. ,,Pomoc!" Křičí a kope nožičkama a tím se do ní zahrabává ještě víc. ,,Cos to vyváděl, trdlo?" Přiběhne k němu a začne ho odhrabávat. ,,Já..." Fňukne. ,,Myslel…myslel jsem, že, že hodně sněhu a tak velký sněhulák…" Vyjekne, když se mu sníh dostane za krk. ,,Studí!" Zakřičí. ,,Tak sebou nevrť." Zasměje se Jonghyun a konečně se mu podaří vyhrabat blonďáčka z hromady sněhu. Ren vyskočí na nohy a natiskne se na JRa ve snaze se o něj zahřát. ,,Ty si moje malé trdýlko, co." Zasměje se JR a schová ho do svého objetí. Rena chodil navštěvovat každý rok na vánoce, v den, když ho našel. Nechtěl se na Rena moc vázat, protože věděl, že nikdy nebude úplně normální, ale když se potom podíval do těch nádherných, jiskrných očí, nemohl odolat. Byl v pasti. Od té doby jej alespoň jednou za rok navštíví, stráví spolu den a večer ho zase doprovodí do ústavu.
Zrovna jedí banánek v čokoládě, který ho JR donutil si vzít, protože nemlže být celý den bez jídla. Sedí na lavičce a koukají se na západ slunce, který doprovází vločky sněhu padající na zem. ,,Už bychom měli jít, je pozdě." Zvedne se Jonghyun a vyhodí klacík od banánku. Minki zavrtí hlavou. ,,Nechci!" JR si povzdechne. ,,No tak, je zima, nastydneš." Zkusí to znova a vytáhne ho na nohy. ,,Já nechci!" Vyjekne vzpurně. ,,Chci být s tebou." Podívá se na něj skelnýma očima. Jonghyun se usměje. ,,A kdo říká, že nebudeš." Popadne ho za ruku a táhne ho na druhý konec parku. Ren za ním poskakuje a snaží se udržet krok. Nechápe co černovlasý právě řekl a proč jdou na druhou stranu než má domov.
Jdou asi čtvrt hodiny než se dostanou k panelovému domu. Jonghyun odemkne dveře a vpustí blonďáčka dovnitř. Spolu potom vyjdou ještě tři patra nahoru než stanou u tmavě modrých dveří. Jonghyun znovu odemkne, strčí Rena dovnitř a zavře za nimi. ,,Kde?" Nechápe Ren. ,,Jsme u mě doma, rychle svlékni se ať nenastydneš." Zaúkoluje ho a sám se vysvlékne z kabátu, který pověsí na věšák. Ren si neobratnými pohyby začne sundávat bundičku a přitom se rozhlíží po předsíni, která je přeplněná kabáty, bundy a boty. ,,Promiň, mám tu trochu nepořádek." Pomůže Renovi z bundy a vyzuje mu boty. Ren se okamžitě rozuteče. Po bytě. Zastaví se až v obýváku, kde stane před obrovským stromkem nazdobeným kouličkami a světýlky. ,,Líbí?" Obejme jej ze zadu černovlásek a natiskne se na něj. ,,Nádhera." Vydechne zasněně, když si představí jejich stromek doma, tak mají umělí, malí olysalí. Jonghyun má obrovský stromek a celý jeho byt je nasáklí jeho vůní. ,,Pojď, dáme si večeři a potom se podíváme na nějakou pohádku, co říkáš." Šeptá mu do ouška a vychutnává si jeho blízkost. Blonďáček souhlasně přikývne a jen nerad se nechá odtáhnout od stromečku.
Sedí u stolu a večeří. Pravá štědrovečerní večeře, přesně jaká má být. Z přehrávače se linou vánoční koledy a na stole jim hoří svíčky. Sedí naproti sobě a v tichosti jedí. Nepotřebují si nic říkat, jsou spokojení, že jsou spolu. Ren může strávit více času s jeho andělem a Jonghyun může být se svou láskou. Jonghyun si už před nějakou dobou uvědomil, že to, co cítí k tomuto malému, roztomilému stvoření víc než obyčejné přátelství. Věděl však, že na něj musí jít hodně pomalinku, ale dnes… dnes se rozhodl. ,, Pojď, pustíme si ty pohádky a potom půjdeme spát." Usměje se na něj. ,,Ale… ale já… musím se v…vrátit domů." Posmutní Ren, nechce se mu opouštět ho. Jonghyun se na něj usměje a lehce ho pohladí po tvářičce. ,,Minki, tady jsi teď doma." Usměje se na něj. Ren vytřeští oči, jak mu začnou docházet slova, co mu právě anděl řekl. ,,To…jako…že." ,,Už budeme spolu napořád." Vezme jeho tvář do rukou a něžně jej políbí. Ren vytřeští oči, nechápe, co to teď Hyun udělal, ale líbí se mu to. Opatrně obtočí ruce kolem JRova krku a zavře očka. ,,Veselé vánoce Minki." Zašeptá Jonghyun. ,,Miluju tě."















