
Tak vám sem dávám další díl povídky, asi k tomu nemám co říct, snad jenom, oufám, že se bude líbit :3
Po večeři jsem šel do pokoje, ale všiml sem si pootevřených dveří do Suzuového a Nickového pokoje. Na hlavě mi vytrčeli růžky a tiše jsem přicupital ke dveřím a nakoukl dovnitř.
,,Suzu, já…omlouvám se… nevím, co mě to popadlo." Provinile se na něj podíval a Přiklekl si k Suzuově posteli. Suzu se na něj zamračeně podíval. ,,Si zlý." Zachraptěl slabě a otočil se k němu zády. ,,Ale no tak, Suzu… Byl jsem jen rozčílený, to je všechno, nelíbilo se mi, že Daisuke přišel pozdě a ty si tam tak musel trpět dýl přesto, že si nemocný." Zoufale zašeptal Nibori a jemně jej otočil, aby mu viděl do obličeje. ,,Co mám dělat, abys mi odpustil?" Zeptal se tiše avšak stejně zoufale. Díval se do těch horečkou zastřených očí a hledal v nich odpověď. Té se ovšem nedočkal. Nemocný černovlásek sklopil pohled a popadl do náruče svého oblíbeného plyšového medvídka. ,,Suzu!" Vyjekl. ,,Nechci nic." Zavrtěl hlavou, přetočil se zpátky na bok a zavřel očka. ,,Suzu?" Nechápal Nibori, ale když uslyšel jeho klidné oddychování pochopil, že je Suzu asi na smrt unavený a tak ho nechal spát. Přešel ke stolu a vytáhl z něj jaký si dopis. Sedl si na židli u stolu a rozsvítil stolní lampičku. Chvilku si ten onen dopis četl, než vytáhl papír a tužku a začal něco hořečnatě psát. U toho se sem tam podíval na černovláska na posteli, aby se ujistil, že jej svým tichým klením, kterým časoval toho, kdo mu ten dopis napsal. Ale když viděl, že Suzu stále psí jako andílek tak se zase vrátil ke psaní.
Odstoupil jsem ode dveří a zadržoval smích. Nick je tím Suzuem snad úplně posedlí. A Suzu se nejeví jako úplný andílek, jak se na první pohled zdá, Nechá v tom Niborua vykoupat. Je to jasný. Musím zjistit, co je Suzu ve skutečnosti zač… ale nejdřív musím zjistit, kdo poslal Nickovi ten dopis a co v něm stojí. Uslyšel jsem zavrzání od židle, jak se Nick zvedl a kroky směřující ke mně. Asi by nebylo nejlepší, kdyby mě našel stát uprostřed chodby, lépe řečeno před jeho pokojem s výrazem ala Sherlock Holmes. Rychle jsem proběhl do mého pokoje. Jen co jsem zavřel dveře, jsem úlevně vydechl. Chvilku jsem stál u dveří a naslouchal, jestli neuslyším něco podezřelého, ale nic se neozvalo. Úlevně jsem se sesunul na svou postel a hlavu si podepřel hlavu. Rozezvonil se mi mobil. Znuděně jsem přijal hovor. ,,Halo, tady Daisuke." Zahlásil jsem do telefonu. Chvilku bylo ticho a potom se ozvalo šťastné zapištění. ,,Co to kurva…" Nestačil jsem doříct větu. ,,Tady Barry. Já… Jak se máš?" Ozvalo se z mobilu. ,,Barry." Vykřikl jsem nadšeně. ,,Mám se dobře, ale kde si sehnal moje číslo?" Nevzpomínal jsem si, že bych mu ho dával. ,,What? Nerozumím." Slyšel jsem jeho provinilí pohled. ,,Nevadí." Usmál jsem se, i když jsem věděl, že to neuvidí. ,,Já, ty, rande?" Zeptal se mě. ,,Hm, jo, půjdu moc rád, kdy a kde?" Málem jsem skákal metr do vzduchu. ,,E?" Ozvalo se nechápavě. ,,When and kde?" Pokusil jsem se ze sebe dostat anglickou větu. ,,Nevím, zítra, park?" Souhlasně jsem přikývl. Ty vole, on mě nevidí! ,,Jo, takže zítra, třeba kolem druhé… two v parku." ,,Yeah." ,,Dobře, těším se, ahoj." ,,Ahoj." Zaklapl jsem mobil a hodil ho na postel, ze které jsem se při hovoru zvedl. ,,Daisuke, kluci se tě ptají, jestli s námi zítra nepůjdeš na pouť." Nakoukl do dveří Niboru. ,,Hele, sorry, ale zítra mám rande." Odmítl jsem ho a posadil se na židli. ,,Jak jako rande?" Nechápal. ,,Tak, jako ho ty nikdy mít nebudeš." Zasmál jsem se. ,,Co?!" Zakřičel na mě. ,, Nerozčiluj se… se Suzuem to je marný a ty to víš!" Vyplázl jsem na něj jazyk. Nibori se na mě zuřivě podíval a skočil na mě. Povalil mě na zem a začal mě škrtit. ,,Ty vole… nech toho!" Sípal jsem a rukama jsem se ho pokoušel odstrčit. ,,Ty si ten největší hajzl jakého jsem kdy viděl!" Křičel na mě hubenými prsty mi drtil krk a zamezoval tak přísunu vzduchu do mích plic. ,,Ne…nech…pust!" Chraptěl jsem ve snaze se nadechnout. ,,Proč vždycky musíš bejt takovej debil!" Křičel na mě. Můj obličej začal dostávat nafialovělou barvu. Prudce se otevřeli dveře a já viděl záplavu blonďatých vlasů. ,,Co to děláš?!" Vyjekl na Niboruho a přispěchal k nám. ,,Pust ho, vždyť ho udusíš!" Křičel na něj a rukama se ho pokoušel odstrčit. ,,Nepleť se do toho, jinak tě zaškrtím taky!" Vztekal se nepříčetně. Začal jsem vidět hvězdičky. ,,Pane bože, Keihi, pomoc." Zavřískal. Nick si můj krk přidržel jednou rukou a druhou praštil Sachia takovou silou, že jej odmrštil na druhou stranu pokoje. Zavládlo ticho. Sachio na něj vyděšeně hleděl. Jednou rukou se držel za rameno a svýma vytřeštěnýma očima sledoval Nicka, který se na mě vyděšeně díval. Jakoby si teprve teď uvědomil, co dělá. Zděšeně mě pustil a podíval se na své třesoucí se ruce, kterýma si následně zakryl obličej a vyděšeně vyjekl. Zakuckal jsem se a snažil popadnout dech, kterého se mi dlouho nedostávalo. S ním se mi začala navracet i původní barva pleti. ,,Ty jo, chlape… sorry…" Zachraptěl jsem omluvu. ,,Ty… cože, já jsem tě málem zabil?!" Vyjekl Nick a vyběhl z pokoje ještě než jeho kroky odezněli, uslyšel jsem vzlyk.
Mnul jsem si bolaví krk, zatím co Sachio mi ho snažil převázat obvazem. ,,Přestaň se vrtět senpai, jinak ti to neovážu." Zamračil se na mě blonďák a odstrčil mi ruce z krku. ,,Nemusíš to převazovat, už to ani nebolí." Ohradil jsem se. Už jsem ani nenadával za to, že mi řekl senpai, popravdě… mi to oslovení chybělo, ale o tom až později. ,,Ne, máš tam modřiny, musí tě to bolet." Usoudil a dokončil svojí práci. ,,Tak, teď si lehni, nebolí tě ještě něco?" Pozoroval mě. ,,Už jsem ti říkal, že mi nic není." Znuděně jsem si lehl do postele. ,,Ale je, doufej, že budeš moct zítra zpívat." Obořil se na mě a taktéž zalezl do postele. ,,No jo furt." Pokrčil jsem rameny. ,,Dobrou senpai." Zašeptal. ,,Brou." Odvětil jsem a on Sachio s úsměvem zhasl stolní lampičku a pokoj se ponořil do tmy. Snažil jsem se usnout, ale krk mě pekelně bolel. To bude dlouhá noc.















