close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

The Last Note díl 18.

8. ledna 2014 v 21:02 | Hanako Hyuuga |  The Last Note
Tááákže... mám tady další díl povídky. Už zase se nám změnil třídní, tenhle školní rok už asi po čtvrté :D ale teď máme toho nejúžasnějšího profesora na škole, tak doufám, že se naše bývalá třídní jen tak nevrátí, protože by teď mohla být konečně ve škole trochu příjemnější atmosféra. Zítra s ním jdeme na Vyšehrad, takže se těším, nejen proto, že se ulijeme z vyučování, ale hlavně proto, že on učí můj milovaný předmět a prostě to bude určitě fajn.
K povídce, přichází drama, pozor na to!! :D :D ne jako vážně, bude to velké dilema :D :D já už blbnu, radši se loučím, doufám, že se vám bude povídka líbit :3



Dal jsem si sešit do tašky obehnanou řetězy. ,,Ty už jdeš?" Zastavil mě Sachio v předsíni. Otočil jsem se na něj a přikývl. ,,A nechceš vyprovodit?" Usměje se na mě. Zavrtím hlavou a zamávám mu na rozloučenou. Stejně bychom si nemohli povídat, tak na co by to bylo. Sachio evidentně posmutně, ale hned na to se usmál a zamával mi taky. ,,Tak si to hezky užij a nezapomeň, že nesmíš mluvit!" Protočil jsem očima a vyšel ven.


Měl jsem ještě dost času, takže, když jsem přišel do parku měl jsem něco málo přes hodinu. Sedl jsem si na lavičku na které jsme seděli minule a vytáhl Suzuův notes. Až teď jsem si všiml, že je s pevnými deskami, ale na listech je vidět, že ho už má dlouho. Nedalo mi to a otevřel jsem ho na nějaký stránce. To co jsem viděl mě vyvedlo z míry.
Text byl rozmazaný, od slz a špinavé od zaschlé krve.

Milý deníčku,
už to udělal zase, já… já nevím kolikrát to bylo a mámě je to jedno. Zase se spolu pohádali, zase kvůli mně. Už nemůžu, copak jsem tak hrozný syn, že se kvůli mně musí pořád hádat. Táta, jak jinak se šel opít do hospody a máma zase odjela k babičce, už nemůžu. Je tu tma a ticho, poslední dobou slyším hlasy mé hlavě. Znamená to, že jsem se zbláznil?! Říkají mi, abych tátu nenechal. Abych se mu postavil, ale copak já něco zmůžu?! Táta je obr, když mě uhodí, jako to dělává pokaždé, když přijde opilí domů, neudržím se na nohou a svezu se na zem. Vím, že jsem se jim nepovedl, ale copak si na mně můžou vybíjet svůj vztek?! Já… chci pryč, uteču z domu… Jediné, koho mi bude líto je dědeček, který mě jediný má rád, ale ten se z tím smíří. Pochopí, že já už takhle nemůžu…

Přetočil jsem o několik předchozích stránek a znova jsem se začetl.

Milý deníčku,
Už jsem zase tady. Rodiče se dnes pohádali a máma opět odjela za babičkou. Nemůžu za to, že chtěla jiného syna… Já se prostě změnit nemůžu. Táta šel pít a vrátil se asi před hodinou. Zase mám rozkopané břicho, jak do mě kopal a řval přitom, jaký jsem spratek. Neřekl jsem ani slovo, už mám ozkoušené, že když nemluvím, tak mě po chvíli nechá, ale přesto to bolí. Myslím, že krvácím z hlavy, jak se mnou hodil o zeď, tvář mi zase otekla a přes monokl na oku skoro nevidí… nebo je to přes ty slzy… nevím přesně, ale jsem zoufalí, kéž by mi někdo dokázal pomoct…

Nemohl jsem uvěřit svým očím. Ten kluk je snad synem nějakého psychicky porušeného člověka. Nedalo mi to a otevřel jsem sešit na poslední stránce.

Milý deníčku,
Konečně jsme měli první zkoušku, strašně jsem se na ní těšil, ale nebyla podle mích představ. Jak víš, byl jsem nemocný a byl jsem hrozně unavený a slabý. Daisuke senpai přišel pozdě a toho všichni prosili, aby přišel na čas. Niboru senpai na něj začal křičet a když jsem chtěl tu jejich hloupou hádku zastavit, začal na mě rvát taky. Nevydržel jsem to a musel jsem utéct. Strašně mi to připomínalo domov, už jsem jen čekal, když mě uhodí. Na chodbě mě našel Sachio senpai a trochu mě uklidnil a tak jsem nakonec zvládl tu zkoušku.


Se zájmem jsem přetočil na první den v našem dormu.

Milý deníčku,
Ani nebudeš věřit, co se mi stalo. Bydlím s kapelou ve velkým domě, chápeš to, už nemusím spát u cizích lidí, ale mám konečně domov… Doufám, že to bude domov, který bude opravdový a nebude se za něj jenom vydávat, to bych už asi nezvládl. Mám pokoj s Niboru senpaiem, pořád se hádá s Daisukem senpai, ale já vím, že je hodný… a taky moc hezký… vím, co si myslíš, jak by někdo tak dokonalí mohl chtít takového budižkničemu, ale on je prostě dokonalí. Trochu se bojím Keishiho senpai, je takoví tichý a uzavřený, ale myslím, že to bude taky hodný člověk. Sachio senpai je ten nejveselejší kluk, co jsem kdy viděl, pořád se usmívá a má tolik energie. Daisuke senpai, přijde mi zvláštní a trochu nafoukaný, ale vsadím se, že když ho někdo dobře pozná, tak to bude určitě taky fajn člověk.
Pořád nemůžu uvěřit, že se mi to povedlo a jsem teď tady a nemusím se starat o to, co nebo kde jsou mí rodiče. Tohle bude moje nová rodina!

Se zaujetím jsem si přečetl poslední větu ještě jednou. Nemohl jsem uvěřit, že někdo tak křehký mohl zažít něco takového a ještě se z toho nezhroutit, teda… asi na tom bude psychicky špatně. Teď mi až došlo, jak jsem se k němu na začátku choval. Měl jsem chuť si dát pěstí, protože jsem byl skoro tak hroznej jako jeho rodiče a to mu rozhodně moc nepřidalo. Měl bych se k němu chovat líp, nebo se zhroutí a to by nikdo z nás nechtěl mít bubeníka na psychiatrii.
Povzdechl jsem si a uklidil sešit zpět do tašky. Tenhle nemůžu použít, byl bych svině a to nechci. Podíval jsem se na hodinky. Koupit nějaký už nestihnu… tak budu doufat, že bude mít Barry nějaký kus papíru, abychom se domluvili.


Čekal jsem asi ještě deset minut, když jsem ho uviděl, jak jde rychlím krokem parkem a rozhlíží se na všechny strany. Zamával jsem mu a počkal až ke mně dojde. ,,Ahoj." Zasmál se na obejmul mě. Usmál jsem se na něj a pohladil ho po zádech. Odtáhl se ode mě a já mu na pozdrav zamával. Nechápavě naklonil hlavu na stranu. Rukou jsem ukázal na šátek kolem mého krku a omluvně se usmál. Pohladil mě po tváři a rukou naznačil, že to nevadí. Usmál jsem se a strčil jsem do něj, aby se posadil na lavičku, na které jsem seděl. Posadil se a stáhl si mě na klín. ,,Dobrý?" Zeptal se mě a já jen s úsměvem přikývl. On je prostě k sežrání. Přitáhl si mě ještě blíž a hladil mě po vlasech a po zádech. Bylo to neuvěřitelně příjemné. Nic neříkali, vnímali jsme jen dech toho druhého. Zavřel jsem oči, bylo to tak příjemné. Poprvé za dlouhou dobu, jsem mohl vypnout a jen si užívat péči, kterou mi dopřává.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Arigato za návštěvuSmějící se