
Rozhodla jsem se začít novou povídku, protože jsem se malinko zasekla...s tou minulou..hehe =^-^=
Ale tahle je zase z jiného soudku :D. Napadlo mě to, když jsem koukala na Scotta Pilgrima proti zbytku světa...jak tam zpívají tu písničku na té soutěži..hah..a takhle nějak to vzniklo :D Možná proto je to tak debilní ;). Každopádně enjoy.
Byebyeee =u=.
Název: Garbage man
Autor: Itaan
Fandom: Super Junior
Pairing: KangTeuk
Varování: Gheee..nevim, zatím ne, později...dětičky...pomodlit, vyčůrat a spát :D +18 ^^
"Kim Young-woone! Narovnej se a seď pořádně. Válíš se na té židli jak pytel shnilých brambor" zní nepříjemný hlas toho otravného vychovatele, kterého otec před týdnem přijal.
"Neříkejte mi mým pravým jménem" zakňourá chlapec v jediné lavici v celé veliké místnosti, vybavené jako učebna, kde se ale i přes všechnu snahu nedaly skrýt honosné ozdobné rámy oken, strop s freskami božího zjevení, veliké dřevěné a ozdobně kované dveře a podobné věci.
"Jsem Kangin…říkejte mi Kangin, všichni mi tak říkají" poví sotva desetiletý černovlásek.
"Nebuďte neomalený mladý pane, to se k nástupci ředitele velké rodinné firmy nehodí. Otevřete si sešit a pište si: Sveřepí šakali zavile vyli na bílý měsíc.." předčítá vychovatel z veliké knihy diktátů.
"Ksss…popeláři určitě nemusí umět vyjmenovaná slova" ušklíbne se a zapisuje poslušně do sešitu, "chci být popelář…k tomu přece nic takového nepotřebuju. Popeláři mají skvělý život…achjo"
***
Tedy až na to brzké vstávání. Přes ušní bubínky mu do mozku pronikne sakramentsky nepříjemný, ostrý zvuk budíku, který oznamuje, že jsou právě čtyři hodny ráno. S hlavou zabořenou do polštáře, poslepu nahmatá budík, aby se konečně mohl zbavit toho otravného řinčení. Když se mu to povede, převalí se na záda a malinko rozlepí ospalé oči. Povede se mu, je rozevřít od úzkých čárek, aby aspoň viděl, jestli před něj někdo nepostavil dveře…to mu prozatím stačí. Ještě tak dvě minuty se povaluje v posteli a protahuje si ztuhlé svaly. Vzepne se, chvilku drží a nakonec se zase úplně uvolní a zůstane nehybně ležet. Toho vstávání nelituje, těší se na své oranžové auto, které ho každý den vítá, když otevře garáž městských služeb. Sám pro sebe se uchichtne a sedne si. Oči dodatečně protře zatnutými pěstmi a znovu se protáhne. Houpavým unaveným krokem se přenese do kuchyně, kde začne vyrábět cereálie s mlékem. Vaření nikdy nebylo jeho zrovna nejsilnější stránkou. Umí si uvařit vajíčko…a čaj a vlastně ještě zmákne špagety. To je dobrej začátek. Oběd má v práci a večeři si objedná z restaurace, to je k životu dostačující. Se lžičkou v ústech se přesune ke kalendáři, který visí na stěně. Jednou rukou se zapře o zeď a mžourá na malá čísílka a čtverečky…kolikátého že dnes je? A co tam dělá ten velký červený kruh?
Cukne sebou a div nespolkne lžíci. Poprská si bradu mlíkem a zakucká se. Jak mohl být tak blbý a ptát se na tak jasnou věc? Asi je to tím, že je ráno. Jasně, že ví, co je dneska za den. Jeden z nejlepších dnů v celém měsíci! Jde k doktorovi…k doktorovi..k doktorovi. Připitoměle se culí a žužlá lžíci.
"Mmmm…hdu h gokkorovi" zahuhlá retardovaně a čučí na červený kroužek v kalendáři. On je asi tak jediný člověk, který miluje své návštěvy u doktora…oprava: který miluje svého doktora..heh.
"Dneska bude super den" prohodí sám k sobě nadšeně a konečně se odlepí od kalendáře. Cereálie se mu už stačily rozmočit. To nesnáší. Dojde je vylít a misku s lžící hodí do myčky. Oblékne si svítivě oranžovou kombinézu a černé triko. Rukávy od kombinézy si zaváže kolem boků a vyrazí do práce.
Dnešek se mu líbí. Chvíli po tom, co vyjede, začne vycházet slunce. Má rád, jak ozařuje liduprázdné ulice a ještě víc se mu líbí to sledovat zpoza volantu svého popelářského auta. Sem tam přistaví a nechá kolegy, ať odtáhnou popelnice a vyklopí je do vozu, v rádiu mu hraje příjemná hudba a on myslí na to, že dneska uvidí brýlatého hnědovláska…a taky na to, že má za dva týdny narozeniny, což mu navodí vzpomínku na dětství. Vždycky slaví své narozeniny s rodinou a nejspíš ho to nemine ani letos. I když s rodinou je moc minimalistické označení. S rodinou a dalšími dvěma sty lidí, které nikdy v životě neviděl.
Kolem jedenácté má svou čtvrť hotovou. Koukne na hodinky. Za půl hodiny má být u doktora. Musí se stihnout umýt a převléct. Rychle nakluše do bytu, shodí ze sebe oblečení a skočí do sprchy. Když je pěkně voňavý a čistý, oblékne se, obuje se, popadne batoh a vydá se za svým naprosto okouzlujícím doktůrkem.
V čekárně pozoruje zbohatlícky vypadající osoby, které na oplátku pozorují jeho. Samozřejmě vypadá tak nějak…jinak. Na rozdíl od ostatních na sobě nemá oblek šitý na míru, nebo módní oblečení podle posledních trendů. Jemu stačí ke štěstí ošoupané tenisky, džíny bez značky a černé triko s dlouhými rukávy. Ne že by neměl peníze, kdyby chtěl, nemusel by v životě sáhnout na práci a mohl by si koupit každého, kdo v téhle čekárně sedí, protože peněz má obdivuhodnou zásobu od svých rodičů. Jeho konto div nepraská ve švech. Ale to on nechce, chce se živit jako každý jiný občan v téhle zemi. Moc dobře ví, že s tím dřív nebo později bude muset seknout a převzít po otci firmu, ovšem zatím si to užívá.
Nesnáší ty povýšené pohledy. Nikdy by se na nikoho takhle nekoukal, i když on sám je z dobré rodiny. Už jako malé děcko měl víc rozumu než spousta dospělých. Nikdy nechtěl být jednou z těch kancelářských krys, co sice vydělávají balík, ale života si užívají asi tak jako kočka vody. A je na sebe patřičně hrdý, že se mu to povedlo.
Ze dveří se vyvalí obrovská, hrůzu nahánějící žena. Člověk jen těžko rozezná jednotlivé části těla.
"Kim Young-woon" zaburácí hromovým hlasem po čekárně a většina z osazenstva ztuhne ve snaze nenavázat s ní oční kontakt. Ještě by jim vypálila díru do hlavy.
Kangin jí má prostě rád, je to taková nedílná součást téhle ordinace a taky si z ní občas rád utahuje..ale jemně.
"Přítomen" zahihňá se Kangin a sebere ze sedačky sebe a svých pár švestek v podobě batohu.
"Pan doktor vás očekává" odpoví žena jen a drží mu otevřené dveře.
"Děkuju vám" pronese zdvořile Kangin, "máte nové náušnice? Líbí se mi!" zalichotí veliké ženě, která za ním zabouchne dveře tak silně, že se v čekárně sesype stojánek s kartičkami, které propagují nějaké očkování. Na lichotku už se mu nedostane odpovědi a tak se tiše sám pro sebe zasměje a přejde do ordinace.
"Kim Young-woon" zamumlá muž sedící za stolem v luxusně vybavené ordinaci, aniž by zvedl hlavu od klávesnice u počítače. Tenhle chlap…ten Kim Young-woon mu pije krev. V životě nikoho tak dotěrného nepotkal. Nechápe, jak se někdo takový…podle záznamů obyčejný popelář, mohl dostat do jeho ordinace. Vždyť už jen poplatky, které platí, musí být vyšší, než jeho měsíční mzda. Tohle snad nikdy nepochopí, ale ptát se ho nebude. To by byla teprve pohroma, kdyby třeba jen malinko projevil zájem, už by se ho nikdy v životě nezbavil.
"Dobrý den" poví ještě, "jak se dnes máte?" zeptá se nezaujatě a věnuje se i nadále psaní na počítači.
Celou jeho maličkost zalije pocit nekonečného štěstí, když ho uvidí. Je tak krásný a sladký. Je k sežrání. Mohl by se hodiny dívat na tu křehce vypadající, avšak vzpurnou osůbku, co sedí za stolem a snaží se s ním nenavázat jediný oční kontakt. Líbí se mu ta jeho tvářička, jejíž vážnost ještě podporují brýle s černými hranatými obroučkami, co mu spočívají na nose. Do čela mu splývá pár pramenů hnědých vlásků a na jeho hraně soustředěné tváři se rýsují ďolíčky ve tvářích. Ty by byly ale vidět lépe, kdyby se někdy usmíval. Nebo tedy…Kanginovi je jasné, že se někdy usmívá, ale na něj rozhodně ne. Nepamatuje si, že by se na něj pan doktor někdy usmál. To ho trochu trápí. Ale nevzdává to, je si jistý, že ho k tomu někdy donutí.
"Dobré dopoledne Jung-soo" na tváři se mu rozlije známý úsměv, který téměř nikdy nemizí. "můžete mi říkat Kangin… víte přece, že nemám rád svoje jméno." Protáhne hravě a přenese váhu na druhou nohu.
"Mám se skvěle…protože vás můžu zase vidět" zasměje se, "co vy?"
Je rád, že nezná jeho původ. Takhle s ním aspoň jedná jako s obyčejným člověkem a nedbá na nějaké hloupé formality a zdvořilost, které by se určitě nevyhnul, kdyby se prezentoval jako syn ředitele známé firmy. Přece jen Kimů je v Korei až až.
"Tak to vám závidím", ušklíbne se Jung-soo, když konečně vzhlédne od klávesnice a těma hlubokýma, přísnýma očima mu koukne do těch jeho. "U mě to tak jednoznačné není" dodá ještě s lehce sarkastickým nádechem a zvedne se ze židle. Ladným, avšak rázným krokem obejde stůl. Bílý plášť za ním při chůzi vlaje. Ačkoli si to nerad přiznává, občas mu přijde, že to ledové opevnění, kolem jeho srdce odtává, když kouká na ten jeho zářivý úsměv. Zamračí se a sáhne po kovové špachtli.
Štíhlými prsty uchopí Kanginovu bradu a natočí si ji výš, aby mu viděl do úst.
"Řekněte ÁÁÁ…" pokyne mu, jak malému dítěti, protože občas má pocit, že Kangin je malé dítě v kůži dospěláka. Když pusu otevře, strčí mu dovnitř onen kovový nástroj a stlačí mu jazyk níž, aby viděl do jeho krku. Chvilku natáčí jeho stranu, aby si mohl pořádně prohlédnout jeho zdravé, pěkně růžové mandle a pak mu pusu, se cvaknutím zubů zavře. Odhodí to udělátko do kastlíku, kam dává použité věci a položí mu palce na krk, pak na tváře, na krk a pod uši, aby mu mohl prohmatat uzliny.
Nemůže popřít, že je Kangin je sexy…ale je to popelář, co by si jeho otec pomyslel, kdyby si začal s popelářem? To přece nemůže…a vůbec, proč myslí na takové věci, zatímco mu prohmatává uzliny. Znovu se zamračí a v duchu okřikne sám sebe, aby se zklidnil.
S těmihle něžnými packami by se mohl mazlit třeba celou věčnost. Usměvavě kouká hnědovláskovi do obličeje. Pozoruje jeho soustředěný výraz, jak si hryže spodní ret. Nechápe, proč se mračí.
"Děje se něco Jung-soo? Něco není v pořádku?" zeptá se trošku s obavami o své zdraví.
Kanginův hlas ho vytrhne z přemýšlení. "C-co…? Ne, promiňte, všechno je v pořádku. Svlékněte si triko a lehněte si lůžko prosím" zamumlá rychle a obejde ho. Sehne se ke kartě a něco do ní začne zapisovat. Kangin ho trápí…tohle není dobré. Měl by mu říct, že z jeho snažení prostě nikdy nic nebude.
Vrátí se k němu, až když leží do půl těla svlečený na lůžku a čeká na něj. Musí přiznat, že takový pěkný, vypracovaný tělo tu před ním neleží každý den. Prohmatá mu břicho a pak si ho poslechne. Slyší, jeho silné srdce, jak mu rychle buší. Není pochyb, že tenhle chlapík je v tom až po uši. Ale stejně Jung-sooa udivuje, že se to ani nesnaží nijak zamaskovat. Jen se pořád přiblble culí a skládá mu poklony. Nechápe jeho vytrvalost. Kdyby byl na jeho místě, asi už by s tím dávno seknul.
Ochotně se sebou nechá manipulovat. Pro toho krásného hnědovláska cokoli. Je mu jasné, že slyší jeho srdce, které buší rychleji, než by mělo. Ale nevadí mu to, chce ho jen pro sebe a snaží se mu jakkoli dokázat, že ho má opravdu rád.
"Jung-soo…nemohl bych vás pozvat na večeři?" zeptá se opatrně, když si už obléká triko a doktor zapisuje do jeho karty pár posledních slov.
"Myslím, že by to nebylo vhodné…Kangine" dodá lehce opovržlivě. "Nerad míchám soukromý život s prací"
"Vážně? To je škoda" povzdechne si Kangin, ale v očkách se mu rošťácky zableskne. "A co zmrzlina? Na zmrzlinu byste nešel?" nakloní hlavu na stranu a vytáhne si peněženku, aby mohl zaplatit poplatek, který činí vážně poměrně vysokou sumu.
"Poslouchal jste mě vůbec před chvílí?" protočí očima Jung-soo a vezme si od něj pár bankovek, které uschová do pokladny a napíše mu doklad o převzetí.
"Mmm…a co pivo, nezašel byste na pivo?" zkusí to opět neodbytně a vezme si od něj paragon. Koukne na to, zmačká to a hodí do koše.
"Ne" odpoví už jen rázným a naštvaným hlasem. Zpoza brýlí mu věnuje přísný, pohoršený výraz, když vyhodí ten papírek hned po tom, co ho dostal. To mu hned mohl říct, že ho nechce.
"A co, kdybychom se podělili o pytlík bonbónů z automatu na chodbě?" navrhne spíš už jen ze srandy, předem znajíc odpověď. Miluje ten jeho nasraný ksichtík, docela ho to vzrušuje. Vždycky si představuje, jak tenhle vážný muž slastně křičí, v jeho náručí, jeho jméno. To mu vždycky zvedne náladu.
"Ne!" zvýší hlas a cítí, jak mu vzteky rudnou tváře…a možná taky kvůli tomu pohledu, jakým na něj Kangin kouká…tak vyzývavě a podmanivě. Ledy odtávají rychleji, než zamýšlel.
"Odejděte prosím, mám dalšího pacienta" zaskuhrá zoufale a zadívá se do obrazovky počítače.
"Dobrá, dobrá…" odpoví smířlivým tónem Kangin a sehne se pro batoh. Rychle dojde k doktorovi, čapne ho za bradu a věnuje mu polibek lehký jako pírko a horký jako kus rozžhaveného železa na rty.
"Ale stejně vás dostanu…do svých spárů" pohrozí mu usměvavě do rtů a horce mu na ně dýchá. Nakonec ho milosrdně pustí a s tichým pozdravem opustí ordinaci tak rychle, že si ani nestačí všimnout rudého Jung-sooa, zhrouceného v křesle a naprosto odzbrojeného polibkem.
















