close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

The Last Note díl 29.

9. března 2014 v 17:40 | Hanako Hyuuga |  The Last Note
Hoj!
Jsem tu a dávám vám sem nový díl povídky. Tak, říkala jsem si, že tam už dlouho nebyl Daisukeho milý přítel Barry. Daisukemu se moc stýskalo. :D
No, tak si jí užijte :3



"Říkám ti, že je to jedno. Nafotíte se a potom to nahrajete, konec diskuzí." Skončil to manažer. "A kdy?" Zeptal jsem se a doufal jsem, že to nebude dneska, protože nechtěl přijít o rande s Barrym. "Zítra odpoledne se tady po zkoušce sejdeme a pojedeme do studia." Oznámil a sedl si na židli vedle dveří. "A…je to všechno?" Zeptal jsem se ho, protože mě rozčilovalo, jak nás propaloval pohledem. "Jo, jen si vás chci na chvíli poslechnout." Přehodil nohu přes nohu. "No, tak dobře. Kluci, dáme písničku cesta tam a zase zpátky." Zavelel jsem a postavil se k mikrofonu. "No jo, tvoje oblíbená." Zabručel Nick a vzal si kytaru. "Něco se ti nelíbí?" Povytáhl jsem obočí. "Ne, jenom říkám, že jí hrajeme pořád." Usmál se na mě. " No protože je úžasná, víš jak dlouho mi trvalo napsat slova dát k tomu správný rytmus… s touhle jsem si fakt vyhrál." Pyšnil jsem se. "No jo, mi víme, už jsi nám to říkal asi pětkrát." Protočil očima Niboru. "Suzu, odklepni to." Nařídil jsem nejmladšímu. Malý černovlásek přikývl a několikrát klepl paličkami o sebe. Začala hrát tiše Nickova kytara. Nibori vybrnkával tichou melodii, která se začala postupně zesilovat. Přidali se i ostatní kluci a hudba se zrychlila. Začal jsem zpívat. Tuhle písničku jsem vážně miloval. Zavřel jsem oči a vychutnával jsem si melodii a s libostí poslouchal svůj hlas. Manažer poslouchal a vypadalo to, že se mu písnička hodně líbí. Měl na tváři takový lehký, zasněný úsměv, který vypadal na únavou a stresem ztrhaném muži opravdu krásně uvolněně.
Když jsme dohráli, nikdo nic neříkal a dlouhou dobu v místnosti panovalo ticho. Měl jsem zavřené oči a poslouchal jsem to uším lahodící ticho. "To…" Začal manažer. Bylo úžasné, magická, vynikající… "Docela ušlo."
"Cože?!" Vyjekl jsem. "Co na tom bylo špatně?!" Zakřičel jsem na něj. "Ušlo to, ale vy máte na víc." Řekl prostě a zvedl se ze židle. "Ale na první album to asi stačit bude." S tímhle odešel.
"No slyšeli jste, co řekl?!" Zakřičel jsem naštvaně na kluky, kteří přikývli. "Neboj, hráli jsme to dobře." Usmál se Sachio. "Dobrý?! Dobrý… jenom dobrý?!" Zakřičel jsem hystericky. "Senpai, uklidni se, bude to dobré, docvičíme to." Uklidňoval mě Sachio, ale já ho zpražil rozzuřeným pohledem. "Ale, je to dokonalý!" Vyštěkl jsem až sebou kluci cukli. "On tomu nerozumí, je to jenom manažer!" Rozčiloval jsem se a kluci tomu výbuchu hněvu jenom přihlíželi, jako bych měl vzteklinu.
"Jo, máš pravdu, jenom se uklidni, zahrajeme si nějakou jinou." Přemlouval mě Sachio. Funěl jsem jako parní lokomotiva, ale nakonec jsem přikývl. "Dáme Appokalipsu!" Vyjekl jsem pořád naštvaně. Kluci pokrčili rameny a Suzu odťukal velmi rychlí rytmus a všichni na plný pecky začali hrát.


"Hele, končíme…už nemůžeme." Vydechl Nick, který se opíral o stojan na kytaru a vydýchával se. Suzu hlavou ležel na vyrblu a vypadal, že usnul. Sachio seděl na zemi v tureckém sedu a díval se na své prsty, které se mu chvěli a měli narudlou barvu. Jediný Keishi vypadal v pohodě. Na čele se mu třipili krupěje potu a v obličeji vypadal unaveně, ale neřekl ani půl slova a dál stál s baskytarou na popruhu kolem krku.
"Jste padavky… ještě jednou." Rozhodl jsem a postavil se k mikrofonu. Záda jsem měl ohnutá a hlas se mi při mluvení třásl. Bolelo mě v krku, ale chtěl jsem ještě cvičit. Musel jsem ukázat tomu chlapovi, že naše skupina je suprová. "My jdeme domů." Zaúpěl Sachio a začal balit kytaru do futrálu. "No to teda ne…budeme ještě trénovat." Zavelel jsem roztřeseným hlasem. "Hele, zítra je tady den." Odbyl mě Niboru a dozapl zip na svém kytarovém futrálu. Poté přešel k Suzuovi a lehce ho pohladil po ruce. "Broučku, jdeme domů." Zašeptal mu něžně s náznakem únavy v hlase. "Bolí m…mě nožičky a ručičky taky." Zakňoural nejmenší a podíval se na Nicka unavenýma očkama. "Neboj se, doma si lehneš do postýlky a odpočineš si." Chlácholil ho a pomohl mu se zvednout.
"Nikam nejdete, bude…me ještě trénovat." Zamumlal jsem naštvaně. "Daisuke. Trénovali jsme asi už osm hodin, musíme si dát pauzu, budeme v tom pokračovat zase zítra." Odbyl mě Niboru a přešel, s kytarou v jedné ruce a druhou podpíraje Suzuho ke dveřím. "Vraťte se." Rozkřikl jsem se. "Uvidíme se doma." Zamávali mi všichni a odešli.
"Zrádci!" Vyjekl jsem. Podíval jsem se na hodinky, které ukazovali půl sedmé. Mám ještě chvíli času. Stoupl jsem si k mikrofonu a piloval svůj hlas v písničkách, které jsme měli vydat do prvního alba.

I přes únavu se mi zdálo, že můj hlas je perfektní, tak kde je potom chyba?! Nevnímal jsem kolik času jsem tu strávil, ale venku už byla docela dlouho tma jak v pytli, ale jí si nemohl pomoct a pořád jsem trénoval. Znovu a znovu jsem zpíval části, které jsem si myslel, že je třeba vylepšit, ale přes únavu, kterou jsem cítil, jsem nemohl nic moc dělat. Nevnímal jsem nic okolo sebe, jenom svůj horšící se hlas, protože jsem prostě už nemohl.
"Daisuke." Někdo mě zezadu objal. Pocítil jsem známou vůni. Vydechl jsem a zaklonil hlavu. Nade mnou se usmívala Barryho tvář. "Proč si tady?" Zeptal jsem se tiše, protože mě boleli hlasivky. "Rande." Odpověděl prostě. Očima jsem zbloudil k hodinám, které ukazovali půl desáté. "Promiň Barry." Otočil jsem se k němu a objal ho kolem pasu. Pohladil mě po vlasech. "Jdeme domů." Řekl milým hlasem, kterým zamezoval nesouhlasu. Malinko jsem přikývl a stále ho objímal. Nechtělo se mi ho pouštět, jednak proto, že jsem ho už hrozně dlouho neviděl a jednak proto, že jsem měl pocit, že kdybych se ho pustil, tak bych padl na zem z přílišného vyčerpání. Barry se zasmál. "Roztomilé." Otituloval mě a vzal mě do náruče. Objal jsem ho kolem krku a položil si hlavu na jeho hruď. Zrzek se rozkošně zachichotal a pohodil si mě, abych se mu lépe nesl. Rozešel se ven z budovy a nasedl do právě přijíždějícího autobusu. "J…jak víš, kde jsem byl?" Zeptal jsem se ho tiše. "Nerozumím." Odpověděl lehce sklesle. Nevěděl jsem jak to říct anglicky. "Já, ty jak najít?" Zamumlal jsem a zavřel jsem oči. "Sachio-kun called me." Vysvětlil. Hele, on to pochopil! Sice jsem nepobýral, kde vzal Sachio na Barryho číslo, ale byl jsem rád, asi mu i poděkuju. "Hm." Zabručel jsem ještě než jsem usnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Arigato za návštěvuSmějící se