
Hoj! Jsem tu s dalším dílem. Asi k tomu nemám co říct, snad jenom, abyste si ho užili :3
" Proč by na nás žárlil?"
"Protože je do tebe zamilovaný a ty pořád básníš o tom jak je Barry úžasný a on je z toho celej špatnej." Poučil mě. "Neříkej, že sis toho nevšiml." Podíval se na mě nechápavě. Zavrtěl jsem hlavou. "Neměl jsem o tom ani tušení." Přiznal jsem zaraženě. Sachio, že mě má rád?! Přišla mi to jako pěkná kravina. Nevypadalo to, že by mě měl Sachio radši než všechny ostaní, spíš to vypadalo naopak. Poslední dobou je na mě naštvaný a hnusný, nechápal jsem to. Vždyť jsem mu nic neudělal. Zamyslel jsem se. Že by byl na mě naštvaný, protože mluvím o Barrym?! To by dávalo smysl.
Vyšel jsem ven a podíval jsem se na blonďáka, který právě seděl na schodech a zavazoval si tenisky. Vlasy mu padali do obličeje a nebyli tak vidět jeho oči ani jeho tvář. Ale i přesto bylo vidět, že je smutný, nebo nejméně naštvaný.
Chytil jsem Barryho za ruku a vytáhl ho ze dveří. "Půjdeš s námi na zkoušku?" Zeptal jsem se svého přítele vesele. Sachio na mě vytřeštil oči a celý strnul. "Eee…" Nechápal zrzek. "Ty, my zkouška?" Zkusil jsem to jednodušeji. Smutně se na mě usmál a zavrtěl hlavou. "Promiň, mám práci." Omluvil se mi a lehce mě políbil. " napíšu." Řekl ještě, potom nám všem zamával a odešel opačnou cestou, než jsme šli my. "Tak to vypadá, že tvůj miláček něco skrývá." Rýpl si do mě s úšklebkem Sachio. Vypadalo to, že má zase dobrou náladu. "Hele, nebuď protivnej!" Vyjekl jsem na něj a všichni jsme se rozešli k autobusové zastávce.
"Nejsem rotivnej, jenom ti říkám, co je oči vidný." Pokračoval po malé pauze blonďák s úšklebkem na rtech. "Hele, přestaň! Hleď si svýho, Barry je moc hodný kluk." Rozkřičel jsem se na něj. Sachio se na mě pobaveně podíval. "Stejně tě opustí." Zamumlal téměř neslyšně.
"Sachio přestaň!" Vložil se do toho Nick, který už to nemohl poslouchat. "Promiň, že říkám pravdu." Procedil zemi zuby Sachio a vysloužil si od Nicka pohlavek. "Jak by ti bylo, kdyby tohle někdo říkal?!" Rozkřičel se na něj rudovlasý a já jsem jenom na prázdno otevřel pusu. Bylo to poprvé, co se mě Niboru, nebo někdo jiný zastal. Nikdy mně nikdo, kromě mámy nepodpořil, nebo mně pomohl v hádce. To bylo pro mě něco nového a nepoznaného.
"Hele, hleď si svýho." Rozčílil se Sachio a mnul si rudou tvář. "Nebudu! Jsme teď něco jako rodina a nechci, abyste se tu hádali kvůli pitomostem." Postěžoval si Nibori a přitáhl si Suzua za pas k sobě. "Taky se ti to nelíbí, že ne." Zamručel mu do ucha. Suzu se zavrtěl a pokýval hlavou na souhlas. "Nechci, abyste se hádali." Zamumlal a vyjekl, když mu Nick sáhl na zadek. Uraženě se na něj podíval a posunul jeho ruku na pas. "Proč." Zaskučel dotčeně Nick a nahodil štěněčí výraz. "Na ulici ne." Zamumlal tiše se zrudlými tvářičkami. Nibori se zasmál a vtiskl Suzuovi pusu na tvář.
"Myslím, že bychom to měli ukončit." Ozval se Keishi a všichni jsme nastoupili do autobusu.
" Jo, taky si myslím, musím se věnovat mému koťátku." Zasmál se Nick a sedl si na volné místo. Vyhoupl si Suzua na klín a objal ho kolem pasu.
"A kam si máme jako sednou mi?" Zabručel jsem naštvaně. "Najdi si jiné místo." Vyplázl na mě rudovlasý jazyk. Uraženě jsem si odfrkl.
"Může si sednout támhle." Ukázal Niboru na volné sedadlo vedle nějaké holky. Pořádně jsem si jí prohlédl. Byla mi nějaká povědomá. "Podívala se mi do očí. "Ha! To si ty!!" Ukázala na mě prstem rozzuřeně.
"Ty jí znáš?" Zeptal se mně Saicho nechápavě. " Je mi povědomá." Zamumlal jsem zaraženě. Dívka se zvedla ze sedadla a došla až ke mně. "To máš za to, co si minule řekl!" Vlepila mi facku a vystoupila. Kluci se začali smát. "C…co si jí řekl?!" Smál se Nibori, že mu z očí tekli slzy.
Stál jsem zaraženě a díval se na místo, kde ještě před chvílí stála ona dívka. "Už si vzpomínám." Vyjekl jsem po chvíli. "Řekl jsem jí něco ve smyslu, že je hrozně škaredá." Začal jsem se smát.
"To nebylo moc hezké." Zamumlal Suzu. "No jo, ale když ona se na mě divně tvářila a navíc… Viděli jste jak byla zmalovaná, nána jedna pitomá." Divoce jsem gestikuloval rukama a byl jsem slyšet přes celý autobus. "Ale to nic nemění na tom, že je to neslušné." Řekl bez zájmu Keishi mezitím, co se díval ven z autobusu a sledoval cestu.
"No jo pořád." Znuděně jsem vydechl a málem jsem se zřítil na podlahu, jak autobus udělal rychlou zatáčku. "Jak to jezdí ten debil." Postěžoval jsem si hlasitě. Autobus se prudce zastavil. "Jakej debil?!" Vyjekl jsem, když jsem sebou sekl na podlahu.
"Co si to dovoluješ spratku!" Začal na mě řvát řidič a vykoukl z kabiny. Naštvaně jsem se zvedl a podíval jsem se něj. "Čau strejdo!" Zasmál jsem se a přiběhl k němu. "Daisuke!" Řidičova tvář se vyjasnila a sevřel mě v náručí. "To je doba, naposledy jsem tě viděl, když si byl takhle malinký." Zasmál se a ukázal někam k mému pasu. "No jo, to jsem byl malý." Zasmál jsem se. "No, to jo… a já měl o deset kilo míň." Zasmál se a chytil se za svůj pivní pupek. "Jo, to byli časy." Uznal jsem s úsměvem. Lidé si začali stěžovat, proč se nejede a začínali být docela naštvaní.
"Asi by ses měl vrátit k práci." Podotkl jsem po chvíli. "Jestli na mě nebudeš křičet, tak jo." Zasmál se a přešel ke kabině. "Neboj, to nehrozí." Ujistil jsem ho s úsměvem. Strejda mi zamával a vlezl si do kabiny řidiče. Po chvíli se autobus rozjel.
"Protože je do tebe zamilovaný a ty pořád básníš o tom jak je Barry úžasný a on je z toho celej špatnej." Poučil mě. "Neříkej, že sis toho nevšiml." Podíval se na mě nechápavě. Zavrtěl jsem hlavou. "Neměl jsem o tom ani tušení." Přiznal jsem zaraženě. Sachio, že mě má rád?! Přišla mi to jako pěkná kravina. Nevypadalo to, že by mě měl Sachio radši než všechny ostaní, spíš to vypadalo naopak. Poslední dobou je na mě naštvaný a hnusný, nechápal jsem to. Vždyť jsem mu nic neudělal. Zamyslel jsem se. Že by byl na mě naštvaný, protože mluvím o Barrym?! To by dávalo smysl.
Vyšel jsem ven a podíval jsem se na blonďáka, který právě seděl na schodech a zavazoval si tenisky. Vlasy mu padali do obličeje a nebyli tak vidět jeho oči ani jeho tvář. Ale i přesto bylo vidět, že je smutný, nebo nejméně naštvaný.
Chytil jsem Barryho za ruku a vytáhl ho ze dveří. "Půjdeš s námi na zkoušku?" Zeptal jsem se svého přítele vesele. Sachio na mě vytřeštil oči a celý strnul. "Eee…" Nechápal zrzek. "Ty, my zkouška?" Zkusil jsem to jednodušeji. Smutně se na mě usmál a zavrtěl hlavou. "Promiň, mám práci." Omluvil se mi a lehce mě políbil. " napíšu." Řekl ještě, potom nám všem zamával a odešel opačnou cestou, než jsme šli my. "Tak to vypadá, že tvůj miláček něco skrývá." Rýpl si do mě s úšklebkem Sachio. Vypadalo to, že má zase dobrou náladu. "Hele, nebuď protivnej!" Vyjekl jsem na něj a všichni jsme se rozešli k autobusové zastávce.
"Nejsem rotivnej, jenom ti říkám, co je oči vidný." Pokračoval po malé pauze blonďák s úšklebkem na rtech. "Hele, přestaň! Hleď si svýho, Barry je moc hodný kluk." Rozkřičel jsem se na něj. Sachio se na mě pobaveně podíval. "Stejně tě opustí." Zamumlal téměř neslyšně.
"Sachio přestaň!" Vložil se do toho Nick, který už to nemohl poslouchat. "Promiň, že říkám pravdu." Procedil zemi zuby Sachio a vysloužil si od Nicka pohlavek. "Jak by ti bylo, kdyby tohle někdo říkal?!" Rozkřičel se na něj rudovlasý a já jsem jenom na prázdno otevřel pusu. Bylo to poprvé, co se mě Niboru, nebo někdo jiný zastal. Nikdy mně nikdo, kromě mámy nepodpořil, nebo mně pomohl v hádce. To bylo pro mě něco nového a nepoznaného.
"Hele, hleď si svýho." Rozčílil se Sachio a mnul si rudou tvář. "Nebudu! Jsme teď něco jako rodina a nechci, abyste se tu hádali kvůli pitomostem." Postěžoval si Nibori a přitáhl si Suzua za pas k sobě. "Taky se ti to nelíbí, že ne." Zamručel mu do ucha. Suzu se zavrtěl a pokýval hlavou na souhlas. "Nechci, abyste se hádali." Zamumlal a vyjekl, když mu Nick sáhl na zadek. Uraženě se na něj podíval a posunul jeho ruku na pas. "Proč." Zaskučel dotčeně Nick a nahodil štěněčí výraz. "Na ulici ne." Zamumlal tiše se zrudlými tvářičkami. Nibori se zasmál a vtiskl Suzuovi pusu na tvář.
"Myslím, že bychom to měli ukončit." Ozval se Keishi a všichni jsme nastoupili do autobusu.
" Jo, taky si myslím, musím se věnovat mému koťátku." Zasmál se Nick a sedl si na volné místo. Vyhoupl si Suzua na klín a objal ho kolem pasu.
"A kam si máme jako sednou mi?" Zabručel jsem naštvaně. "Najdi si jiné místo." Vyplázl na mě rudovlasý jazyk. Uraženě jsem si odfrkl.
"Může si sednout támhle." Ukázal Niboru na volné sedadlo vedle nějaké holky. Pořádně jsem si jí prohlédl. Byla mi nějaká povědomá. "Podívala se mi do očí. "Ha! To si ty!!" Ukázala na mě prstem rozzuřeně.
"Ty jí znáš?" Zeptal se mně Saicho nechápavě. " Je mi povědomá." Zamumlal jsem zaraženě. Dívka se zvedla ze sedadla a došla až ke mně. "To máš za to, co si minule řekl!" Vlepila mi facku a vystoupila. Kluci se začali smát. "C…co si jí řekl?!" Smál se Nibori, že mu z očí tekli slzy.
Stál jsem zaraženě a díval se na místo, kde ještě před chvílí stála ona dívka. "Už si vzpomínám." Vyjekl jsem po chvíli. "Řekl jsem jí něco ve smyslu, že je hrozně škaredá." Začal jsem se smát.
"To nebylo moc hezké." Zamumlal Suzu. "No jo, ale když ona se na mě divně tvářila a navíc… Viděli jste jak byla zmalovaná, nána jedna pitomá." Divoce jsem gestikuloval rukama a byl jsem slyšet přes celý autobus. "Ale to nic nemění na tom, že je to neslušné." Řekl bez zájmu Keishi mezitím, co se díval ven z autobusu a sledoval cestu.
"No jo pořád." Znuděně jsem vydechl a málem jsem se zřítil na podlahu, jak autobus udělal rychlou zatáčku. "Jak to jezdí ten debil." Postěžoval jsem si hlasitě. Autobus se prudce zastavil. "Jakej debil?!" Vyjekl jsem, když jsem sebou sekl na podlahu.
"Co si to dovoluješ spratku!" Začal na mě řvát řidič a vykoukl z kabiny. Naštvaně jsem se zvedl a podíval jsem se něj. "Čau strejdo!" Zasmál jsem se a přiběhl k němu. "Daisuke!" Řidičova tvář se vyjasnila a sevřel mě v náručí. "To je doba, naposledy jsem tě viděl, když si byl takhle malinký." Zasmál se a ukázal někam k mému pasu. "No jo, to jsem byl malý." Zasmál jsem se. "No, to jo… a já měl o deset kilo míň." Zasmál se a chytil se za svůj pivní pupek. "Jo, to byli časy." Uznal jsem s úsměvem. Lidé si začali stěžovat, proč se nejede a začínali být docela naštvaní.
"Asi by ses měl vrátit k práci." Podotkl jsem po chvíli. "Jestli na mě nebudeš křičet, tak jo." Zasmál se a přešel ke kabině. "Neboj, to nehrozí." Ujistil jsem ho s úsměvem. Strejda mi zamával a vlezl si do kabiny řidiče. Po chvíli se autobus rozjel.
Konečně jsme se dostali na zkoušku. Kluci si začali ladit kytary a já se dal do rozezpívání. Šlo nám dobře. Měl jsem z toho dobrý pocit, ale vždycky jsem si vzpomněl na slova našeho manažera. Byl jsem na něj stále naštvaný a hlavně jsem byl zmatený, proč se mu to nelíbilo.
Po zkoušce, kdy jsme několikrát přehráli písničky na naše první album, vstoupil manažer. "Končíme, jdeme se fotit." Zavelel. "Jenom si přehrajeme ještě jednu písničku." Řekl jsem. Chtěl jsem mu ukázat další, co na ní řekne.
Po zkoušce, kdy jsme několikrát přehráli písničky na naše první album, vstoupil manažer. "Končíme, jdeme se fotit." Zavelel. "Jenom si přehrajeme ještě jednu písničku." Řekl jsem. Chtěl jsem mu ukázat další, co na ní řekne.















