
Eh...vlastně je to spíš druhá část prvního dílu..-.-". Páč konec tohohle je to pěkné velké vyvrcholení (mueh..nemyslete na úchylárny drahoušci :D). Čtěte a dejte si pozor abyste mě za ten krásný výtvor samou láskou nesežrali..ne..vtip..ironie :D. Byee :3
Přesně to mu ten smích připomíná. A taky mu to připomíná dětství, ale to sem teď radši netahat. Potřebuje teď hned najít původce toho smíchu. Začne se hbitě rozhlížet kolem. Hodnou chvíli se mu nedaří nikoho najít až pak zahlédne malou postavičku schoulenou na lavičce autobusové zastávky. Nikdo jiný tam není, vypadá to tam opuštěně a tak se vydá přímo tím směrem. Na kraji silnice se rozhlédne a pak poněkud strnule s hlavou mezi rameny a rukami v kapsách přeběhne silnici na druhou stranu k zastávce. Tiše zakleje pár nadávek na auto, které svým čumákem jen tak tak minulo Kyuhyunovo drahocenné pozadí. Nechce vylekat svůj objev, takže to bylo opravu jen tak neslyšně. Pomalými rozvážnými kroky se začne přibližovat k lavičce pod budkou zastávky. Světla tam není málo. Všude jsou pouliční lampy a neony a navíc na zastávce poblikává takové chabé světýlko. Pozorně si chlapce prohlíží, do obličeje mu zatím nevidí ale už zdálky se mu zdálo, že tu nejspíš něco nehraje. Proč je tu ten hoch sám? A čemu se proboha směje? Koukne kolem sebe…na sebe ale i tak nevidí nic vtipného. Chlapec má jednu nohu vyhozenou a pokrčenou na lavičce a objímá si ji, druhá mu visí z lavičky a mírně s ní kýve. Kyu nejdřív nemůže uvěřit svým očím. PROBOHA! On je bosý? Proč je bosý? A ČEMU SE ZATRACENĚ SMĚJE?! Kdyby byl na jeho místě Kyuhyun rozhodně by mu do smíchu nebylo. To on se tu může podělat, když je pět minut na mrazu. A to má na sobě kabát a svetr a druhý svetr a ještě triko a pod tím tílko..a dokonce i kalhoty, ponožky a boty a tenhle kluk si tu tak v pohodě vysedává na boso a něčemu se směje? Kyuhyunovi se sevře žaludek. Jako by mu ho někdo držel velikou rukou s něpěkně silným stiskem. Polkne, trochu ho tahle situace zděsí, na což ovšem velmi rychle zapomene, když chlapci konečně dojde, že není sám a zvedne hlavu.
Kyuhyunovi poklesne brada o několik centimetrů. Překrásnější stvoření nikdy v životě neviděl. Upírá se na něj pár velkých temně zbarvených oček, jejichž upřený pohled trochu zastírá pár pramenů stejně zbarvených vlásků. Panenko na nebi. Pomyslí si Kyuhyun..tedy, odvolávat se s tímhle životním stylem na panenku Marii je docela chabé ale tohle je prostě….dokonalý kluk. Víc než dokonalý. Přesně jako jeho očekávání. Ne. Blbost. Mnohem lepší jak jeho očekávání. Stokrát, milionkrát, bambiliardkrát..nekonečně krát. Prostě ho ten chlapec uhranul, naprosto. Obrací hlavu, že už už koukne někam jinam, jednak aby kouknul jestli tam někdo není, někdo, komu by tenhle maličký patřil ale hlavně už aby se odpoutal od toho uhrančivého hlubokého pohledu. Přistihne se jak otáčí hlavu ale zorničky se rozhodně nekloužou tam, kam by chtěl. Zůstávají uvězněné tom pohledu a on se do něj nakonec nechává vtáhnout dobrovolně. Neví, jak dlouho na sebe koukají, čas je někde mimo. Možná jsou to sekundy, možná minuty, kdo ví? Srdce Kyuhyunovi divoce buší, jak kdyby mu chtělo pláchnout někam za kopečky a on se jej snaží mermomocí uklidnit. Vlastně ne až tak mermomocí, má totiž docela problém pohnout s konečky prstů, natož aby přesvědčoval svůj zavařený mozek, aby dělal něco s tak složitým orgánem jako je srdce. Dech se mu zadrhává v hrdle a on jen stěží kontroluje, aby nepřestal dýchat úplně. Stále dokola přejíždí pohledem po chlapcově tváři. Zkoumá kažý milimetr čtvereční jeho heboučce vypadající kůže a jen se občas na chvilku pozastaví nad kukadlama, nosem a rty. Horní ret má chlapec roztomile vykrojený do vlnky a občas si jím ožužlá ten spodní, což ještě dodává na jeho neodolatelnosti. Mají lehce namodralou barvu..moment..cože? Lehce namodralou? To není správná barva, jakou by měly rty mít ne? Probleskne Kyuhyunovi hlavou a jemu po té dlouhé době bezděčného civění konečně dojde, že by s tím bosým klučinou měl něco udělat. Ztěžka přemlouvá své tělo aby se hnulo. Zimu už dávno nevnímá, ta je mu naprosto ukradená. Opatrně přešlápne a od úst mu vyjde lehký obláček páry. Co by měl dělat? Neví. Znovu tedy přešlápne a dojde těsně k chlapci, který na něj stále mlčky zírá. Kyuhyunovi se lehce sevře žaludek a po páteři mu přejede mrazík..co mrazík? Pořádná sněhová rolba to je. Zachvěje se a pomaličku si přidřepne k tomu chlapci, asi aby ho nevyděsil. Těžko říct. Všechno na něm mu zabraňuje aby začal chrlit svoje sladké přesvědčovací fráze, které už má tolik nacvičené.
"Ahoj" začne nejistě a zespoda se zadívá do chlapcových poutavých očí. "Pověz mi, copak tu děláš?" poví něžně. Na Kyuhyuna až moc něžně, to ho trošku zděsí. Takhle on přece nikdy nemluví. Takhle nepromluvil ani ke ztracenému děcku, co k němu jednou přilnulo v obchoďáku
"Sedím…a povídám si" promluví chlapec hlasem, ze kterého na Kyuhyuna málem padnou mdloby. Proboha, to je hlásek, tohle kdyby tak pod sebou slyšel vzdychat. To by chtěl…nebo ne? Projede jím zvláštní a neznámý pocit, po kterém si uvědomí, že i přesto, že je to nejkrásnější hošík, kterého kdy potkal, tak by ho pod sebou nechtěl. Nechápe proč, ale je to tak. Hlavně klid Kyu. Všechno se vyřeší, neboj. Uklidňuje sám sebe v duchu a opět se nechá unášet jeho očima. Možná by mu taky mohl odpovědět, to ho nenapadlo.
"Sedíš a povídáš? Trošku zvláštní místo na sezení a…povídání" dodá trošku nesvůj, když zjistí, že tu opravdu není nikdo, s kým by si mohlo to rozkošné kuřátko povídat.
Chlapec jen rozvážně pokrčí rameny a nakonec mírně přikývne "možná ano.." prohlásí jen tiše a pousměje se.
Možná? Určitě! Pomyslí si jen Kyu a sám pro sebe se trochu uchechtne. "A…není ti trochu zima?" poví rozněžněle, až ho samého překvapuje k jakému tónu se to za těch pár minut dostal. Jen tak letmo se dotkne nohy, která chlapci visí dolů z lavičky. Brrr…ledová jako led, až Kyuhyunem projede mrazivá vlna, co mu zježí jemné chloupky na zátylku. Jak to ten kluk může vydržet..to teda nechápe, fakt ne. "S kýmže si to vlastně povídáš?" Mrně se snaží vzpomenout, jestli tu třeba někdo nebyl, nebo tak něco.
"Už ani ne" znovu pokrčí rameny chlapec a koukne na nohu, které se mu Kyuhyun dotkl. Malinko na té nožce pokrčí prsty a ucukne s ní, ale jinak ji nechá viset tam, kde byla. "S kým?" zasměje se a otře si nos, ze kterého vytekla kapka. Je mu zima, ale jeho mozek si to asi úplně neuvědomuje. "Přece s bráškou" zahihňá se a koukne někam vedle sebe, kde není nic než holý vzduch. Kyuhyunovi na chvíli vynechá srdce. Copak je tu ještě někdo jiný? Marně kouká kolem sebe. Když nikoho nevidí, poměrně slušně v něm hrkne. Jako kdyby mu někdo strčil hlavu do zvonu a pořádně do něj pak třísknul.
"B-bráškou?" vysouká ze sebe poměrně s námahou. "A…a kde je jako tvůj..bráška?" zamumlá a zděšeně ho pozoruje. Už jen co si ho pořádně prohlédl, tak si uvědomil, že asi nebude něco uplně v pořádku. Bosý, se světle modrými vybledlými tepláky a nahoře mikinu s klokaní kapsou na břiše.
Chlapec ho mírně nechápavě pozoruje, nechápe jeho zděšení, neví, proč se chvěje. A tak se jen dál usmívá. Skloní se ke Kyuhyunovi, jako malé dítě ke svému kamarádovi, když mu chce povědět nějaké strašně tajné tajemství "přece v mojí hlavě…a všude kolem" šeptne, jak kdyby to bylo něco posvátného. Chlapec je tak blízko, že Kyuhyun cítí na své tváři jeho horký dech. Je jím příjemně ovanutý až ho to donutí zavřít oči, ale jeho zmatenost a víceméně zděšení stále nemizí.
"Jmenuje se Cho" dodá ještě chlapec šeptem, jako by bez toho faktu Kyuhyun nemohl žít. Ale ten by mohl, zatraceně by mohl. Místo toho teď bojuje se mdlobami, nikdy nebyl moc silná povaha. CHO?! Vždyť to je jeho jméno, to on je Cho- Cho Kyuhyun! Copak je tu někde zkrytá kamera? Kdo si tu z něj dělá srandu? Vlastně by dal cokoli za to, aby to sranda byla. Jenže nic nenasvědčuje tomu, že by to tak mělo být. Upře svoje oči plné nechápavosti do chlapcových. Jenže do těch jeho se zase vpíjí ty krásná, hluboká kukadla a vtahují ho do víru plného jakýchsi podivných emocí, kterým on sám nerozumí. Zvedl by se a utekl, ale nemůže, nemohl by ho tu přece jen tak nechat? To prostě nejde, nezvládl by něco takového udělat. Nechat tu dál sedět na lavičce, promrzlého a bezradného..i když. Je on vůbec bezradný? Rozhodně tak nevypadá, vůbec, vypadá nadmíru spokojeně, jako by právě seděl s rodinou u krbu, nohy v teple, v jedné ruce čaj a v druhé knížku, čemuž se tahle situace nepodobá ani z dálky.
"Mhm..to je pěkné" poví roztřeseným hlasem "taky…taky jsem Cho ale příjmením, jinak jsem Kyuhyun" přikývne. Řekl si, že bude nejlepší, když na to půjde opatrně, nehodlá nějak začít vyšilovat a o něčem ho přesvědčovat. To se teď tak nějak..nehodí. Ten klučina má nejspíš nějaký problém a ať už je jakýkoli, tak Kyu ví, že by mu jakýmkoli vyšilováním nepomohl, snaží se zůstat co nejklidnější. Zhluboka se nadechne a chlapec se zavrtí. Před očima se Kyuhyunovi mihne cosi bílého společně s rukou toho kluka. Pevně ho čapne za zápěstí. Možná až moc pevně, protože sebou majitel ruky poněkud cukne a věnuje mu nechápavý pohlede. Kyu povolí stisk a už ho drží spíš tak něžně. Jeho packa je ledová a zkřehlá. Drží ho tou svou teplou a dech se mu zrychlí. Ta ruka je tak roztomile malá a hubená. Neví, co si myslet a tak si radši nemyslí nic. Hlasitě oddechne a jde v tom slyšet možná částečný povzdech? Kdo ví? Chlapec se zatváří uvolněně jak se každou buňkou jeho ruky začne šířit Kyuhyunovo teplo. Taky hlasitěji oddechne a uvolněně přivře oči. Nechá mu svou ruku a pomalu si začne uvědomovat, že mu nejspíš není takové teplo jak si celou dobu myslí.
Bratrův hlas v jeho hlavičce ustane a on je na malou chvíli schopen vnímat jen jak jím prostupuje horkost, sálající z Kyuhyunovy ruky. Pozoruje to zastřeným pohledem. Přesně ví, k čemu Kyuhyunův pohled směřuje a ochotně ho nechá, ať se podívá, stejně by to neskryl.
Kyu sáhne po náramku, který plápolá na drobné ručce. Je jasně bílý a kolem ruky děrovaný, až na konci plápolá malá cedulka. Uchopí ji roztřesenými prsty a přidrží si ji, aby si to mohl přečíst.
Lee SungMin
Diagnóza č.238
Kyu nasucho polkne a otočí cedulku na druhou stranu.
Fakultní nemocnice Gangnam
Oddělení psychiatrie
















