close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

The Last Note díl 32.

9. dubna 2014 v 21:20 | Hanako Hyuuga |  The Last Note
Čauky, Já se moc, moc, moc, mocinky moc omlouvám, že jsem tu tak dlouho nebyla, ale mám hrozné nervy ze školou a věci, které ani nemají snad žádné řešení, takže to asi dopadne hodně špatně. Ani nechci pomyslet jaké to bude mít následky. Nemůžu se s tím nikomu svěřit, protože nikdo nerozumí mím pocitům. Mám pocit, že se mi už i nejlepší kamarádky oddalují. Vím, že je to asi moje vina, ale vážně netuším, jak mám změnit to, jaká jsem. Vím, že byste mi asi řekli, že se nemám měnit, ale já je prostě nechci ztratit.
No nic, nebudu vás tu zatěžovat a radši si přečtěte další díl. :3


Po zkoušce, kdy jsme několikrát přehráli písničky na naše první album, vstoupil manažer. "Končíme, jdeme se fotit." Zavelel. "Jenom si přehrajeme ještě jednu písničku." Řekl jsem. Chtěl jsem mu ukázat další, co na ní řekne.
"Ne, nemáme čas, zkusíte jí příště." Odbyl mě. Uraženě jsem našpulil pusu. "Fajn!" Vyštěkl jsem na něj a vzal svou tašku. "Neotvírej si na mě pusu!" Podíval se na mě přísně manažer a já mu to opětoval naštvaným pohledem. "Už jdeme." Zachránil situaci Sachio, který si s ostatními balili věci. Uraženě jsem si odfrkl a všichni jsme se, pod vedením manažera, vydali na cestu do fotografického studia. Manažer nám přitom vysvětloval jak se máme chovat a co máme dělat, ale já ho moc neposlouchal, protože jsem byl na něj pořád hrozně naštvaný a neměl jsem na něj náladu.

Studio vypadalo dost dobře. Velká šatna, kde jsme se převlékli do kostýmů, Obrovský ateliér s plátnem a se spousty světly. Tohle bych si nechal líbit. Jakmile jsme do ateliéru přišli, zběhli se k nám stylistky a různé asistentky a začali nás tahat do maskérny. Tam nás posadili na židle a začali nám lakovat vlasy a dělat make up.
"Máte nádherné vlasy." Rozplývala se stylistka nad mí mi vlasy. "Hlavně za ně netahejte!" Vyjekl jsem, když mi s nimi škubla tak, že mě zabolela hlava. "Omlouvám se." Zamumlala a dál mi terorizovala vlasy. "Auu!" Vyjekl jsem znovu a ohnal jsem se po její ruce. "Dávejte bacha!" Rozčiloval jsem se. "Nebuďte jako malý a nechte mě dělat svojí práci." Odpověděla v klidu stylistka a znova mi za vlasy nepřiměřeně zatahal. Po chvíli naštěstí odešla a já se vyděšeně podíval na svůj odraz v zrcadle. Mé normálně nádherné vlasy vypadali naprosto hrozně. Část z nich trčela do stran a spodní část byla rovná a upravená. Táhli se mi až někam pod ramena a měl jsem je přehozené dopředu.
Vyděšeně jsem se díval na své vlasy. "Vypadá to úchvatně." Rozplývala se další stylistka, která přišla. "Teď vám udělám make up. Zavřete na chvíli oči." Přikázala mi a já jen vyděl jak bere do ruky něco bílého a něco černého, úzkého. V další chvíli jsem cítil nějaký hnus pokrývající můj obličej.
"Nedávejte to na mě!" Vyjekl jsem nespokojeně, ale stylistka se jenom zasmála a pokračovala v tom patlání.

"Hotovo." Oznámila asi po čtvrt hodině a dovolila mi otevřít oči. Vyděšeně jsem vyjekl. Obličej jsem měl bledý, kolem očí jsem měl černé něco a pusu jsem měl natřenou stejnou modrou, jako jsem měl obarvené vlasy. "Co to je?" Rozkřičel jsem se na stylistku. "Vám se to nelíbí? A já jsem si myslela, že se mi to povedlo." Povzdechla si. "Udělala jste ze mě zrůdu!" Vysiloval jsem naštvaně.
" Vypadá to výborně." Přišel manažer, aby si nás prohlédl. "Myslíte?! Vždyť vypadáme hrozně!" Podíval jsem se po ostatních.
Nick měl černé rozevláté kalhoty se spoustou řetězů a děr. Tričko měl se zvonovými rukávy s nějakého divného lesknoucího se materiálu. Vlasy měl udělané stejně, jako já a byl namalovaný na chlup stejně, jen měl pusu přetřenou rudou rtěnkou své barvy vlasů. Teď jsme vážně vypadali jako dvojčata.
Kousek od něj stál Keishi, který se od normálu ani moc nelišil. Možná byl více namalován, ale téměř bych si tipl, že to oblečení na sobě měl už ráno.
Sachio měl vlasy stažené do vysokého culíku a měl je natupírované. Do uší mu nabodali spoustu umělých náušnic a piercingů, které díky odkrytým uším skvěle vystupovali. Oblečení měl také celé černé. Dlouhé, úzké, lesklé kalhoty připásaný obrovským železným páskem. Přes tričko měl černou mikinu, kterou měl prošpicovanou kroužky a řetězy. Musel jsem uznat, že jako jediný vypadal naprosto parádně a i sexy. Mlsně jsem se olízl. Vypadal naprosto k sežrání.
Suzu vypadal spíše rozkošně. Černé vlásky měl rozcuchané a zvednuté dlouhou tmavě fialovou stuhou, ovázanou přes čelo, takže mu přes ní vlasy padali. Na sobě měl krátké kožené, černé kraťásky, které ukazovali jeho moc hezké nohy. Nevěděl jsem, že je má tak hezké. Jako tričko měl upnuté černé, lesklé tílko, které bylo vázáno kolem krku. Vypadal neuvěřitelně roztomile. Na tváři měl namalované srdíčko, které mu dodávalo roztomilosti.
"Suzu-chan." Vypískl Nick a přitáhl si Suzukiho k sobě. " Ty v tom vypadáš tak roztomile." Zatočil s ním, aby si ho lépe prohlédl a poté ho objal. "Nejrozkošnější, co jsem kdy viděl." Rozplýval se.
"No jo, ale že my vypadáme jako dvojčata tě nezajímá, co." Zamručel jsem naštvaně.
"Je mi jedno, jestli se ti to nelíbí. Prostě to budeš muset vydržet." Zvýšil na mě manažer hlas. "Ale já…" Začal jsem, ale manažer mě zastavil. "Žádné ale! Říkal jsem vám v autě, ať si na nic nestěžujete a chováte se slušně. Všichni to pochopili až na tebe. Začni se chovat jako člověk." Rozkřičel se na mě. Zvedl jsem ruce v obraném gestu. "Tak pardón šéfe, já se polepším." Pronesl jsem sarkasticky. "Daisuke, dávej si na mě pozor." Propálil mě pohledem. Kajícně jsem se na něj podíval a hravě zasmál. Ježiši, jak mě baví ho rozčilovat.
"Tak, už žádné vybavování a běžte se fotit." Zavelel náš "bos" a dotáhl nás před plátno.
"Tak, stoupněte si tam a tvařte se drsně." Pobídla je celkem mladá fotografka. Znuděně jsem si stoupl vedle Sachia, který se usmíval jako idiot. "Prosím, drsně, tajemně, nebo tak." Prosila nás paní, protože jsem se tak tvářil já, Nick a Keishi. Suzu se všemožně snažil za nás schovat a vypadal spíš, že se každou chvíli rozbrečí. Sachio naproti tomu stál přímo ve prostřed a usmíval se jako pako přímo do objektivu.
"Suzu- san, mohl byste si stoupnout trochu víc dopředu prosím." Poprosila Suzua fotografka. "Třeba támhle vedle Keishiho- san." Pobídla ho. Suzu hlasitě polkl a malými krůči si stoupl na kraj vedle Keishiho. "A Sachio-san, zkuste se místo úsměvu zatvářit trochu jako…jako, když chcete někoho vyděsit." Zkusila fotografka. " On lidi děsí svým úsměvem." Uchechtl jsem se a pohodil hlavou. "Hej, to není pravda!" Vyjekl naštvaně Sachio a hodil po mně uražený pohled. "Ale je, vždycky se na všechny tak usmívá, že se ho leknou." Začal jsem se smát. "Jo, to máš pravdu, pamatuju si, jak jsme vybírali ten nábytek a on se tak moc usmíval na tu paní za pokladnou, že hned potom, co jsme zaplatili, vyběhla na předčasný oběd." Zasmál se Nick.
"Hej! Něco takového se nikdy nestalo!" Rozčiloval se Sachio a šťouchl do mě. "Ale stalo." Řekli jsme já s Nickem unisono a oplatil jsem mu šťouchnutí. "Nebo, pamatuješ, jak vyděsil tu paní v obchodě a ta potom křičela. Úchylák, je to úchylák." Smál se Nick a já s ním.
Suzu se lehce zasmál a Niboru ho se smíchem vzal kolem ramen. Keishi stál pořád na stejném místě a díval se bezduše do foťáku. Sachio se na mě vrhl a v tu chvíli se ozvala závěrka fotoaparátu, vyletěl blesk a my měli první naší fotku.
Kvůli Sachiovi jsme ztratil rovnováhu a zřítil jsem se na Nicka, který přes Keishiho objímal Suzua a všichni jsme spadli jako hrušky na zem. Vyletěl další ptáček a jsme rázem měli další fotku do našeho alba.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Arigato za návštěvuSmějící se