close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Druhá šance

4. května 2014 v 11:29 | Hanako Hyuuga |  Ostatní jednorázovky
Takže... Za prvé, omlouvám se, že tu dlouho nic nepřibylo, ale mám rozbitý počítač, takže jsem nemohla psát.
Za druhé k povídce: S Raell už asi šest měsíců píšeme, bez přestávky RPčko na JREN... no a máme tam spoustu vedlejších pairingů. Tak mi řekla, že mám napsat povídku na jeden, hodně netradiční pár, který v povídce máme. Takže doufám, že se bude líbit. :3



Šel potemnělou ulicí. Dešťové kapky dopadali na chodník a jeho promočené boty po něm hezky čvachtali. Do deštníku bubnoval déšť a opíral se studený vítr. Nikam nespěchal, doma na něj nikdo nečekal a jemu se nechtělo v prostorném bytě zůstávat sám. Všechno mu ho tam připomínalo. Veškerá věc jakoby volala jeho jméno. Taemin.
Zastavil a pokusil se rozmrkat slzy, které mu chtěli vytéct z očí. Jeho přítel, jeho láska. Na každé věci cítil jeho dotek, jeho úsměv. Tak svůj domov miloval a zároveň nenáviděl. Každý den se na svůj byt těšil, ale zároveň si přál být kdekoliv jinde.
Sesunul se na bobek a deštník s tichou ránou spadl na zem. "T…Taemine." Vzlykl a zabořil si tvář do kolen, které si objal rukama. Tak moc to bolelo. Ztratit někoho pro vás cenného.
Slzy mu máčeli obličej a mísili se s kapkami deště. Tak moc by ho chtěl zpátky, dal by za to cokoli.
"Pane, jste v pořádku?" Zeptal se milý hlas. Zvedl pohled a střetl se s pohledem mladého kluka. Mohlo mu být tak osmnáct let. Skláněl se nad ním s deštníkem a vřele se na něj usmíval. " Neměl byste tu takhle sedět, budete nemocný." Řekl opět neznámí a on se zaposlouchal do toho nádherného hlasu protkaného něhou a starostí. " Pojďte, tady kousek je autobusová zastávka, tam pršet nebude." Pobídl ho mladší kluk a natáhl k němu ruku. Vytřeštěně se na něj díval, jakoby nemohl uvěřit, co se právě děje. Neznámí mladík se na něj stále tak hezky usmíval, až se mu z toho točila hlava. Na jeden okamžik i zapomněl, proč brečí a přestal. Ani si neuvědomoval, že po tu celou dobu, co tu ten mladík je, má nad sebou jeho deštník, takže jediný, kdo tu mokne, je chlapec.
Trochu nejistě mu podal ruku a nechal se vytáhnout na nohy. Ten kluk byl snad vyšší než on?! Chlapec s hnědými vlasy se ještě víc usmál. Sehnul se pro jeho deštník a zase se postavil. Bez jediného slova mu rozevřel deštník a strčil mu ho do ruky. Poté sevřel jeho druhou ruku a rozešel se ke zmiňované zastávce.

"Tak, teď na nás pršet nebude." Usmál se chlapec, když už oba seděli na lavičce pod stříškou. "D…děkuju." Odhodlal se ke slovu, i když jeho hlas byl nakřápnutý a vůbec, oproti druhému nezněl pěkně. Chlapec se zasmál. "Ale to by přeci udělal každý." Každý jako on, nebo Taemin. Pomyslel si a donutil se k malému, křečovitému úsměvu.
Chlapec se na něj zadíval, trochu přísně oproti tomu, že se na něj celou dobu usmíval. "Nemusíte se smát, když to necítíte zevnitř." Pokáral ho a znovu se přívětivě usmál. "Tak to jsem se půl roku smát neměl?" Zeptal se ho tiše. Ať už byl ten mladík kdokoli, smysl pro divná slova měl stejná, jako Taemin, což ho děsilo. " No, to jste si potom měl najít něco, díky čemuž jste se měl cítit šťastný, abyste se mohl od srdce smát." Vysvětlil znalecky mladík.
Musel na chvíli zavřít oči. Ať se na to díval jakkoli, ten chlapec byl jako mladší kopie Taemina. "Co se stalo, pane? Otravuji vás?" Zeptal se mladší s obavami v hlase a zvedl se na nohy. "Jen jsem si myslel, že byste chtěl někoho, kdo si s vámi popovídá." Omluvně se poklonil a vyrazil zpět do deště. "Stůj!" Vyjekl a za ruku ho stáhl zpět. "T…to já se omlouvám, já… hrozně mi připomínáš někoho, koho jsem už ztratil." Zamumlal tiše, ale přesto bolestně.
" To se vám omlouvám, neměl jsem tohle v úmyslu." Znovu se mladík uklonil. "Jsem Minho." Vyjekl místo čehokoliv jiného své jméno. Mladík se usmál. "Minhuyn, Hwang Minhyun." Představil se nazpět. "Min…" Zašeptal Minho tiše. Takhle říkal Taeminovi. Co je to za kluka?! "Ano, přátelé mi tak někdy říkají." Usmál se na něj Minhyun. "A…můžu taky?" Zeptal se nejistě Minho. Nechápal, co to do něj vjelo, ale měl pocit, že by ztratil další část sebe, kdyby nechal Minhyuna odejít.
Minhyun se na něj povzbudivě usmál. "Jestli chcete být mým přítelem, tak proč ne." Přikývl mladší. Minho se neubránil lehkému úsměvu, od srdce. Netušil, co s ním Minhyun udělal, ale najednou nemohl myslet na nic jiného, než jak se s Minem znovu uvidí a budou si povídat, smát se.



"Vypadáš šťastně." Usmál se na něj Minhyun. Seděli na dece uprostřed parku a vychutnávali si piknik, co si udělali.
"Vážně?" Zeptal se s úsměvem Minho a kousl do bagety. Byl to teprve měsíc, co se poprvé viděli a od té doby je Minho jako vyměněný. Usmívá se, směje se, dělá vtipy. Dalo by se říct, že je jako za starých časů a za všechno může tenhle usměvavý hoch, co sedí naproti němu.
"Jo, vypadáš, jako sluníčko." Zachichotal se Minhyun a lehl si zády na deku, aby mohl pozorovat oblohu, jak po ní plují mraky. "Podívej, támhle ten mrak vypadá jako žralok." Ukázal na jeden z mraků.
"Tak to ne, vypadá jako mimozemšťan, co drží v ruce kytku." Zasmál se Minho a lehl si vedle něho.
"To ne, je to žralok. Vidíš, tamhle má zuby." Stál si na svém mladší.
"Když to říkáš." Zasmál se Minho a už jen tak ze zvyku jaký míval, když chodil na piknik s Taeminem, ho objal kolem ramen.
"M…Minho?" Podíval se mu mladší nechápavě do očí. "Co, děje se něco?" Zeptal se Minho s lehkým úsměvem a skenoval Minhyunovi oči. Byli jiné, ale stejně v nich viděl něco, co patřilo Taeminovi. Z počátku si to nechtěl přiznat, ale začínal k tomuhle stvoření něco cítit. Možná to bylo tím, že mu tak hrozně moc připomínal právě jeho minulou lásku, kterou ztratil a chtěl ji nějakým způsobem vrátit, ale začalo se v něm rodit ještě něco. Začínal mít tohohle kluka rád jako jeho, ne jen jako kopii Taemina.
"Proč mě objímáš?" Zeptal se Minhyun nejistě, ale neměl se k tomu, aby se od Minha odtáhl, bylo to moc příjemné a dokázal tak chvíli věřit, že ho má Minho rád. Už když ho viděl poprvé ho to k němu táhlo a bylo by hezké si myslet, že pro něj něco znamená.
"Nesmím?" Zeptal se s úsměvem Minho a přitáhl si ho k sobě blíž.
Minhyun lehce zčervenal. Znamenalo tohle, že ho má Minho rád?! "M…máš mě rád?" Zeptal se tiše, nejistě.
Minho přikývl. "Mám tě rád." Řekl a lehce ho políbil.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Arigato za návštěvuSmějící se