
Mňo, já to šlechetně nazvala Druhým dílem...lol :D Šlechetně proto, že to má asi tak jednu a půl stránku ve wordu. Můza mě opustila TT_TT. Takže máte prozatím takovou vycpávkovou pidikapitolku do dalšího dění. Zatím...se mějte...nebo nemějte :D Ghe..=^-^=
"Ale matko, vždyť-.." pokusí se Kangin vznést argument, při řešení seznamu lidí na jeho oslavě, se svou drahou matičkou.
"Žádné vždyť Young-woone! Jak si myslíš, že bychom vypadali, kdybychom tam nepozvali pana ministra. Proboha, stačí mi, že se celý den flákáš s tím svým pitomým oranžovým autem a vysypáváš popelnice…to je taková ostuda, ještě, že tě lidi moc neznají…to by byl skandál!" běduje paní Kimová a sem tam teatrálně lomí rukama. Nakonec stočí tmavé pronikavé oči na svého synka, který se pohodlně rozvaluje na draze čalouněné pohovce, v okopaných teniskách a ošoupaných džínách.
"Kangine…" promluví tentokrát s jemností a láskou v hlase. I když jí Kangin věčně pije krev, stále ho před sebou vidí jako toho malého prcka, co věčně lítal s hlavou v oblacích, v rozlehlých zahradách jejich panství. Nedokáže na něj být naštvaná, "přece víš, že naše rodina je velká a mocná a proto, musíme naše jméno ctít ale především" pozvedne rázně prst "…především, jej musíme reprezentovat."
"…ale především, jej musíme reprezentovat" papouškuje Kangin po své matce větu, kterou by dokázal přeříkat pozpátku, i kdyby ho vzbudili o půlnoci.
"Já vím mami", uchechtne se a palcem a ukazováčkem si promne kořen nosu.
"Jenže to přece neznamená, že na naší…že na mojí oslavu musíš sezvat celé město."
"Nesezvávám celé město", ohradí se paní Kimová a koukne na seznam tak dlouhý, že by se na něj dala vypotřebovat celá role toaletního papíru (dobrá, teď trochu přeháním).
"Sezvala jsem jen půlku" uculí se rošťácky a vjede mu prsty do černých, na krátko ostříhaných vlasů, na temeně hlavy, přitáhne si ho trochu blíž a věnuje svému jedinému synovi polibek na čelo, překypující mateřskou láskou, div se Kanginovi nezačne sypat cukr z uší.
"Tak, teď jsi propuštěn" zacvrliká vesele paní Kimová, ještě mu vlasy náležitě pocuchá a pustí ho.
"Tedy pokud sám nemáš nějaké zvláštní požadavky na hosty, kromě těch, které tam nechceš" dodá ještě rychle, aby se vyhnula následným spekulacím.
"Mmm…jo, motorkářský klub by se mi tam přímo vyjímal" ušklíbne se škodolibě Kangin na matku a pomalu se vyhrabe z měkké pohovky.
"Ale Kangine, víš jak to myslím" protočí očima Kanginova matka a něco zapisuje do seznamu.
"Myslela jsem spíš…no, víš, jak jsem to myslela? Že bys tam třeba mohl chtít někoho, na kom ti opravdu záleží…víc, než na ostatních…eh" snaží se ho opatrně dostrkat k odpovědi. Vlastně hlavním účelem otázky je zjistit, jestli Kangin zrovna teď má někoho, na kom by mu záleželo víc, než na ostatních.
Jistě, že někoho takového má. Podvědomě si oblízne horní ret, při vzpomínce na ten letmý polibek, který mu uštědřil v ordinaci. Pak ale rychle zvedne oči a pousměje se.
"Pozvala jsi naše doktory?", zahihňá se "myslím, že ti by na té události rozhodně neměli chybět. Na nich mi opravdu záleží, protože se věnují mé měsíční údržbě…a to už je něco" zavtipkuje a zazubí se. Rozhodně nehodlá své matince vykládat celou pravdu o rodině Parkových, tedy..o rodině, spíš o jednom určitém členovi jejich rodiny.
"Jsou na seznamu" ušklíbne se paní Kimová nad tím, že se jí to nepodařilo ze syna vytáhnout.
"Měj se" mávne mu ještě na pozdrav tužkou a zalistuje v papírech.
"Čau mami" zahuhlá Kangin a tiše za sebou zavře dveře. Prochází velkou chodbou s pozlacenými klenbami a obrazy s jeho předky, jejich manželkami, dětmi a občas i s nějakou šlechtěnou kolií s rodokmenem, který se táhne ještě dál, než ten jejich.
Přemýšlí, jestli tu taky bude jednou takhle viset a hlídat chodby tohohle panství a kdo bude stát vedle něj. Ze všeho nejvíc, by si tam přál toho křehkého hnědovláska, jehož vyhlazený přísný obličej rámují hranaté brýle s černými obroučkami, které ještě podtrhují tu přísnost. A k tomu klidně psa a klidně nějakého kříženého voříška, kterého by našli na ulici. Jo. To je jeho představa pěkného rodinného portrétu ale počkat…co děti? Mmm…možná. Třeba by si je mohli adoptovat.
"Auuu", zaskuhrá, když se s přemáháním štípne do stehna, aby konečně přestal snít nad kravinami. To chce zapít… něčím pořádně silným.
***
Když po pár minutách cesty narazí na jakýsi, průměrně vypadající bar, zastaví se před schody, které vedou dolů, k jeho dveřím. Zřejmě je to nějaký bar v suterénu. Proč ne? Sejde těch pár schůdku, které ho dělí od sladkého zapomnění na jeho mizerný život. Dobře, zas tak mizerný není, dnes jsou ve vzduchu nějaké přibarvovací vlny. Ale stejně má chuť se zlejt do němoty.
Otevře a ovane ho teplý vzduch s lehce alkoholovým odérem. Podrbe se ve vlasech a vejde. Dveře se za ním zavřou a on se rozhlíží po nějakém volném místě. Oči se mu zadrhnou na hnědovlasé, čile pokyvující hlavičce.
"Proboha" vyjekne možná až moc nadšeně a hlasitě.
"Hej! Jung-soo!" křikne nestydatě přes celý bar a zvedne svou velkou medvědí tlapu, aby mu zamával. Obejde stolečky, které mu stojí v cestě a nadšeně si to štráduje k Jung-soovi, který na něj jen kouká. Z jeho výrazu se dá jen těžko vykoumat, na co myslí ale zřejmě to nebude nic moc pěkného.
















