close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Tohle se nemělo stát

13. května 2014 v 19:26 | Hanako Hyuuga |  Ostatní jednorázovky
Čauky!!! :D
Dávám vám sem slohovku, kterou jsem odevzdávala na Češtině, dostala jsem.... za dva.... kvůli chybám :D
Ani nevím, jak mě to napadlo... Asi jsem zase byla plná RPčka XDDDD
Doufám, že se bude líbit :3



"výborně... krása... si úžasný..." Vykřikoval fotograf nadšeně zatím, co zuřivě mačkal spoušť. "A teď úsměv..." Poručil si po chvíli.
Ateliérem se ozýval fotografův hlas a cvakání závěrky. Veliká světla mířila do jednoho bodu, před fotoaparát. Na témž místě pózoval na první pohled mladičký blondýnek, který se rozkošně usmíval do kamery. Byl oblečený do barev duhy, krátké kraťásky ukazující jeho hubeňoučké nohy, batikované tílko víc odhalovalo, než zakrývalo. Jeho tvář se smála, ale jeho oči byli plné utrpení. Další a další fotografie útlého blondýnka. Další a další fotky na internetu, v časopisech a na plakátech. Každému by to přišlo skvělé, vysněný život. Kdyby, ale věděli, jaký život to opravdu je, nikdo by ho blondýnkovi nezáviděl.

Probral se do dalšího dne, dne, který pro něj představoval utrpení. Přetočil se na posteli a bolestivě zaskučel. Měl by být za tu dobu na tuhle bolest už zvyklí, ale opak byl pravdou. Bolest se mu zdála pokaždé horší a větší. Do pokoje vběhl starší muž, kolem padesáti let. "Hiro, vstávej! Za půl hodiny máme být na focení, poté jedeme na módní přehlídku." Oznámil mu spěšně a zase odběhl. Hiro si povzdechl a s bolestivým kňučením se vyhrabal z postele. Přešel do koupelny, kde udělal ranní hygienu. Stihl se akorát převléknout a manažer ho už táhl do auta. Opět bez snídaně. Za tu dobu si už zvykl, že v téhle branži je o jídlo nouze. "Po přehlídce máš schůzku s manažery Model company. Zamluvili si tě až do zítřejšího rána." Oznámil mu manažer zatím, co se probíral různými papíry. Nahlas neřekl vůbec nic, ale vevnitř sebe křičel. Nechtěl, nechtěl se s nimi sejít, nechtěl. Chtěl se někam schovat a už nevylézt. Věděl, co ta schůzka znamená a dal by cokoliv za to, aby tam jít nemusel, aby se nestalo to, co se mělo stát.

Šel s hlavou vztyčenou po přehlídkovém mole. tvářil se arogantně, nedostupně, přesto cítil, jak se na něj dívají hladové oči přihlížejících. Jakoby ho chtěli stáhnout z kůže. Chtěl už být v zákulisí, kde na něj nikdo nezírá jako by byl zvíře v cirkusu. Byl na cestě zpátky, když si všiml něčeho divného. Mladý muž, mohlo mu být kolem pětadvaceti let. Kratší hnědé vlasy měl rozházené kolem hlavy a svýma čokoládovýma očima se na něj díval jinak. Uchváceně, s úžasem. Byl to jiný pohled, hřejivý, příjemný. Málem zapomněl jak se dýchá, tak ho ten pohled vykolejil. Stačilo jen málo a on by z mola spadl, nebýt druhého modela, který jej k sobě přitáhl za ruku, aby získal zpět svou rovnováhu.


Po přehlídce seděl v šatně, byl tam úplně sám, všichni už odešli. Nevadilo mu to, měl díky tomu čas přemýšlet. Chvíli kdy byl sám byli zřídkakdy a on si z nich chtěl vytěžit, co nejvíce. Ozvalo se ťukání na dveře a následné otevírání dveří. Hiro se podíval do zrcadla, ze kterého viděl na dveře a ztuhl. Ve dveřích stál hnědovlasý muž z přehlídky s kyticí růží v ruce. "K…kdo jste?" Zeptal se tiše blonďáček a otočil se na něj. Hnědovlásek se na něj mile usmál, takoví nezvyk oproti jiným. "Jmenuju se Akira a jsem tvůj fanoušek." Usmál se na něj a lehce mu zrudli tváře. "Hiro… a…ale to ty víš." Zamumlal zmateně menší blondýn. "Tady, mám pro tebe květiny." Pokračoval Akira a podal mu kytici. "Děkuju." Hiro přijal květiny a ze zvyku k nim přičichl. Jedna z věcí, které miloval, vůně květin. Připomínali mu domov, kde vyrůstal. Domek, který byl uprostřed pole z květin, které s maminkou vždycky trhali do vázy a čichali k nim celé dny.
"Nechtěl bys jít se mnou na večeři, určitě musíš být vyhládlí?" Navrhl mu přátelsky Akira s milým úsměvem na rtech. Hiro jej nechápal, nechápal, jak se může pořád takhle usmívat. On se už smát neuměl, zapomněl to. Ten úsměv pro kamery a foťáky, to nebyl praví úsměv.
"No... já mám mít ještě schůzku." Špitl tiše, nerad odmítal a zvlášť takového mile vypadajícího muže. "V tom nebude problém, jelikož máš mít schůzku se mnou." Zasmál se. "Cože?!" Nechápavě se na něj podíval. "Já jsem manažer z Model company." Vysvětlil se širokým úsměvem.
Překvapeně naklonil hlavu na stranu. "C…co prosím?" Byl z toho zmatený. "Tak jak říkám." Akira se znovu zasmál.
Hiro tiše vyjekl a rázem byl na nohách. "O…omlouvám se pane, j…já nevěděl." Vyjekl a co nejzdvořileji se uklonil. "Jsi opravdu sladký, jak se všude říká." Jednou rukou mu nadzvedl hlavu, aby se mu podíval do očí. "A teď pojď, zvu tě na jídlo." Chytil menšího za ruku a táhl ho ze šatny pryč.

Byl to úžasný večer, jaký Hiro dlouho nezažil. Nebyli v těch drahých restauracích, jak ho tam ostatní vždycky brávali. Byli v levné Čínské restauraci. Akira se ukázal jako moc milý a všímavý hoch. Mluvili spolu úplně o všem a Hiro se cítil šťastně. Poslouchal Akirovy historky a povídačky. Mohl se poprvé za dlouhou dobu uvolnit.


"Jsi tak krásný." Vydechl s úžasem v očích Akira zatím, co podpíral Hira, aby se nezřítil. Byl už dost napitý od saké, které mu Akira naléval celou noc. "T…to jsem." Opilecky se zasmál a pokračoval v nemotorné chůzi, spíš se téměř celou svojí vahou věšel na Akiru, který ho po ulici poponášel, ač na to nevypadal, byl silný a unést drobného blondýnka pro něj nebyl vůbec žádný problém.
"K…kam t…to jdeme?" Zeptal se Hiro a kdyby ho hnědovlásek nedržel, dal by si rande se zemí. "Opatrně." Zasmál se Akira a přitáhl si ho za pas blíž k sobě. "Jdeme ke mně domů." Odpověděl na jeho předchozí otázku.
"K…ke mně?" Zeptal se nechápavě blonďák a snažil se soustředit na chůzi, jelikož se mu začínala zdát těžší a těžší. "Ne k tobě blázínku." Něžně se na něj usmál a pocuchal mu jeho, už tak rozcuchané plavé vlasy. "Jdeme ke mně. Tam tě okoupeme, aby si byl hezky čisťounký a zalezeme si spolu do postýlky." Šeptal Akira plány na noc Hirovi do ouška.
"Hiro j...ještě není u…unavený." Zasmál se a nalehl na Akiru tak, že ztratil rovnováhu a málem i s blondýnkem spadl. "Neboj se, Akira se postará, aby si byl." Usmál se hnědovlásek a zatáhl ho k řadovým domkům v jedné ulici. Vytáhl klíč a v další chvíli už strkal blonďáčka dovnitř domu. Po chvíli ticho noci protnul hlasitý řev.


To bylo naposledy, co někdo blondýnka viděl.
Další den ráno bylo oznámeno, že model Hiro Kuzuma byl zabit.
Řekl, že by dal cokoli, aby se nestalo, co se mělo stát. Dal svůj život. Tak mladý chlapec zemřel pro potěchu chlípných mužů a žen. To se nemělo stát, kdyby tušil, co by byl musil obětovat, neměnil by. Přeci, život je dar a i když s ním zacházíme různě, nikdo by ho neměl jiným brát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Arigato za návštěvuSmějící se