close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

The Last Note díl 34.

18. června 2014 v 21:09 | Hanako Hyuuga |  The Last Note
Ahoj, já se omlouvám, že jsem tu tak dlouho nebyla, ale pořád nemám zpravený počítač a prostě na jiném mi nejde psát, nevím čím to je (Asi proto, že ten starý mám oblepený korejcema xD ). Jako, notebook už je prý zpravený, ale než mi ho brácha doveze, to bude stolet... tak jsem se pokusila něco napsat na jiném PC a doufám, že to bude alespoň čitelné :3


Fotografka s Nickem konečně přemluvili Suzua, aby pro foťák pózoval. Stál tam a smál se na Nicka, který dělal na fotografkou různé opičky. "Výborně Suzu, jsi roztomilý." Vyjekl Nick nadšeně a patřičně pyšně na svého nádherného přítele. "Vážně?" Vyjekl nadšeně malý černovlásek a otočil se kolem dokola. "Tak, děkuji." Usmála se na něj fotografka a pobídla Nicka, aby šel teď on.
"Byl si nádherný." Přiběhl rudovlásek k Suzuovi, vzal ho kolem pasu a několikrát s ním ve vzduchu otočil. "Teď si běž sednout a dívej se na mě." Zasmál se a pohladil ho po tváři. Suzu lehce zrudl a odběhl si sednout vedle mě na pohovku.
"Slušelo ti to." Usmál jsem se na něj. "Vážně?!" Podíval se na mě s šťastnými jiskřičkami v očích. "Jo." Zasmál jsem se a pocuchal jsem mu vlásky. "Hej!" Vyjekl a začal si vlasy upravovat tak, jak byly. Uraženě nafoukl tvářičky. "Měl jsem je upravené od stylistky." Zamumlal posmutněle. "Neboj se, máš to tak, jak si to měl." Snažil jsem se ho uklidnit. "Ne ne." Zakňučel a zadíval se na Nicka, který drsně pózoval před foťákem. Povzdechl jsem si. Vždyť jsem mu nic neudělal! "Suzu…promiň." Rozhodl jsem se mu omluvit. Suzu se na mě nechápavě podíval. "Za co se mi omlouváš?" Zeptal se. "no… za to, jak jsem tě rozcuchal." Nechápavě jsem se poškrábal na hlavě. Suzu na mě chvilku koukal jako na naprostého idiota a potom se rozesmál. "Vždyť se nic nestalo, to byla jenom sranda." Lehce mě šťouchl do ramene. "Nepoznáš srandu?!" Dobíral si mě. "Hele, nevím, kdo z nás nerozumí srandě, když se po každém slově rozbrečí." Zamumlal jsem mírně naštvaně. Vadilo mi, když se mi takhle smál. Suzu se na mě smutně podíval. "T…to není pravda." Rozklepala se mu brada a odběhl na záchody. "Suzu!" Zavolal jsem na něj, ale marně. Taky mě to mohlo napadnout, že takhle zareaguje. To už se ke mně řítil Nick. "Co si mu udělal?!" Křikl na mě. Zvedl jsem ruce v obraném gestu. "já nic, jen se mi smál, tak jsem, že to on se rozbrečí po každém slově."
"Ty si snad úplnej idiot." Zakřičel na mě a silně do mě strčil. "Copak nevíš, že on tohle to bere vážně!" Křikl na mě a rozeběhl se k záchodkům.
"Tak pardón!" Vyjekl jsem naštvaně. "Já už radši nebudu vůbec nic říkat!" Ječel jsem na celý ateliér. "Buď od té dobroty." Zabručel manažer.
"Jste krutý!" Vyjekl jsem naštvaně a smutně zároveň. Už mě nebavilo, jak se do mě manažer pořád navážel. Prudce jsem vstal ze sedačky a rázně jsem opustil studio. "Daisuke?! Okamžitě se vrať!" Slyšel jsem hulákat manažera, ale mě to bylo jedno. Potřeboval jsem od nich pryč. Co jsem udělal, vždycky to bylo pro ně špatně.
Vyběhl jsem ven na ulici, kde jsem frustrovaně zaječel, až se na mě pár lidí podívalo. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nemůžu změnit to, jaký jsem, to prostě nejde. Zkroušeně jsem si sedl na schody do budovy a složil hlavu do dlaní.
"Jsi v pořádku?" Přišel ke mně Sachio a dal mi ruku na rameno. "Teď na tebe nemám náladu." Zabručel jsem posmutněle. Sachio, jakoby mě neslyšel, sedl si vedle mě na schody a objal mě jednou rukou kolem ramen. "To bude dobrý, ve skutečnosti tě má manažer rád." Utěšoval mě. "Sachio." Podíval jsem se na něj. "Běž někam, mě to vůbec nezajímá, co mi tady povíš." Řekl jsem mu až nenávistným tónem. "Ha!" Vyjekl a prudce vstal. "Tak já se ti tu snažím pomoct a ty takhle?!" Vyjekl naštvaně. "Vím, že mě nesnášíš, ale tohle je moc!" Křikl na mě a odporoučel se zpátky dovnitř.
Uraženě jsem si odfrkl. Je pravda, že ho moc nemusím, ale na nesnášení tu mám jiné. Třeba manažera. S povzdechem jsem si natáhl nohy a málem tak podkopl nohy babičce, která šla okolo. "Pardon." Zabručel jsem a dal jsem ji nevnímal. Bylo mi na nic. Byl jsem naštvaný sám na sebe. Byl jsem si vědom toho, že na všechny jenom ječím a hádám se s nimi, ale oni ke mně také nejsou zrovna milí. "Proč musím mít takové myšlenky?!" Vyjekl jsem zoufale a lehl jsem si na schody. Bylo to sice nepohodlné, ale alespoň jsem se mohl dívat na oblohu, která byla celá zatažené a vypadalo to, že bude za chvíli pršet. Vážně super.
Ležel jsem na schodech snad deset minut, než mi na hlavu spadla první dešťová kapka. A už je to tady. Za chvíli se rozprší a celého mě to zmáčí. "Daisuke!" Vyběhl ze dveří manažer. "Co tu děláš v tom oblečení?!" Vřeštěl na mě. "Em… čekám na déšť?" Zamumlal jsem bez nějakého zájmu. Odmítal jsem se s ním bavit, naštval mě. "Tak se padej převléknout a potom si tu můžeš klidně čekat." Zamumlal naštvaně a čekal, až se zvednu na nohy. " Mně se nechce." Ušklíbl jsem se a dál ležel. Nechával jsem si na sebe dopadat další a další kapky, co padali z oblohy. " Říkám ti, aby si šel!" Zvýšil na mě manažer hlas. "Nepůjdu!" Vyjekl jsem. "Daisuke!" Křikl na mě. Prudce jsem se na něj otočil. "Tak mi řekněte, co jsem vám tak hrozného udělal, že mě tak nesnášíte!" Křikl jsem na něj. "Já tě přece nenesnáším." Dělal, že nechápal. " Neříkejte… Jste na mě z nějakého důvodu zasedlej a mě to už přestává bavit se nechat neustále urážet a peskovat." Zakřičel jsem na něj. "Dávej si pozor jak se mnou mluvíš." Okřikl mě. "Tak pardon, že mě to už přestává bavit." Prudce jsem se zvedl. Mezi naší potyčkou se už úplně rozpršelo a my jsme tam stáli a ječeli na sebe úplně mokří.
"Daisuke, muším pochopit, že jako váš manažer musím dohlédnout na to, abyste se všude chovali slušně a ne, že tam budete pobíhat a mlátit se tam." Pokoušel se mi to v klidu vysvětlit, ale já jsem už viděl rudě a neposlouchal jsem nic, co mi řekl. Jediné, co se mi honilo hlavou bylo, že je to nespravedlivé a že je na mě ten chlap určitě zasedlý.
"A teď bych poprosil, aby si se se mnou vrátil, aby ten kostým nebyl zničenější než už je." Podíval se na mě přísně. "Ne, nejdu!" Prskl jsem mu do obličeje. Manažerovi oči dočista zrudli. "Jestli hned teď nepůjdeš, tak máš padáka!" Zaječel na mě a čekal, jak se rozhodnu. Už jsem se na něj chystal zakřičet, že končím, když mezi nás skočili kluci a zakryli mi pusu rukama. "Daisuke! Nebuď blbej a nic neříkej." Vyjekl Sachio. "Jo, je blbost, aby si se svého snu vzdal takhle debilně!" Křikl na mě Nick. "Jo, nenech si zkazit sen." Přikývl Suzu. "Už jsem si na tebe zvykl a myslím, že bych bydlet s někým jiným nepřežil." Pousmál se Keishi.
"P…s….t.spt…" Prskal jsem přes dlaně ostatních a snažil jsem se promluvit. "Ne, nesmíš skončit!" Vyjekl Sachio a skočil na mě. "Běž ze mě!" Křikl jsem a snažil jsem se ze sebe setřást. " Tak ale poslechni manažera a pojď zpátky do studia." Křikl na mě Nibori a Suzu souhlasně kývl. Poraženecky jsem svěsil hlavu.
Tak jsme tam stáli, šest lidí ve slejváku, totálně promočení. "Tak, co bude?!" Vyjekl podrážděně manažer. Rudl jsem vzteky. Nejraději bych mu dal pěstí, ale uvědomil jsem si, že bych si asi už v hudebním světě neškrtl a navíc, opravdu mi tenhle parchant stojí za to, abych opustil od svého snu?! Ne, to rozhodně ne.
Uraženě jsem si odfrkl a rázným, povýšeneckým krokem jsem oddusal do budovy. "Dobře si udělal." Poplácal mě po zádech Nick, zatím co jsme šli zpět do ateliéru. " Radši mě teď neprovokuj, jinak bych ti nechtěně ublížil." Procedil jsem mezi zuby a trhnutím shodil jeho ruku ze svých zad. "Tak promiň, že se starám." Zasmál se Nibori. Už vůbec nevnímal mojí špatnou náladu, protože věděl, že stejně mu nic neudělám, že jenom vyhrožuju. Povzdechl jsem si a lehce ho praštil po hlavě. "Si hroznej, víš to." Zamumlal jsem dotčeně s lehkým náznakem humoru. "Jo, já vím, ale přesto mě toleruješ asi nejvíc z lidí z kapely." Zasmál se vítězně. Podíval jsem se na něj zaraženě. "Vážně?! A já myslel, že nejvíc toleruju Keishiho." Zamyslel jsem se. Nick se na mě dotčeně podíval. "Hej to není fér! Já jsem tvůj nej kámoš z kapely!" Vyjekl se smíchem. "Dobře, když to říkáš." Usmál jsem se a objal ho přátelsky kolem ramen.


Nakonec jsme focení zvládli a manažer nám slíbil, že fotky budou do týdne. Řekl nám taky, že za tři dny budeme nahrávat první album a poté nám zařídí debutový koncert. Teda, pokud se budu slušně chovat. Chtěl jsem ho poslat do háje, ale byl jsem kluky umlčen. Jsem rád, že konečně budeme mít album a také koncert. Těším se na to jako malé dítě a už se toho dne nemůžu dočkat. Budu muset tuhle novinku povědět mámě. Mami, děkuju, že si mě vychovala, tak jak si mě vychovala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Arigato za návštěvuSmějící se