
Chááá...slibovaný pátý díl, ne moc dlouhý..ale přece. Zabijte mě někdo :D
Uběhne několik dní. Kyuhyun chlapce živí, šatí a stará se o něj. A Sungmin…má na tváři pořád ten bezstarostný úsměv, který Kyuhyuna utvrzuje v tom, že Sungmin opravdu není úplně duševně v pořádku. Ten jeho úsměv ho děsí ze všeho nejvíc. Kdo se může nastěhovat k cizímu muži, s bílým nemocničním páskem na zápěstí a ještě se u toho tak usmívat. Kyuhyun se nejspíš nechal unést tím kouzlem okamžiku. Jo postará se o trochu šíleného sirotka, kterého právě našel promrzlého na ulici, ten se do něj pak určitě zamiluje a bude happyend? Co si sakra myslel? Tohle se stává možná tak ve filmech ale realita je jiná…sakra jiná a krutá. Výčitky se jeho mozkem prohlodávají jako spousta malých dotěrných červíků. Často tráví i několik desítek minut tím, že stojí někde v místnosti a Sungmina pozoruje…ale tomu to nevadí, je schopen několik hodin sedět na posteli a povídat si se svým bratrem, který neexistuje a bůh ví, jestli někdy existoval. Sungmin je až děsivý a hlavně…nepředpovídatelný.
Tak dost, tohle musí skončit, vrátí ho tam, odkud přišel. Nemůže ho tu držet navždy jak nějakého domácího mazlíčka v kleci. I Sungmin potřebuje někdy ven…ale on ho tam pustit nemůže, co kdyby ho někdo poznal, co kdyby se mu něco stalo. To by si neodpustil a hlavně by se určitě všechno provalilo a on by šel za mříže.
"Ahoj Sungmine", poví jemným hlasem, aby ho nevylekal, protože Min k němu sedí zády na židli. "Potřeboval bych si s tebou o něčem promluvit, můžu?" Nadzvedne obočí a obejde ho, aby na sebe dobře viděli.
Kyuhyunův hlas Sungmina vytrhne z myšlenek. Zvedne hlavu a ohlédne se, aby na něj viděl. Pak pomalu otáčí hlavu a celou dobu sleduje Kyuovo tělo, dokud se před ním nezastaví a nepromluví znovu. Po otázce sklopí hlavu a prohrábne si vlasy.
"Myslím, že vím, o co jde." Poví a vzhlédne na Kyuhyuna. Měl by se dívat lidem do očí, když s nimi mluví, ať je to sebetěžší…je to slušnost.
"Vážně? A o čem tedy myslíš?" Lehce se zasměje a přitáhne si židli naproti Sungminovi, na níž se následně usadí.
"Je čas, abychom odešli, že?" Rty se mu opět zkroutí do úsměvu, ale v očích se mu mihne temný stín strachu a nejistoty.
Tenhle kluk…je opravdu chytrý. Je vyspělejší, než by měly být…děti…v jeho věku. Tělem je ještě dítě ale duší už ne. Kyuhyun by tak moc chtěl vědět, co se odehrává v jeho nejtemnějším nitru, kam může jen on sám. Tolik by chtěl znát jeho minulost. Ale bojí se zeptat..opravdu se hrozně bojí, co když by ho to, co by slyšel, změnilo? Co když byl život k Sungminovi život tak nemilosrdný a krutý, že by to Kyuhyunovi překopalo celou realitu, které až doteď věřil a pevně se jí držel, co když by se mu následně zhroutila jako domeček z karet? Toho se bojí, nepopsatelně. Ano, není zrovna nejsilnější povaha, ale každý nemůže být nebojácným hrdinou. Těch je jen hrstka a ti, co se ničeho nebojí, to v hlavě taky nemají v pořádku. I když, možná se Sungminovi nic z toho nestalo, třeba žil klidný šťastný život a prostě…se jen něco pokazilo, něco shůry mu tohle nespravedlivě udělilo do vínku. Nešťastná náhoda, nebo zpropadenej osud. Obě varianty jsou možné a Kyu se obou bojí, protože ať už je to jakákoli z nich, skončila takhle….nešťastně s nemocničním páskem, kolem zápěstí, který to malé křehké stvoření tíží jako řetěz s koulí na kotníku. Tohle vše se mu prožene hlavou, i když mlčí jen pár sekund.
"Sungmine…", odmlčí se a sklopí hlavu. Neví, co mu říct, protože Sungmin přesně uhodil hřebík na hlavičku. "Není to tak, že bych tě chtěl vyhazovat, ale musíš to pochopit. Vždyt já jsem tě unesl… nemůžu tě tady dál držet i když bych tvou přítomnost opravdu rád." Přikývne a pokusí se o úsměv.
"Já vím…" odpoví tmavovlásek se smířlivým tónem v hlase. "Vím, že ti děláme starosti, vždycky vidím, jak na nás tak podmračeně koukáš a vždycky přemýšlíme, co se ti honí v hlavě. Vlastně jsme poslední dny přemýšleli nad tím, kdy nám to řekneš." Zvonivě se zahihňá a upře na něj temné, korálkovité oči.
Dobře, Sungminova děsivost stoupá na Kyuhyunově stupníci jako rtuť v teploměru, který ponoříte do horkého čaje. Takže ho vnímal, celou tu dobu. Vnímal to, jak Kyuhyun stojí v místnosti, opírá se o futra a pozoruje ho jak nějaké zvíře za sklem? Ale proč nic neřekl? Možná ze slušnosti. A taky umí číst v Kyuhyunově tváři. Jak dlouho už ho má takhle přečteného?
"Asi máš úplnou pravdu." Konstatuje rezignovaně Kyu a odvrátí hlavu na stranu. "Stydím se za to…promiň." Svěsí provinile hlavu, jako zvadlé květiny svěšují své květy, když nemají dostatek živin.
"Neomlouvej se." Praví Min jednoduše a kouká, jak Kyuhyuna opouští všechna kuráž na pokus o vysvětlení. "Máš pravdu. Určitě už nás hledají, měl bys problémy a to bychom si neodpustili. Kyuhyune, jsi úžasný člověk, víš o tom?"
Kyuhyun rychle zvedne hlavu nahoru, když uslyší pochvalu. "Cože? Proč bych měl být?" Hořce se tomu zasměje a zamyslí se nad svým životem. Je na tom hodně špatně. "Spíš právě naopak, žiju špatný život, ani nevíš, jak moc." Zakroutí hlavou.
"Je jedno, jaký život žiješ." Pokrčí rameny, "hlavní je, že máš dobré srdce…opravdu", přikývne, natáhne ruku a položí mu ji na hruď, ve které cítí srdce, bušící možná o trochu rychleji, než by mělo. Rty se mu zvlní do úsměvu.
"Jsi hodný člověk. Víš, když jsem seděl na té lavičce…prošlo kolem mě hodně lidí, ale tys byl jediný, kdo se zastavil a zeptal se, jestli něco nepotřebuju a proč jsem tak studený. Myslím, že to je to hlavní. Podle mě člověk, byť třeba nežije zrovna život svatého ale pomůže osobě, která to potřebuje, je mnohem víc, než někdo, kdo se sice denně modlí, ale kolem té osoby projde se zakrytýma očima. Nemyslíš si to taky?" dokončí svou úvahu a vypadá to, že nad tím přemýšlí.
Pod jeho letmým dotekem se Kyuhyunovi rozbuší srdce. Vypadá tak nevinně a zranitelně. Jak by mohl říkat takové věci, kdyby za sebou měl život obyčejného teenagera? Několik jich zná a rozhodně nikdy neslyšel, že by z úst vypustili něco tak hlubokého.
"Máš pravdu." Přikývne s vážným výrazem ve tváři. "Jsi tak chytrý Sungmine..ale…teď už je opravdu čas, abys odešel, odvezu tě ano?" Má co dělat, aby se mu do očí netlačily slzy. Připadne mu, že rozloučit se s ním bude nemožné. Nedokáže si představit, že se vrátí domů z práce a nikdo ho tu nebude čekat…tolik si na něj zvykl. Vždycky ho čekal u dveří, když zaslechl bouchnutí branky a vždycky ho vítal s tím bezstarostným úsměvem. Bude tu ticho…bude tu mrtvo, už nikdy to nebude onen domov, který zažil, když tu byl Sungmin. Mohl být jakkoli bláznivý ale pro Kyuhyuna byl něco úžasného. Jakoby ho doplňoval. Stačilo mu, jen se na něj koukat a už měl pocit, že nikdy nic víc potřebovat nebude, jen ten úsměv. Když se ho vzdá, jeho svět potemní, zešediví a už nikdy nebude tak barevný jako předtím. Musí si ale sundat ty růžové brýle a vrátit se do reality, nemůže tu Sungmina držet. Musí ho vrátit tam, kam patří, tam, kde mu snad pomůžou líp, než Kyuhyun a on bude pak schopný žít svůj život jako každý jiný obyčejný kluk v pubertě. Najde si holku, až bude starší, tak se ožení a bude mít děti a všechno to bude dobrý a Kyuhyun bude na sklonku života umírat s klidným svědomím a pocitem, že udělal dobře. Ale vždycky se vyskytnou nějaké pochyby, co když to co udělá, nebude pro Sungmina dobré, co když mu tam ubližují? Psychiatrické léčebny pro něj byly vždycky tajemným a děsivým místem. Netuší, jak to tam chodí.
Ale ne, musí to udělat…rychle a bezbolestně, jako když se strhává náplast. Vrátit ho a zapomenout. Tak to bude nejlepší.
















