The Last Note díl 37.

16. října 2014 v 22:24 | Hanako Hyuuga |  The Last Note
Hoj!
Tak vám sem dávám další povídku. Myslím, že tušíte, že už jsme tak... určitě za polovinou, ne-li ve třičtvrtině povídky. Co bych vám povídala, chtěla bych ji dopsat do konce roku, což doufám, že se mi to nějak povede. Mám toho teď hrozně moc a jelikož mám čas psát, tak dvakrát do týdne a to ještě tak jen na půl hodiny, nevím, nevím. To víte, maturita... Normální předměty jsou ještě v pohodě, ale ten umělecký obor. Už teď musím udělat několik seminárek a nevím, kdy to všechno ztihnu...
No co, budu si věřit. Tak si hezky počtěte, já letím :3


Hned po snídani jsme se vydali na zkoušku s tím, že tam Sachio přijde, ale nepřišel. Nejprve jsme mu zkoušeli volat, ale nezvedal to, na esemesky také neodpovídal. Nakonec jsme zkoušeli bez něho.
"Kluci, mám pro vás novinu." Vešel do zkušebny manažer a hned se zamračil. "Kde je Sachio?" Zeptal se hned.
"Je u rodičů, jeho máma slavila narozeniny." Odpověděl Nick, za což jsem mu byl vděčný, protože jsem se na nějakou dobu odmítal s manažerem bavit.
"Aha, a to jako nemohl alespoň na zkoušku dorazit?!" Zvýšil manažer hlas a začal vytáčet Sachiovo číslo.
"Volali jsme mu asi pětkrát, má hlasovku." Upozornil manažera Nick, zatím co Keishi si začal něco vybrnkávat a Suzu točil paličkami ve vzduchu. Sám jsem raději jenom stál a díval se na manažera, který rudnul vzteky a poté mobilem málem třískl o zem. "Jste hrozná kapela, hrozná!" Vyjekl naštvaně a přešel ke dveřím.
"Em… Co jste nám to chtěl říct?" Zeptal se s klidem Keishi.
"Za tři dny jdeme nahrávat vaše první album, docvičte, co vám nejde, aby to bylo dokonalé." Propálil nás všechny pohledem a odešel.
Vytřeštěně jsem zíral na dveře a v hlavě jsem měl jeho slova. První album… My budeme nahrávat první album! Nadšeně jsem vyjekl a trochu i povyskočil. "Juchů!" Vypískl jsem a v tu chvíli jsem musel vypadat jako Sachio, protože jsem byl vážně hodně šťastný.
"Daisuke, jsi v pořádku?" Zeptal se mě nejistě Nick a položil mi ruku na rameno.
"Jo kámo, budeme mít první album!" Zakřičel jsem na něho, chytil jeho ruce a začal s ním skákat do kolečka. Přitom jsem si prozpěvoval: "Budeme mít album, budeme mít album." Niboru na mě chvilku koukal a potom se k mému prozpěvování přidal. Skákali jsme tam a zpívali, jako idioti asi deset minut. Poté jsme se svalili na stoličky a hlasitě se vydýchávali. Docela nás to zmohlo.
"Jdeme pokračovat ve zkoušce?" Zeptal se nás Keishi a něco zabrnkal na basu.
"N…nevím, jestli to zvládnu nahrát…" Zamumlal tichoulince Suzu a položil paličky na virbl. Já a Nick jsme se na něj překvapeně podívali.
" Co to říkáš Suzu-chan?" Zeptal se rudovlásek a přešel ke svému příteli, aby ho mohl zezadu obejmout. "Ty to zvládneš, jsi přeci úžasný bubeník." Povzbuzoval Suzua, který se čím dál víc hroutil na stoličce za bicími.
"N…nezvládnu to, hraju jako první a…."
"A?" Zeptal se Nick konejšivě.
"Neumím hrát podle metronomu." Přiznal se tiše malý černovlásek a v jeho hlase bylo znát zoufalství.
"Suzu-chan, to je jedno, prostě budeš hrát tak, jako normálně a ono to nějak vyjde." Povzbuzoval ho Niboru.
"Nicku, nemůžeme to mít tím stylem: Ono to nějak vyjde. Je to naše první album proboha! Musí být perfektní ve všech směrech." Řekl jsem rozhodně a přísně. Nebudu trpět takové žvásty.
Suzu tiše zoufale zaskučel a Niboru mě propálil naštvaným pohledem. "Suzu klid, bude to dobré, slibuju." Tišil bubeníka kytarista a zvedl ho na nohy. "Půjdeme se projít, ano?" Navrhl mu mile s úsměvem a Suzu jeho malinko přikývl. "Jsme hned zpět." Řekl Nick klidně, ale na mě se zatvářil jako, kdyby mě chtěl prohodit oknem. Já jsem nic neudělal! Dobře možná jsem Suzua trochu rozrušil, ale byla to jeho vina. Já jsem jenom říkal pravdu.
"Ty si tomu zase dal." Povzdechl si Keishi a postavil si basu na stojan.
"No promiň, já za to v žádném případě nemůžu, to Suzu, kdyby byl zticha, nic by se nestalo." Bránil jsem se, ale Baskytarista mi věnoval vše říkající pohled, který říkal, že je to všechno jen moje chyba.
"No tak promiň no." Zabručel jsem lehce podrážděně a přešel jsem k oknu.
"Mně se neomlouvej, to Suzuovi." Připomněl mi Keishi s povzdechnutím a podíval se na mobil, který mu zabzučel. Jeho oči se na malý okamžik rozšířily.
"Co se děje?" Zeptal jsem se ho jen tak mimochodem.
"Potřeboval bych s něčím pomoct." Zamumlal lehce prosebně a začal si balit basu.
"No počkej, to jako teď?!" Vyjekl jsem nechápavě. To už se vrátili Niboru se Suzuem, který už vypadal více, než v pořádku.
"Co se děje, to už končíme?" Nechápal Nick.
"Keishi potřebuje s něčím pomoct, teď hned." Povzdechl jsem si.
"Co?! Ale teď máme zkoušku." Vyjekl Niboru.
"Kluci promiňte, tak tu zůstaňte a já to nějak zvládnu." Zamručel Keishi a přešel ke dveřím. Suzu vyprostil ruku z Nickova sevření, doběhl si k bicím pro tašku a v další sekundě už stál vedle vysokého basáka. "Jdu s tebou." Usmál se na něj nejmenší mile.
"Tak to já jdu taky, nemá cenu tu být jen ve dvou." Přidal jsem se hned k nim a sbalil si věci.
"Já jdu tam, kam jde můj Suzu." Usmál se Nibori a sehnul se pro futrál od jeho kytary.

Tak jsme jeli všichni, teda až na Sachia, který byl stále nezvěstný. Nastoupili jsme do nějakého autobusu, který nás odvezl do nějakého zapadákova, asi hodinu od civilizace. Když jsme vystoupili, kolem nás nebylo nic, absolutně nic. Dobře, pár domů, ale jinak pole, pole a zase pole. Neříkám, že to nebylo hezké, ale já mám rád vysoké domy a ruch velkoměsta. Tady to bylo takové nijaké.
Po té hrozné cestě autobusem jsme museli jít ještě asi dva kilometry pěšky do kopce, přičemž jsem málem vypustil duši. Nesnáším dlouhé cesty a ještě k tomu, když jsou nahoru.

Zastavili jsme se před obrovským domem, který vypadal už hodně zchátrale. Byl postaven do starého stylu, ne jako ten dům, kde jsem bydlel já. Měl jsem co dělat, abych něco neřekl, protože v tomhle domě snad nemohl nikdo bydlet. Střecha byla děravá a téměř všechny trámy byli shnilé.
"Tak, tady je můj rodný dům." Zamumlal tiše Keishi a vešel dovnitř. Všichni jsme se na sebe nechápavě podívali a nakonec za ním vešli.
Ten dům byl vážně na zboření, v něm nemohl nikdo bydlet, ale jakmile jsme do něj vešli, slyšeli jsme hluk, který se rozléhal celým domem. Keishi odložil futrál s basou na stranu a vešel do obýváku. "Jsem doma." Zavolal hlasitě.
Hluk snad ještě zesílil a vzápětí jsem viděl, jak na Keishiho skáčou malý démoni, kteří ho začali táhnout k zemi.
"Nechte toho, taky vás rád vidím." Zasmál se Keishi a my vyvalili oči. Nestávalo se často, že by se Keishi zasmál, spíš skoro vůbec.
Konečně jsem se trochu rozkoukal a zjistil, že to nejsou žádní démoni, ale děti. Co tady v tom domě dělají děti?!
Keishimu se po chvíli podařilo různě staré kluky a holky od sebe odtrhnout.
"Keishi, co to je?" Zeptal jsem se konečně nechápavě a přešel k němu.
"To bude na dlouhé povídání." Povzdechl si nejvyšší a i s dětmi přešel do obýváku, kde si sedl. Děti si sedly vedle něj. Bylo jich hrozně moc, asi patnáct. Řekněte mi, jak tu může žít patnáct dětí?!
I s kluky jsme si sedli naproti němu a nechápavě jsme ho pozorovali.
Keishi se na nás chvilku nejistě díval, než si povzdechl a začal vyprávět. "Tohle je dětský domov. Vede to tady jedna moc milá starší paní, ale spadla ze střechy, když ji opravovala a je v nemocnici. Někdo se musí o děti postarat."
"No počkej a jak s tím souvisíš ty?" Zeptal jsem se nechápavě.
"Bláško, kde si byl tak dlouho?" Zatahal Keishiho za ruku jedna malá holčička v roztrhaných, špinavých šatičkách a tvář samá špína.
"Promiň Aki, ale neměl jsem, kdy se vrátit domů." Začal se jí hned s povzdechem nejvyšší omlouvat. "Tady jsem bydlel od chvíle, co mě tady ve vesnici rodiče, před jedenácti lety nechali." Vysvětlil Keishi a přes jeho tvář se mihl stín. "Tehdy se mě ujala paní Daiko a já žil tady. Když jsem byl starší, začal jsem jí pomáhat. Věděla, jak moc miluji hudbu, tak mi jednou za ušetřené peníze koupila baskytaru, abych mohl hrát." Vysvětlil tiše.
Všichni jsme na něj koukali s otevřenou pusou, vůbec jsme nevěděli o tom, co Keishi dělal před kapelou. Docela nás to zaskočilo. Nebylo to, jako by vám člověk řekl, že si při fotbale ukopl palec. Tohle byla věc, dosti horší a podstatnější.
"Bože, co je to za rodiče." Zamumlal Nick a tiskl si k sobě Suzua, který vypadal, že ho to dost vzalo.
Povzdechl jsem si, zvedl se a došel ke Keishimu. "Neboj, pomůžeme tobě i tomuhle sirotčinci." Ujistil jsem ho a mile se na něj usmál.
"Budu vám moc vděčný." Usmál se na nás Keishi a zvedl se, přičemž svíral v náručí asi čtyřletou holčičku v šatičkách, které vypadali už hodně používaně.

A tak jsme se do toho dali. Nejprve jsme se museli seznámit s dětmi. Bylo tu osm holek a sedm kluků. Z toho byli věkově od čtyř do třinácti let. Taková školka no. Já s Nickem jsme se dali do oprav střechy a altánku na zahradě. Suzu mezitím uklízel, pral, věšel prádlo a vařil večeři. Keishi si mezitím vzal stranou každé dítě a ošetřil ho, protože na sobě měli spoustu škrábanců a odřenin. Také je vykoupal pod studenou vodou z nedaleké studně.

Netušil jsem, že měl Keishi takové dětství. Konečně jsem pochopil, proč se chová tak, jak se chová. Vždyť, ten kluk tu musel se všemi vyrůstat a pravděpodobně se o ně i starat, když je o tolik starší. Od kolika se tak o ně musel starat, od patnácti, nebo ještě mladší?
Podíval jsem se na jednoho kluka, byl to jeden z těch starších, co tu byl. Vytahoval kýble s vodou ze studni, aby mohl Keishi děti umýt. Další starší holčička měla z každé ruky jednu malou holčičku a něco jim vysvětlovala. Další dívka pomáhala Suzuovi vytírat podlahu. Bylo tady tolik dětí a každé se snažilo alespoň nějak pomoct. To já, když jsem byl v jejich věku, jenom hrál hry a občas zpíval. Docela mě to dojalo. Ty děti byly vážně úžasné.
"Daisuke senpai, mohl byste mi pomoct opravit houpačku, nevím, jak na to?" Zatahal mě někdo za ruku.
Otočil jsem se od žebříku a zmateně se podíval na kluka, mohlo mu být tak jedenáct. Držel v ruce kladivo a několik hřebíků. Tvář měl ušmudlanou a prosebně se na mě skrz dlouhou ofinu díval. Pochybuji, že vůbec vidí. Chudáček, ještě si kvůli tomu něco udělá. Mile jsem se na něj usmál a rozcuchal se mu vlasy. "Dobře, ale napřed ti ostříháme ty vlasy, jo?" Usmál se na něj.
Chlapec se na mě chvilku nevěřícně koukal, než se usmál a přikývl. Znovu jsem mu rozcuchal vlásky a vzal ho za ruku. "Máte tu nůžky?" Zeptal jsem se ho mile. Chlapec přikývl a už mě táhl do domu.

Nakonec jsme skončili v ložnici. Jsou tu tři, jedna patří děvčatům, druhá chlapcům a třetí té paní, co je v nemocnici. Právě jsme byli v té klučičí. Posadil jsem se na postel a řekl chlapci, aby si přede mě kleknul. Začal jsem mu vlasy sestříhávat. Nechci se chlubit, ale docela dobře stříhám, na základní škole jsem všem holkám ostříhal vlasy, že byly všechny na krátko. Jejich rodiče si sice stěžovali, ale jim to nevadilo a bylo jsem potom miláčkem třídy.
Dál jsem stříhal toho chlapce a najednou jsem zjistil, že okolo mě byli další děti s tím, že chtějí také ostříhat. Chlapce jsem měl ostříhaného a poslal jsem ho s tou houpačkou za Nickem, že mu pomůže. Poté jsem se pustil do stříhání a zastřihávání dalších vlasů.


Ostříhal jsem všechny ty děti. Trvalo mi to asi dvě hodiny, ale bavilo mě to a děti si mě oblíbily. Po večeři jsem si sedl na zem a oni vedle mě. Keishi s Nickem vytáhli kytary a začali hrát. Nevadilo, že téměř nejsou slyšet, protože nebyli zapojené do komba. Ale to nikomu nevadilo. Všichni jsme byli zticha a poslouchali. Suzu si po chvíli vytáhl paličky a začal bubnovat do podlahy. Bylo to milé, Suzu se nikdy moc neprojevoval. Bylo vidět, že na něj mají děti vliv. Děti se mě začali vyptávat, jestli také na něco hraju. Pokrčil jsem rameny a začal zpívat. Zpíval jsem tiše, aby byly slyšet nástroje.
Myslím, že jsem se změnil, předtím bych na to nebral ohledy. Prostě bych zpíval nahlas a bylo by mi jedno, jestli jsou ostatní slyšet, či ne. Ale myslím, že je to docela příjemná změna.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Arigato za návštěvuSmějící se