The Last Note díl 38.

8. listopadu 2014 v 9:26 | Hanako Hyuuga |  The Last Note
Ahoj všichni!!
Doufám, že si všichni užíváte toho úžasného sychravého období, kdy jsou všichni nemocní, neb je hrozná zima. Naštěstí nemocná nejsem, teda trochu jo, ale ne tak, abych se mohla kurýroval doma...
No, nebudu se tady trapně o něco snažit a místo toho vám sem dám další díl povídky. Huráááá :D



Suzu nakonec šel uložit nejmenší děti nahoru do pokoje. My jsme mezitím dál hráli a zpívali ostatním dětem, které nás tiše poslouchaly. Byly to zlatíčka, ne takový darebáci, jako jsem byl já. Už za tenhle den mi přirostli k srdci.
Po nějaké době jsme skončili a uložili zbývající děti.
Keishi vytáhl nějaké matrace a všichni jsme si ustlali dole v obýváku. Mezitím Nickovi volal Sachio. Ptal se, kde jsme, že je doma sám a bojí se tam. Nick mu vše vysvětlil a řekl, že to tam prostě bude muset zvládnout, že se zítra uvidíme na zkoušce. Vypadalo to, že je Sachio je trochu naštvaný, ale byla to jeho chyba, neměl se převlékat za imaginární herečku a nechodit na zkoušku. Stále jsem ho moc nepochopil, ale doufám, že to z něj zítra nějak dostanu, hrozně mě to zajímá.
Nakonec jsme s kluky šli spát okolo jedné v noci.

Ráno Suzu udělal pro všechny snídani. Keishi s Nickem šli dohlédnout, aby si děti vyčistily zuby, a já jsem měl volno. Sedl jsem si venku na kámen a pozoroval tu nádheru. Nikdy jsem netrávil moc času v přírodě, ale teď to bylo tak krásné. Místo hluku jedoucích aut jsem najednou poslouchal zpět ptáků, šumění potůčku a houpání stromů ve větru. Byla to rajská hudba pro uši. Musel jsem zavřít oči, abych si to, co nejvíc vychutnal tu slastnou hudbu. Najednou jsem zatoužil tu mít Barryho. Bylo by to tak krásné a také romantické, měl bych se s ním domluvit, aby sem přijel. Taky budu muset od dětí vy zjistit, kde je ten potůček, protože bych ho chtěl vidět. Jeho zvuk je nádherný, ale chtěl bych ho i pozorovat.
Nechápal jsem, kde se to ve mně vzalo, já nikdy takhle nepřemýšlel. Nikdy mě to nezajímalo, byl jsem prostě pro velkoměsto a hluk. Ale kluci mě změnili, změnili mě k lepšímu, teda alespoň v to doufám. Myslím si, že jsem nyní lepším člověkem, ne, vím to. Když si představím, že bych se před čtvrt rokem měl starat o děti, nezvládl bych to, nebo respektive bych se o to ani nepokusil. Ale teď, těším se, až se s dětmi uvidím a postarám se o ně.
"Daisuke-san." Ozvalo se vedle mě.
Otočil jsem se a uviděl chlapce, který po mně včera chtěl jako první ostříhat. Mile jsem se na něj usmál a trochu se posunul, aby měl vedle mě chlapec místo. "Tak co potřebuješ?" Zeptal jsem se mile.
Chlapec si sedl vedle mě a upřel na mě svá kukadla. "Naučíš mě zpívat?" Zeptal se mě.
"Tak zpívat jo?" Zeptal jsem se a chlapec jen přikývl. "To není tak jednoduché, ale zkusím to." Ujistil jsem ho. "Nejprve si něco společně zazpíváme." Navrhl jsem s úsměvem a chlapec přikývl. Vybrali jsme písničku, kterou oba umíme a začali zpívat. Zpíval jsem potichu, abych chlapce, Kojira slyšel. Nezpíval tak špatně. Po chvilce jsem ho začal učit. Ukázal jsem mu stupnici, a jak ji má správně vyzpívávat. Protože jsme neměli klavír, podle kterého bychom poznali správnou výšku tónů, ukazoval jsem mu ji na svém hlase. Kojira to hrozně bavilo a moc se snažil.
Strávili jsme tím celé dopoledne. Nakonec jsme se museli zvednout a vrátit se na oběd.

Ještě odpoledne jsme si s děti hráli a starali se o ně. Ale museli jsme se vrátit domů a i do práce, čekalo nás nahrávání alba a my museli ještě hodně trénovat, aby to bylo dokonalé. Keishi se domluvil s vesničany, že se o děti postarají, dokud se ta paní, co se o ně starala, nevrátí z nemocnice.
Nechtělo se mi děti, a hlavně Kojira opouštět, ale musím.

Domů jsme se dostali kolem šesté a jediné, co jsme tam našli, bylo ticho a tma. Po Sachiovi nebylo ani stopy. Suzu šel hned vařit večeři a Nick mu šel pomoct. Keishi se posadil k televizi a já jsem šel prohledávat dům, jestli nenajdu tu naší holku.
Bylo celkem jednoduché ho najít, byl u nás v pokoji na svojí posteli a probodával uslzeným pohledem strop.
"Čau, co tady emaříš, to má dělat Keishi?" Zeptal jsem se ho a přešel k něho posteli, abych si na ji vzápětí sedl.
"Už jste se vrátili?" Zamumlal blonďák tiše, tak nějak smutně.
Trochu jsem si povzdechl a sedl si na postel. "Tak povídej, copak se stalo?" Začal jsem vyzvídat, i když jsem jistou teorii měl, ale nechtěl jsem ji říkat, co když by to pravda nebyla.
Sachio tiše zafňukal a zavrtěl hlavou, že to nemám řešit. To mě docela naštvalo. "Tak začnu já." Rozhodl jsem se. "Chtěl bych se zeptat, proč si byl se mnou na focení převlečený za tvou sestru." Vybalil jsem to na něj rovnou, už mě nebavilo jen tak polemizovat nad tím, co Sachio dělá, nebo jestli je, nebo není transvestita.
Sachio na mě vytřeštil oči. "C…co, vždyť tam byla moje sestra, c…co to tady plácáš?" Vykoktal ze sebe blondýn nejistě a tak trochu vyhýbavě.
"No tak, viděl jsem tě, jak si sundáváš paruku. Proč máš dvě identity?" Ptal jsem se ho dál.
Sachio vyděšeně vypískl a rychle se posadil. "Ty si mě viděl?!" Zeptal se naprosto zděšeně.
"Jo viděl a taky, když si se vrátil z toho filmu, byl si namalovaný, jak holka." Doplnil jsem a začínal jsem být vážně netrpělivý a nedočkavý.
Sachio si povzdechl a dal se do vyprávění. "Víš, je to složitý. Moje sestra je teď velká hvězda, to víš že?" Začal a na chvilku se odmlčel. "Vždycky byla oblíbenější, než já a také nadanější, než já. Chodila na spoustu kroužků, až je nemohla sama zvládnout. Tam to také začalo. Donutila mě, abych si vzal paruku a pomohl jí s kroužky. Nejprve mě to bavilo, díky tomu jsem mohl chodit na kytaru, ale postupem času jsem zjistil, že nemůžu dělat nic za sebe, pořád jsem byl ona. Postupem času mě do toho začali nutit i rodiče a už jsem nemohl couvnout. Teď, i když si plním svůj sen, musím plnit i ten její. I v tom filmu jsem napůl hrál já, protože ona zlenivěla a už nechtěla natáčet!" Rozčílil se blonďák a hodil polštář o zeď.
Překvapeně jsem se na něj díval a snažil se to pochopit, ale nějak jsem z toho byl zmatený. Moc mi to nedávalo smysl, připadalo mi to jako pěkný blábol. Ale zase, říkal to tak, že bych mu to i věřil. "A vážně si to nevymýšlíš, mně je jedno, jestli si trochu jiný, než my. Každý jsme něčím svůj." Uklidňoval jsem ho. Rozhodl jsem se, že mu to věřit nebudu, byla to až moc velká blbost.
"Cože?! Já říkám pravdu, tak to bylo!" Vyjekl Sachio a naštvaně a zoufale.
"Tak promiň, ale zní to, jako by sis to vymyslel. Máš nějaký důkaz, nebo něco, čím bys mě přesvědčil?" Zeptal jsem se ho se zvednutým obočím, pořád jsem mu to nějak nevěřil, ale bylo to rozhodně lepší možnost, než kdyby tu se mnou vážně bydlela nějaká transka. To bych už asi vážně nerozdýchal, i samotný Sachio byl někdy vážně horor.
"Nemám na to žádný důkaz, musíš mi věřit, copak si tady někde viděl nějaké šaty? Klidně ti můžu sestru představit, jestli mi potom budeš věřit." Zakňoural blonďák zoufale a otřel si nové slzy z očí.
"Dobře, klid, uklidni se." Uklidňoval jsem ho s pobaveným úsměvem a rozcuchal jsem mu vlasy. " Teď se pojď najíst a potom se domluvíme, kdy se s tvojí ségrou uvidíme, jo?" Zeptal jsem se ho mile a zvedl se na nohy. Natáhl jsem k němu ruku a čekal, až mě za ni chytne.
Nejistě se na mou ruku podíval a ještě nejistěji ji stiskl tou svou. "Ty… tobě nepřipadám divný?" Zeptal se ho nejistě, mezitím co jsem ho vytáhl na nohy. "Prosím tě, připadáš mi divný od našeho prvního setkání." Zasmál jsem se a on se také trochu pozasmál. "Tak to vážně děkuju." Zamumlal s lehkým úsměvem a otřel si slzy z tváří. "Není zač." Zasmál jsem se a znovu mu vlasy rozcuchal. "Jdeme?" Zeptal jsem se ho a on jen malinko naštvaně, upravujíc si účes, který jsem mu hned dvakrát rozcuchal, přikývl.

"Našel si ho." Usmál se na mě Nick a pohladil Suzua po tváři, aby se uklidnil, protože měl ve tváři ustaraný výraz. Keshimu to bylo jedno, ale přeci jen lehce od časopisu vzhlédl.
"Jo našel, jsem totiž hrozně šikovný." Zasmál jsem se a posadil se na svou židli, Sachio hned vedle mě.
"Jsi v pořádku Sachio-san?" Zeptal se tiše a starostlivě nejmladší, protože zpozoroval zaschlé potůčky slz na blonďákových tváří.
Sachio malinko přikývl a lehce se usmál, aby Suzua uklidnil. Nechtěl, aby si o něm mysleli, že brečí, on nikdy nebrečí, je jen usměvavý a veselý. "Dobrou chuť." Popřál blonďák mile a pustil se do jídla.
"Dobrou chuť." Popřál jsem taky a začal jíst.
Postupně všichni popřáli a po chvilce už všichni jedli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Arigato za návštěvuSmějící se