The Last Note díl 41.

1. března 2015 v 14:45 | Hanako Hyuuga |  The Last Note

Ahoj, moc mě mrzí, že jsem tu tááák dlouho nebyla, ale mám toho teď hodně a nemám čas psát... spíš teď jen čtu, ani tak ne fanfikce, jako vážně smysluplnou literaturu. Jednak na maturitu, ale i na přímačky. Teda, tohle asi nemusíme na přímačky číst, ale mě to hrozně baví. Mám teď rozečteno Genji monogatari a je to vážně super :)
Tady vám dávám další díl povídky, i když je trochu kratší. Užijte si ho :3



My ostatní jsme se sešli v obýváku se zoufalými výrazy. Seděl jsem na gauči a starostlivě se díval před sebe. Keishi měl více méně výraz stejný. Sachio se převlékl a teď tu seděl vedle mě smutný. Hned si domyslel, co se stalo a také měl o Suzua strach. Na sestru a její show úplně zapomněl, že by alespoň bylo lepší?
"Půjdeme trénovat? Potřebujeme si to alespoň zkusit." Navrhl jsem s myšlenkou, že bychom se alespoň nějak zaměstnali a neseděli tu jako pecky.
Keishi se Sachiem jen přikývli a oba vstali, aby si došli pro nástroje. Po chvíli jsme už byli na cestě.

Ve zkušebně si kluci naladili kytaru a basu, zatím co já jsem se rozezpíval. Poté jsme začali zkoušet. Bylo to vážně ubohé bez hlavní kytary a bicích, ale co jsme mohli dělat. Alespoň jsme si písničky zase připomněli. Už to byla doba, co jsme naposledy zkoušeli a nahrávání bylo už za dveřmi. Měli jsme nahrávat za tři dny, ale s tím, jak je na tom Suzu to asi budeme muset odložit. Není moc pravděpodobné, že by byl do nahrávání zdraví. Přemýšlel jsem.
Ze zkoušky nás vyrušil Sachiův mobil. Blonďák nadskočil, když se na display podíval, kdo mu volá. "To je máma." Vypadlo z něj nakonec a nebyl schopen mobil zvednout.
Povzdechl jsem si a mobil jsem mu z ruky vytrhl. "Prosím?" Přijal jsem hovor a přiložil jsem si mobil k uchu.
"Sachio, kde jsi?! Ta show už začala a ty nikde!" Vyjekla do telefonu blonďákova matka rozzuřeně a blondýn se schoval za bicí.
"Promiňte, ale je na zkoušce se svou kapelou." Odpověděl jsem klidně.
"Jak jako se svou kapelou, kdo jste?! To je jedno, měl být tady! Chudinka Ami z toho bude mít problém." Vyšilovala mamka.
"Promiňte, ale to má ta vaše holka blbí, Sachio nemá za povinnost se chovat jako transsexuál a zaskakovat někde vaší povedenou dcerušku."
"Co si to dovolujete?!"
"Nic, to vy si dovolujete, že nutíte svého syna, aby se stal klonem vaší dcery. Zamyslete se nad tím, sbohem." Rozloučil jsem se a zavěsil. Poté jsem mobil vrátil kytaristovi. "Tak, je to." Usmál jsem se na něj.
Sachio se na mě skrz bicí podíval a pomalu se zvedl. "D…děkuju." Zamumlal tiše bojácně. "Co na to říkala?" Ptal se mě tiše.
"Nic, křičela a potom jsem jí to típl." Pokrčil jsem rameny.
Sachio na mě vytřeštil oči a potom smutně sklopil hlavu. "Promiň, že jsem ti způsobil potíže." Zamumlal tiše blonďák.
"To nestojí za řeč." Ujišťoval jsem ho.
Keishimu zazvonil mobil, který hned zvedl. "Ano… Jo, to je dobře… zkoušíme… Jo, hned tam budeme…. Jo, čau." Zase mobil típl.
"Kdo to byl?" Ptal jsem se hned.
"To byl Nick, říká, že máme jet za nimi." Odpověděl nejvyšší klidně a uklidil si basu do futrálu, což začal hned dělat i Sachio.
"A je Suzu v pořádku?" Ptal jsem se na důležitou věc.
"Jo, v rámci možností ovšem. Nick nám to prý všechno vysvětlí." Odvětil basák a všichni tři jsme zamířili do nemocnice, do které jsme dojeli asi po hodině různými autobusy.

Vešli nebo spíše vběhli jsme na recepci nemocnice a poté, co nám ta moc milá ježibaba za pultem řekla, kam máme jí, jsme šli. Dojeli jsme výtahem do třetího patra a našli pokoj s číslem tři sta deset. Vletěli jsme dovnitř a na smrt vyděsili Nicka, který seděl u postele, kde spal černovlásek.
"Jste blbí?!" vyjekl tiše kytarista s rudými vlasy a zkontroloval, jestli se Suzu neprobudil. Poté hned pokračoval: "Copak takhle se chová v nemocnici?!"
"Tak promiň, měli jsme o Suzua strach." Odsekl jsem trochu naštvaně, ale hlavně starostlivě a přešel jsem k posteli. "Jak je mu?" ptal jsem se hned a sedl si na další židli.
Nick si povzdechl. "Už lépe, ale říkali, že to bylo velmi vážné. Něco mu v těle chybí, a proto je prý víc nemocný, než jiní." Zamumlal hlavní kytarista a hladil svého přítele po vlasech.
"To je špatné, dali mu na to něco?" ptal jsem se hned starostlivě. Měl jsem o našeho nejmladšího člena strach.
"Jo, nějaké vitamíny a pro teď dostal nějaké léky, asi antibiotika, nebo tak něco."
"To je dobře. Za jak dlouho bude tak v pořádku?" ptal jsem se. Potřeboval jsem vědět, jestli budeme muset termíny nahrávání posunovat nebo ne.
"Nevím, prý tak za týden." zamyslel se Niboru trochu provinile, protože si uvědomoval, že je to docela problém. "Ale možná i dřív." dával nám naději rudovlasý.
Hromadně jsme si povzdechli. "A teď spí?" zeptal se Sachio starostlivě.
"To snad vidíš, ne." Zamumlal jsem s dalším povzdechem.
"Tak promiň, jen se ptám." Naštval se Sachio a Keishi mu dal ruku na rameno, aby ho uklidnil. Bylo to divné. Keishi na nikoho nemluvil, natož aby sahal. Připadalo mi to vážně zvláštní. Že by mezi sebou něco měli? Přitom pomyšlení se mě zmocnil smutek. Barry se mi už dlouho neozval. Já sice také ne, ale já mám spoustu práce a on má volno, navíc je v našem vztahu ten dominantnější, měl by napsat on! Stýská se mi. Posmutněl jsem. Chtěl bych ho mít u sebe. Mého malého otaku. Teda trochu většího. Hned, až dojedeme domů, mu musím napsat!


S kluky jsme tam počkali do konce návštěvních hodin a potom jsme museli odejít. Musel s námi i Nick, bylo mi ho hrozně líto. Nemohl mít svého přítele na očích a dnes navíc bude spát v pokoji sám. Smutné.
Hned, jakmile jsme dojeli domů, jsem šel volat Barrymu. Cesta domů nám trvala trochu déle, protože jsme se stavili ve fastfoodu, kde jsme se pořádně najedli. Kdo ví, jak dlouho nám Suzu nebude moct vařit?!
Vytočil číslo Barryho mobilu a čekal. Nikdo mi to však nezvedal. Zmocnil se mě hrozný smutek a raději jsem se před kluky schoval do pokoje. Jak to, že mi to nezvedl? Vždyť milované osobě by se mobil měl zvednout vždycky! Co když měl něco neodkladného na práci? Nebo už spal? Potřeboval jsem slyšet jeho hlas, i když jsem mu moc nerozuměl, uklidňovalo mě to. Nakonec jsem se mu pokoušel dovolat nejméně třicetkrát a nechal jsem mu asi patnáct hlasových zpráv, ale nic. S chmurnými myšlenkami jsem si nakonec asi v jednu šel lehnout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Arigato za návštěvuSmějící se