The Last Note díl 42.

10. srpna 2015 v 19:20 | Hanako Hyuuga |  The Last Note
Ahoj, nebojte se, žiju. :D
Rozhodla jsem se, že vám sem dám další díl povídky. Už se blíží ke konci, ale ještě díl či dva budou, to se nebojte. :)


Ráno mě probudil Sachio, který byl hrozně motivovaný a rozhodl se, že bude vysávat. Hned jsem se musel chytit za uši a nespokojeně jsem vyjekl. "Co to prosím tě děláš?!" zeptal jsem se ho, ale přes hluk vysavače mě neslyšel. Skvělý. Vyhrabal jsem se z pokoje, nandal si papuče a vyšel na chodbu, kde už, jak jsem poznal, bylo vysáto. Trochu jsem se zarazil, ale šel jsem dál do koupelny. Zůstal jsem zaraženě stát uprostřed dveří. Keishi klečel u vany s houbou a vypadalo to, jako kdyby ji čistil. "Dobré ráno." Zamumlal jsem zmateně na pozdrav.
"Čau, teď sem prosím nechoď, uklízím." Poprosil mě nejvyšší o odchod.
Trochu víc zmateně jsem přikývl a vycouval. Nechápal jsem, co se to tu děje. Od kdy kluci uklízí? Nikdo tu nikdy neuklízel. Ale jak to, že tu vždycky bylo čisto? Že by vážně někdo uklízel? To mi připadá jako kravina. Ale zase skřítci se sem vloupat nemohli, aby nám to tu uklízeli, nebo jo?
Došel jsem do kuchyně, kde se Niboru patlal se se snídaní. "Dobré ráno." Pozdravil jsem ho a hned pokračoval: "Jak to, že kluci uklízí?" ptal jsem se ho hned a šel mu pomoct, na vaření byl vážně pako.
"Ahoj, Suzu tu není, takže musíme uklízet my." Vysvětlil Nick smutně, ale i vděčně, že mu pomáhám.
"On tu Suzu uklízí?" ptal jsem se zmateně. "Jak to, že jsem ho u toho nikdy neviděl?" ptal jsem se dál.
"Protože se nezajímáš." Vysvětlil Nibori a dal jídlo na stůl.
"Kluci, je snídaně." zavolal rudovlasý do útrob domu.
"Já se zajímám." Urazil jsem se a sedl si na židli. Hned jsem si nalil kafe.
"Ale málo." Povzdechl si Nick.
Po chvilce se v kuchyni objevili kluci. "Děkujeme." Poděkovali Niborimu za jídlo a sedli si ke stolu. Hned na to začali jíst.
"Náhodou se poslední dobou zajímám víc než dost." Zamručel jsem a také začal jíst. Byl jsem ještě stále ze včerejška trochu rozmrzelý. Barry mě včera zranil. Napil jsem se z hrnečku a povzdechl jsem si. "Co budeme dneska dělat?" zeptal jsem se kluků.
"No, měli bychom trénovat, ne? Já potom pojedu za Suzuem do nemocnice." Zamumlal Nick starostlivě.
Kluci jen přikývli. "Také jsme to takhle mysleli." Zamumlal Keishi a lehce se na Sachia usmál.
"Ehm… Kluci, vy spolu něco máte?" zeptal jsem se rovnou bez obalu nechápavě. Musel jsem to vědět, protože mě nevědomost docela rozčilovala.
Sachio se málem zadusil čajem. "Ne!" vypískl potom. "Jen jsme se skamarádili, že?" zeptal se blonďák černovlasého mile, který jen přikývl. "Něco proti tomu?" zeptal se hned Keishi.
"Ne, jen mi to bylo zvláštní, toť vše." Ujišťoval jsem je zmateně a dál jsem jedl. Dneska jsem vůbec nechápal, proč se kluci chovají tak zvláštně, ale nakonec jsem to přešel s pokrčením ramen.

Po snídani jsme se sbalili a jeli na zkoušku. Potrénovali jsme, ale neměli jsme moc co, všechno jsme uměli a navíc jsme neměli bubeníka, který nám tu docela dost chyběl. Ale tak alespoň jsme si to zase oživili. Pozítří máme nahrávat a docela jsme potřebovali, aby se Suzu uzdravil. Vzhledem k tomu, že jsme ještě nedebutovali a nemáme jisté nic. Kdykoli nám můžou říct, že nakonec nic nebude, což bychom určitě nechtěli. Došli jsme tak daleko a nechceme se vzdát.

Na oběd jsme si došli na pizzu a hned poté jsme pospíchali do nemocnice.
Nick si hned v pokoji sedl na židličku u postele a chytil Suzua za ruku. Drobný černovlásek vypadal už o mnoho lépe, bylo vidět, že pobyt v nemocnici mu stoprocentně pomáhá. Už na dotek ani nebyl tak horký. Vypadalo to, že mu bylo docela dobře.
Niboru ho druhou rukou lehce hladil po vlasech a šeptal mu do ouška tišivá slova. Suzua to zřejmě probudilo, protože pootevřel očka. "N…niboru-san." Zašeptal tiše s úsměvem na rtech.
"Suzu-chan, jak ti je?" ptal se ho hned Nick úlevně a víc mu ručku stiskl.
"L…lepší." ujistil všechny nejmladší tiše a na Niboriho stisk odpověděl.
"Já jsem se o tebe tak bál." Vydechl rudovlasý a lehce Suzua objal. Byl tak rád, že je Suzuovi líp, že se málem rozbrečel.

Zatím jsem vyšel z pokoje a šel hledat doktora, který nám o jeho stavu řekne něco víc. Šel jsem po nemocniční chodbě a žádného doktora jsem nemohl najít. Ani sestřičku! To se dneska proti mně všichni spikli? Asi ne, ale rozčilovalo mě to. Potloukal jsem se chodbami a postupem času jsem si začal připouštět jednu ne moc hezkou věc, ztratil jsem se. Byl jsem sám v divných chodbách nemocnice. Všude bílá a všude ticho. Bože, kdo ty nemocnice navrhoval?! Povzdechl jsem si a šel pořád rovně, že třeba najdu cestu zpátky, ale nestalo se. Bloudil jsem asi hodinu, než jsem došel ke dveřím s nápisem Záchytka- zadní vchod.
Tohle bude ještě zajímavé. Otevřel jsem dveře a vstoupil. Hned jsem toho rozhodnutí litoval. Po celé chodbě byla cítit směsice alkoholu, zvratků a desinfekce. Bylo to nechutné, už nikdy nebudu pít do němoty, abych se nedostal na takové místo. Nicméně jsem se potichu dál plížil chodbou a nakukoval do všech dveří, které jsem potkal.
V některých pokojích to bylo celkem v klidu. Lidi, většinou muži, leželi v postelích a spali. Vyspávali kocovinu, po vypumpování žaludku. Ale poté byli horší pokoje, kde lidi zvraceli na úplně všechno, co viděli. Zvedal se mi z toho pohledu a zápachu žaludek. Bylo to vážně hrozné. I ti lidé, co by už mohli v klidu spát, zvraceli kvůli těm druhým. Řetězová reakce.
Raději jsem tyto pokoje rychle prošel. Na konci chodby byli velké dveře. Rychle jsem jimi proklouzl a ocitl jsem se v… Čekárně? Objevil jsem se na druhé konci čekárny, než byla recepce. Zmateně jsem se kolem sebe podíval, kde že jsem to vylezl a hned jsem zaostřil na jednoho kluka, který právě ze vzdálených dveří ven vycházel z nemocnice. Barry!
"Barry!" vyjekl jsem a hned se za ním rozběhl. Potřeboval jsem s ním mluvit a hlavně ho alespoň vidět.
Vyběhl jsem ven, a jakmile jsem ho zahlédl, běžel za ním. Stále jsem hulákal jeho jméno, ale on jakoby nevnímal. Nakonec jsem ho chytil za rukáv a otočil ho k sobě. "Barry!" vyjekl jsem šťastně a skočil mu okolo krku tak prudce, že kvůli mně jsme spadli na zem.
"Co to děláš?" ptal se mě tiše, jakoby nebyl ve své kůži. Teprve teď jsem si všiml toho hrozného zápachu, který prostupoval celou záchytkou. Musel jsem se od něho odtáhnout a chytit za nos. "Kde si byl?" ptal jsem se ho hned.
Barry si pomalu sedl a ještě celý bílý v obličeji ukázal na nemocnici.
Povzdechl jsem si. "Ty si se opil?!" vyjekl jsem dopáleně. To šel někam pařit beze mě?!
Zrzek se na mě zmateně podíval, jak vůbec netušil, co říkám. To je taky domluva tohle.
"Ty jsi pil?" zeptal jsem se ho znovu a rukama jsem mu popsal, co myslím.
Barry se na mě podíval, jako že pochopil, ale stále neodpovídal. Místo toho sklopil pohled k zemi, bylo mu trapně z toho, že jsem ho zrovna tady potkal.
Povzdechl jsem si. "Jsi v pořádku?" zeptal jsem se ho a pohladil ho po tváři.
Lehce přivřel oči spokojeností a přikývl.
Láskyplně jsem se na něj usmál. "Půjdeme ke mně a tam se vysprchuješ a vyspíš." Rozhodl jsem a pomohl jsem mu na nohy. I když mě asi úplně nechápal, nechal se strčit do taxíku a odvést se do dormu.

Pomohl jsem mu do vany, byl stále ještě trochu mimo, ale umýt se už zvládl sám. Převlékl se do mého pyžama a lehl si do mé postele, aby se trochu vyspal.
Lehl jsem si k němu a čekal, než usne. Bylo mi líto, co se mu stalo, ale na druhou stranu jsem byl stále naštvaný za to, že mi včera nebral telefon, protože byl na nějaké pochybné párty, ani nevím s kým. Žárlím! Ani mi nezavolal, ani mě nepozval, proč?! To už se se mnou nechce chodit nebo co? Ale to by sem zase nechodil a nenechal mě, abych spal vedle něj. Ani jsem si neuvědomil, že mi po tvářích tečou slzy. Bolelo mě to a hlavně mrzelo. Nevěděl jsem, co se děje a to bylo horší, než kdybych věděl, že mě podvádí. Jsem asi trochu žárlivý, ale kdo by nebyl, když máte takového dokonalého přítele a ještě se musíte smířit s tím, že ostatní se s ní dorozumí lépe. Bál jsem se, že mi ho někdo přebere.
Tiše jsem si povzdechl a lehce Barryho začal hladit po mokrých vlasech. Teď byl čistý a krásně voněl. Dokonce se mu do tváří vrátila barva. Vypadal teď úplně jako nějak víla.

"Ahoj, proč jsi zmizel?" vešel do pokoje Sachio a hned se zmateně podíval na Barryho, který vedle mě spal.
"Promiň, potkal jsem ho a nebylo mu dobře, tak jsem ho vzal sem, aby se vyspal." Vysvětlil jsem blonďákovy omluvně, nebylo ode mě hezké, že jsem jen tak odešel od nemocného člena skupiny, ale láska mě vedla k mému zrzavému anděli.
"Jo, v pohodě. Nick přemluvil sestřičku, aby v nemocnici přes noc zůstal. Suzuovi se vede dobře, má teplotu, ale od dva stupně mu klesla, což je skvělé. Nick se bude snažit, aby ho zítra pustili, aby stihl nahrávání, ale není si jistý." Vysvětlil mu Sachio vše, co potřeboval vědět.
"Děkuju, tak snad to nějak zvládneme. Zítra ráno dojedu za manažerem a poptám se, jak to teda bude, protože nám k tomu nic neřekl." vysvětlil Sachiovi s povzdechem, na to, že zítra bychom měli nahrávat to moc nevypadalo.
"Jo, ale spíš bych mu zavolal už teď, abychom věděli, jestli sem máme teda Suzua tahat nebo ne." poprosil mě Sachio a já přikývl. Byl to dobrý nápad. Hned jsem vytáhl mobil a začal volat.
Manažer mi to po chvilce zvedl. "Ano, co potřebuješ?" zeptal se mě do mobilu manažer.
"Dobrý den, chtěl jsem se zeptat, jak to bude zítra s tím nahráváním." zeptal jsem se manažera a snažil se působit mile. Nechtěl jsem ho naštvat.
"No, je to připravené, ale nevím se Suzuem, jak to zvládne. Nechtěli byste to o půl roku odložit?" zeptal se manažer.
Vytřeštil jsem oči. "O půl roku?!" vyjekl jsem a Sachio vytřeštil oči.
"No, pokud to teď nevyjde, tak nevím, jestli vám debut vůbec vyjde. Vedení se bude muset sejít a probrat to, jestli to vůbec má cenu. Přišli by o hodně peněz." Vysvětloval mu manažer.
"Aha… V tom případě to zítra zvládneme. Suzu je skoro zdravý, takže zítra můžeme nahrávat." Ujistil manažera mile.
"Dobrá, tak zítra ráno v devět ve zkušebně." rozhodl manažer celkem úlevně a zavěsil.
S povzdechem jsem mobil uklidil. "Tak zítra v devět nebo za půl roku, pokud vůbec." vysvětlil jsem blonďákovi s dalším povzdechem.
"Bože, to je hrozné… Půjdu to říct Nickovi." rozhodl se blonďák a vyběhl z pokoje.
Trochu zoufale jsem praštil hlavou do polštáře. Chtěl jsem nahrávat a moc, ale nevím, jak se se Suzuem bude. Nechtěl, aby se to ještě zhoršilo. Avšak uvědomoval jsem si, že bychom si mohli nechat ujít obrovskou příležitost, která se naskytne jen jednou za život.
Netrvalo dlouho a do pokoje vrazil Niboru. "To jako vážně?" zeptal se mě hned rudovlasý celkem zoufale.
"Jo, promiň, ale jinak to nejde." vysvětloval jsem omluvně. Vážně mě to mrzelo a bylo mi to líto za všechny.
Nick si povzdechl. "Doufám, že to Suzu-chan zvládne." zamumlal Nibori.
"Je mi to vážně moc líto." Omluvil jsem se oběma a pohladil Barryho po vlasech. Musíme teď doufat, že Suzu bude mít dostatek sil, aby to několika denní nahrávání zvládl.


Nakonec jsme se s kluky domluvili, že zítra ráno pojedeme do nemocnice a zeptáme se přímo Suzua, nechtěli jsme ho do něčeho nutit. Když řekne, že ne, tak nahrávání odložíme. Teď jsme rodina a rodina si musí v takových situací pomáhat a ne někoho ještě víc zmrzačit, než už je. Tohle byl náš verdikt, po kterém jsme šli spát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Arigato za návštěvuSmějící se