Taková krátká slátanina :D

27. března 2016 v 21:21 | Hanako Hyuuga |  Ostatní jednorázovky
Tak, asi bych začala tím, že nikdo neumřel. Ani my, ani naše skupina. Podstivě trénujeme na kpop contest a už se těšíme na květnové předkolo.
Díky tomu, že Raell má nohu v sádře, začala jsem ptát povídku. Nicméně se to trochu zvrtlo a dopadlo to takhle. Dneska se dívám na tu ptákovinu Stmívání... Proč mi ta povídka připadá na stejný způsob?! :D
No nic, myslím, že by to mohlo dopadnout ještě hůř. Někde se po té pauze prostě začít musí no... :D


Ležel na nemocničním pokoji. Krčil se pod peřinou a uši si zakrýval polštářem. Oči měl pevně zavřené, ale i přesto rozeznával rudou záři, která zvenku osvětlovala pokoj. Všude byl shon. Venku houkaly sirény a chodby, které byly obvykle tiché, se staly rušnou dálnicí. Ozývali se zoufalé a vyděšené hlasy lidí.
Chlapec v posteli se zoufale snažil tohle všechno nevnímat, nenáviděl zoufalství, které v nemocnici páchlo. Snažil se utéct do říše spánku, kde žádný smutek ani nenávist, ani bezmoc nebyla. Bohužel ho rozruch kolem nenechal usnout.
"Dáme ho zatím sem," ozvalo se z chodby. V další chvíli se ostré světlo vlilo do pokoje a vstoupily dvě sestřičky v bílých šatech, které vezly lůžko, na kterém bylo tělo mladého muže. Mladý muž, nebo spíš ještě chlapec měl obvázanou hlavu a spal zakrytý peřinou, která zakrývala další zranění, které pacient měl.
Sestřičky ho položili na vedlejší postel od schovávajícího se chlapce a odešly. Pokoj opět potemněl do tmavě ruda od sanitek venku.
Chlapec tiše zakňoural a víc se přikrčil. Bál se tu být s cizím a ještě k tomu zraněným člověkem. Nepodíval se na něj, bál se, že uvidí krev, maso, či znetvoření, což by psychicky nezvládl. Přetočil se na bok od druhého chlapce a snažil se usnout, ale povedlo se až po několika hodinách, chvilku před svítáním.

Do pokoje přišla sestřička se snídaní, a jakmile se nový obyvatel pokoje vzbudil, zavolala doktora, který mu začal mu vysvětlovat, co se stalo. Havárie vlaku, vyváznutí jen se slabým otřesem mozku, to zaznívalo pokojem tolikrát, až to druhého probudilo.
Minki tiše vyjekl a promnul si oči. Nespokojeně si lehl na záda a trochu si upravil své dlouhé černé vlasy. Ani se na druhou část postele nepodíval. Hned poté začal pomalinku jíst jednoduché nemocniční jídlo.
Jonghyun to zmateně pozoroval a ani nevnímal doktora, který mu ještě něco vysvětloval.
Černovlasý chlapec ho úplně okouzlil. Vypadal tak křehce, ale zároveň krásně. Kdyby nenakoukl do spisů, který si doktor položil na noční stolek patřící černovláskovi, myslel by, že je to dívka. Choi Minki, 18 let. I jeho jméno bylo okouzlující. Byli stejně staří, ale černovlásek vypadal mladší. I tak ale sledoval jeho tvář z profilu a nemohl se na ni vynadívat. Připadala mu dokonalá. Měl pocit, že se asi bouchl do hlavy trochu víc, než mu diagnostikovali.


Černovlásek se tiše najedl a poté se na chvilku prospal. Potřeboval hodně odpočívat, takže většinu dne trávil spaním. Zbytek času se učil, nebo si četl. To byly jedny z mála aktivit, kterým se mohl věnovat. Už od malička byl fyzicky slabí. Nikdy nemohl sportovat a nyní, když dospíval, bylo jeho tělo slabé tak, že by nezvládl ani krátkou procházku. Poslední rok strávil v nemocnici, kde se mu postupně snažili stav těla zlepšit, ale nemělo to valné výsledky.
Jonghyun se probudil až večer. Hlava se mu trochu motala, ale bylo to podstatně lepší, než ráno. Snědl večeři, kterou jim sestřičky donesli, a poté se přetočil na bok, aby na druhého lépe viděl. Nemohl si pomoct, musel ho stále sledovat. Nikoho takového nikdy předtím neviděl, připadal mu jednoduše kouzelný. Jedna věc ho ale zarážela a to ta, proč je černovlásek tady v nemocnici. Nevypadal, že by byl nějak zraněný, přesto tu musel být už dlouho, podle toho, jak ho viděl se chovat. V obličeji mu přišel pobledlí, měl také opravdu světlou pokožku, což bylo celkem neobvyklé v tomto ročním období. Měl strach, co s chlapcem jménem Choi Minki je.

Jonghyun lehce potřásl hlavou a bolestivě zasykl, jak ho to zabolelo, ale dál druhého pozoroval.
"Nekoukej na mě, prosím," zašeptal černovlasý a otočil se k oknu.
"Promiň," omluvil se Jonhyun a odvrátil hlavu.
"Jsem Kim Jonghyun, j…jak se jmenuješ ty?" zeptal se světlovlásek po chvilce.
"Jméno už znáš," pokrčil rameny Minki a za celou dobu se na druhého nepodíval, bál se, že by viděl něco nehezkého.
"Máš pravdu…omlouvám se, že jsem takový vyzvědač," omlouval se světlovlásek s pozasmáním a zase se na černovláska zadíval.
Minki si zvedl postel a na stolku si začal z učebnice vypisovat příklady z matematiky.
"Proč se tu učíš?" vyzvídal Jonghyun dál.
"Prostě se rád učím," pokrčil rameny Minki a vyděšeně vyjekl, když se Jonghyun zvedl a sedl si na jeho postel. Srdce mu začalo zrychleně bít, nenáviděl, když byl někdo takhle těstě vedle něj. Tělo se mu strachy roztřáslo.
"Co to píšeš?" zeptal se světlovlásek, který si ničeho nevšiml.
"J….já, p…počítám…nech….ceš se vrá…tit do s…své postele?" zaprosil Minki druhého roztřeseně a zadýchaně, jak se mu špatně dýchalo.
"Co se děje? Není ti dobře?" zeptal se Jonghyun hned starostlivě a položil mu ruku na čelo, aby zjistil, jestli nemá teplotu.
V tu chvíli černovláskovi vše zčernalo a omdlel.

Takhle se spolu seznámili.

Minki se nesměl přepínat, vyděsit se, nebo třeba i hodně znervóznět. Byl celkově slabí, měl slabé srdce a i tělo. Často zrychleně dýchal a nesměl onemocnět. Proto byl pod stálým dohledem nemocnice, neměl přístup ven a otevírat okno směl jen zřídka kdy. Přesto mu právě čerstvý vzduch dělal nejvíc dobře a pomáhal mu. Vždy se mu lépe dýchalo a připadalo mu, že má víc síly, než jindy.
Rodiče měli moc práce, takže by se o něj nemohli postarat doma. Už ho skoro ani nenavštěvovali.

Naproti tomu byl Jonghyun byl přímo miláček. Pocházel z bohaté rodiny a byl jediný syn. Měl ve zvyku dostat vše, o co si řekl, ale vždy byl hodný, milý a chápavý. Měl plno energie a byl milovník pohybu. Byl společenský a chtěl být se všemi za dobře. Minki ho hned na první pohled oslnil a od té doby ho chtěl rozveselit a skamarádit se. Poté, co byl propuštěn, navštěvoval ho téměř každý den a povídal si s ním. Po nějaké době se Minkimu pod kůži dostal a stala se z nich nerozlučná dvojka. Jonghyun se snažil Minkiho za každé příležitosti rozesmát, což mnohdy končilo černovláskovým omdlením.

"Minki, nastěhuj se ke mně," navrhl jedno odpoledne Jonghyun prosebně. Hráli zrovna karty, ale moc je to nebavilo.
Černovlásek zmateně vzhlédl od karet a nechápavě se na něj podíval. "To myslíš vážně?" zeptal se ho nevěřícně.
"Jo, chtěl bych se o tebe starat a být s tebou častěji. U nás doma by si měl všechno a nebylo by to takové depresivní a ponuré…Mohl by si bydlet u mě v pokoji…Nebo mít svůj pokoj, upravili bychom ho spolu tak, jak by si chtěl," přemlouval Jonghyun Minkiho a oči mu přitom zářily nadšením. Chtěl ho mít u sebe, chtělo to tak jeho srdce, které krvácelo nad tím, jak bídný má černovlásek život. Chtěl mu ho zlepšit a věřil, že u něj doma to půjde.
"J…já, j…já neví…m, je to d…dobrý n…nápad?" zeptal se Minki se zrychleným dechem.
"Šššš, klid," vydechl Jonghyun a přitulil si ho k sobě do objetí, aby ho utišil.
"Bude to krásné, máme velkou zahradu, kde se spousta květin, je tam i houpačka, na které budeš odpočívat, co ty na to?" přemlouval Jonghyun tišivě Minkiho, který v jeho objetí vláčněl a nechal se konejšit Jonghyunovými slovy. Všechno, co slyšel se mu zamlouvalo. Chtěl to zažít, chtěl být s Jonghyunem. S ním byl jeho život lepší, a jak krásný by byl, kdyby mohl s Jonghyunem trávit každý den a dokonce sedět venku a poslouchat ptáčky? Dívat se na květiny a nechat se hřát sluncem? Nakonec s pousmáním malinko přikývl.
Hned druhý den si k sobě Jonghyun Minkiho odvedl a ubytoval ho prozatímně ve svém pokoji. Opravdu svědomitě o černovláska pečoval a společně vybírali věci do jeho budoucího pokojíku. Minkimu se i Jonghyuna líbilo. Jeho pokoj byl krásný, velký, plný světla a navíc nabytý pozitivní energií. I on se cítil lépe, víc se usmíval a dokonce se i občas usadil na židli u okna a sledoval zahradu, která byla přesně taková, jako mu ji světlovlásek popisoval. Už se těšil, až tam bude moct jít, nebo spíše, že ho tam Jonghyun donese.

"Až se ještě trochu oteplí, vynesu tě ven a budeme pozorovat přírodu," sliboval mu Joghyun jeden letní večer, kdy se spolu tulili v posteli, zatím co sledovali film na notebooku.
"Kdy to bude, zítra?" ptal se Minki prosebně a hlavně natěšeně. Už si ani nevzpomínal, kdy naposledy mohl strávit venku déle, než přesun z budovy do budovy nebo z nemocnice do nemocnice.
"Jestli bude hezky, tak klidně i zítra," ujistil ho Jonghyun mile něžně a probíral se jeho vlásky. Moc se mu líbilo, jak dlouhé a krásně hebké. Zamiloval si je hladit a různě ho tak hýčkat. Tmavovlásek se nebránil, tulil se k němu a předl jako kočka, jak mu to bylo příjemné. Nebyl zvyklí na takovou starost, nebo jak to měl nazvat, ale moc se mu to líbilo.
Oba film trochu nudil, ale ani jeden to nechtěl přiznat. Jonghyun dál Minkiho výskal ve vlasech a druhou rukou si ho k sobě tiskl.
"Ten film je zajímavý, že?" zeptal se Jonghyun trochu znejistěle, ale mile svého společníka, který se na něj opatrně přetočil.
"Jo, je tam hezká…výprava," usmál se černovlásek a oba se k sobě začali lehce přibližovat. Oba těkaly očima z očí druhého na rty a v hlavě jim běžela myšlenka, jaké by to bylo je ochutnat. Netrvalo dlouho a myšlenky se staly realitou.
Jejich rty se dotkly v lehkém a jemném polibku.
Jonghyun si k sobě Minkiho pevně přitiskl a lehce se rty pohnul proti těm jeho. Nebylo to poprvé, co se s někým líbal, ale nyní, nyní to bylo jiné. Cítil volnost, štěstí a lásku. Vnímal druhého hebké rty na těch svých.
Rukama svíral drobného černovláska a cítil, jak se třese. Nakonec se musel rty odtáhnout. Bál se, že by mu mohl Minki omdlít, což nebylo daleko od pravdy.
Černovlásek se celý klepal, zrychleně dýchal a klopil oči. Na řasách se mu třpytily slzy.
"Jsi v pořádku? Klid, vše je v pořádku," tišil Jonghyun druhého tišivě a uklidňoval Minkiho hlazením po vlasech.
"V…v pořádku? M…málem jsem u…umřel…" zakňoural tmavovlásek tiše roztřeseně.
"Neboj, nic takového by se nestalo, je byl to jen důkaz toho, jak se máme rádi," vysvětloval Jonghyun tišivě a dal Minkimu pusu na tvář.
"M…máme se rádi?" ptal se černovlásek znejistěle. "T…to proto m…mě srdíčko trochu bolí?" ujišťoval se tiše.
"Určitě tě nebolí," ujišťoval ho Jonghyun a dlaní ho pohladil po hrudi.
Minki tiše překvapeně vydechl. "N…nebolí, jen ry…chle bije," zamumlal znejistěle, že se určitě něco děje.
"A to je dobře, když budeš v klidu, tak ti to nijak neublíží, sáhni si," usmíval se na něj Jonghyun a přesunul jeho ruku na svou hruď.
"Cítíš, také rychle bije, ale nic mi není," ujišťoval Minkiho něžně zamilovaně.
"M…máš pravdu, t…takže, když jsme spolu, tak t…tak je to normální?" zamumlal s pousmáním dlouhovlásek a dál nechával dlaň na Jonghyunově hrudi.
"Jo, naprosto," ujišťoval ho světlovlásek a opět spojil jejich rty v polibku.
Minki trochu zakňoural, ale poté mu polibek lehce začal oplácet.
"Tohle je o hodně lepší než ten hloupí film," vydechl Jonghyun mile a tiskl si k sobě Minkiho.
"T…také si my…slím," zachichotal se černovlásek do polibku.

Pro Minkiho nebylo už nic jako dřív, byl šťastný. Našel přítele a poté i lásku. Jeho život mu změnil k nepoznání a to všechno jen díky jednomu člověku, který si k němu našel cestu a dal mu šanci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Arigato za návštěvuSmějící se